ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1136.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1136/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce Z. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované A. S., zastoupené, advokátem, o zaplacení 50 000 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11C 9/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2003, č.j. 11 Co 409/2002-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s tím, že tento finanční obnos žalované koncem roku 1998 půjčil na pořízení osobního automobilu a žalovaná mu jej přes výzvu nevrátila.
Okresní soud v Karlových Varech (poté, kdy jeho předchozí žalobu zamítající rozsudek ze dne 20. června 2000, č.j. 11 C 9/2000-23, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2001, č.j. 11 Co 552/2000-37 pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 17. září 2002, č.j. 11C 9/2000-125, žalobu o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že žalované částku 50 000 skutečně zapůjčil.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. května 2003, č.j. 11 Co 409/2002-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když nevzal v úvahu celou řadu důkazů a skutečností a když výpovědi účastníků řízení i svědecké výpovědi nesprávně vyhodnotil z hlediska věrohodnosti a pravdivosti. Dovolatel je přesvědčen, že soudce, který jeho věc rozhodoval u soudu prvního stupně, byl vůči němu zaujatý a že provedené důkazy postačovaly k tomu, aby žalobě bylo vyhověno. K prokázání svého tvrzení nadále nabízí důkaz v podobě magnetofonového záznamu, který má v držení, případně důkaz v podobě videokazety, která je „založena ve spise sp. zn. 37 C 27/2000“. Žádá, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí ve prospěch žalobce.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, a jejich právní závěry považuje za správné. Připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je možný jen v případech zákonem předvídaných. Dovolatel však žádný takový důvod neuvedl, pouze znovu opakuje svá tvrzení z řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, avšak výsledkem vždy shodný (tj. žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou jednak výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), dále pak výtka, že řízení trpí zmatečností, neboť u soudu prvního stupně rozhodoval vyloučený soudce. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rovněž k vadám uvedeným v §229 odst. 1 o. s. ř. (vady, které způsobují zmatečnost řízení) lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 3 000 Kč (srov. část dvanáctou hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 3 075 Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, která žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu