ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1258.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1258/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) V. M., zastoupeného, advokátem, a B) J. M., proti žalovaným 1) Ing. J. V. a 2) M. V., o zaplacení částky 6.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 106/97, o dovolání žalobce A) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č. j. 13 Co 516/2003-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 3 C 106/97-227, odmítl pro opožděnost podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), odvolání žalobce A) proti rozsudku téhož soudu ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 106/97-218. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. června 2004, č. j. 13 Co 516/2003-239, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce A) dovolání, jímž napadl správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 106/97-218, podal opožděně. Navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238, §238a a také v §239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §238 a §238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Rovněž z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 8/2002, a dále ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2003.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Pro uvedený závěr je nerozhodná okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo (v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu) poučení, že lze proti němu dovolání podat. Takovéto nesprávné poučení nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit, neboť z již citovaného ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena (§237 až §239 o. s. ř.), jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 140/2002, ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2001, a ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. prosince 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu