ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.121.2004.1
sp. zn. 33 Odo 121/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobkyně E. g. a p. s., a. s., proti žalovanému L. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 61.816,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 6/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č.j. 29 Co 262/2003-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 24 C 6/99 - 95, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.374,80 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, žalobu do částky 85.868,30 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 29 Co 106/2002 - 116, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci (v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen, a proto nabyl samostatně právní moci).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. 24 C 6/99 - 161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 61.816,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, žalobu do částky 5.558,60 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2003, č. j. 29 Co 262/2003 - 172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (v zamítavém výroku nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci).
Oba soudy při rozhodování vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaný v měsících listopad 1996 až únor 1997 užíval za účelem provozování kavárny nebytové prostory v nemovitosti na adrese P. 1, V. u. 34, jež v tu dobu byly ve vlastnictví žalobkyně, a odebíral služby s jejich užíváním spojené, že se tak dělo na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 9. 6. 1994, která neobsahovala obligatorní náležitosti stanovené v §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a že žalovaný nebyl ve sledovaném období omezován v užívání předmětných nebytových prostor v důsledku jejich rekonstrukce, jak tvrdil. Dále vzaly za zjištěné, že vzhledem k rozloze a lokalitě nebytových prostor mohlo činit nájemné za jejich užívání v daném období částku 43.333,- Kč měsíčně, že žalovaný na žalobkyní požadovaném nájemném ve výši 31.348,- Kč měsíčně uhradil v měsících listopadu a prosinci 1996 vždy částku 21.114,- Kč, v měsíci lednu 1997 částku 5.100,- Kč a že žalobkyně započetla ve prospěch žalovaného částku 6.120,- Kč (12 x 510,- Kč) uhrazenou žalovaným z téhož titulu v měsících, které nejsou předmětem žaloby. V neposlední řadě také zjistily, že žalovaný užíval v měsících prosinec 1996 až únor 1997 telefonní přístroj, že podle vyúčtování telefonních služeb za uvedené období měl zaplatit částku 4.803,50 Kč, kterou neuhradil, dále že žalovaný uznal dluhy za odběr elektrické energie za měsíce prosinec 1996 a leden 1997 v částce 10.803,50 Kč, za topení v částce 4.272,- Kč a za úklid společných prostor v částce 1.359,20 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že ve smyslu §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) žalovanému vzniklo v rozhodném období užíváním nebytových prostor ve vlastnictví žalobkyně a odebíráním služeb s tím spojených bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně v celkové částce 61.816,20 Kč, neboť nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je neplatná. Námitku žalovaného, že měla být zohledněna jím zaplacená částka 78.030,- Kč, soudy neuznaly s tím, že žalobkyně započítala tuto částku na dluh žalovaného za užívání nebytových prostor a za služby vzniklý v jiném období, a s tím, že žalovaný neučinil projev k započtení podle §580 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že „jsou dány dovolací důvody ve smyslu ust. §237 O. s. ř., to pokud jde o důvody formální, přičemž existují další dovolací důvody, zejména ve smyslu ust. §241a odst. 2 a odst. 3 O. s. ř.“ Dále mimo jiné uvedl, že žalobkyně svá žalobní tvrzení neprokázala, napadl správnost skutkových zjištění týkajících se prokázání vlastnického práva žalobkyně k pronajímané nemovitosti; v této souvislosti upozornil na nepřesnosti soudů ve výpočtu výše bezdůvodného obohacení. Podle jeho názoru soudy měly veškerá skutková zjištění a důkazy k tomu, aby žalobu zamítly zcela, přičemž přiznaná částka 61.816,20 Kč je částkou nad rámec žaloby, která žalobkyní nebyla vůbec uplatněna. Rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, že nebyl v užívání nebytových prostor v rozhodném období omezen. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu a případně i předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušit s tím, aby věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., i když odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro neúplnost skutkových zjištění s pokyny k doplnění důkazního řízení, aniž byl vysloven pro soud prvního stupně závazný právní názor (což je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení).
Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatel přitom přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o bezdůvodném obohacení, které dovolatel získal na úkor žalobkyně, a jež je povinen vydat (ve smyslu §451, §457 a §458 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu