ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.137.2004.1
sp. zn. 33 Odo 137/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobkyně K. T., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. M. L., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 50.000,-Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 108/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2003, č. j. 13 Co 363/2002, 13 Co 382/2002- 102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. 13 Co 363/2002, 13 Co 382/2002 - 102, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 7. září 2001, č. j. 10 C 108/99 - 69, ve spojení s usnesením ze dne 4. března 2002, č. j. 10 C 108/99 - 82, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že účastníci jsou podíloví spoluvlastníci objektu občanské vybavenosti, jenž byl pronajímán, že žalovaný žalobkyni za období od 14. 4. 1997 do 14. 4. 1999 nevyplatil podíl na zisku z pronájmu nemovitosti na ni připadající, že zisk odpovídající podílu žalobkyně činil ve sledovaném období částku 197.835,90 Kč, dále že správu nemovitosti zajišťoval výlučně žalovaný, že žalobkyně se na ní nikterak (ani finančně) nepodílela a že žalovaný zohledňoval své pohledávky vůči žalobkyni spojené se správou nemovitosti tak, že jí nevyplatil její podíl na zisku a tuto skutečnost jí oznamoval formou vyúčtování finančního podílu z pronájmu, který jí po skončení účetního období zasílal, a že žalobkyni nevyzýval ke splnění uvedené pohledávky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z uvedených skutkových zjištění dovodil, že žalovaný tím, že žalobkyni nevydal její podíl na zisku za období od 14. dubna 1997 do 14. dubna 1999 plynoucí z pronájmu nemovitosti, která je v jejich podílovém spoluvlastnictví, se na úkor žalobkyně ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), bezdůvodně obohatil. Stejně jako soud prvního stupně neuznal kompenzační námitku, kterou v řízení vůči žalobkyni vznesl žalovaný, pro nedostatek splatnosti pohledávky uplatněné žalovaným k započtení. Nebyla-li žalobkyně žalovaným ve smyslu §563 obč. zák. vyzvána ke splnění svého dluhu, nelze tuto pohledávku, která ještě není splatná, započíst proti pohledávce splatné (§580 a §581 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a namítal, že „napadený rozsudek vychází z neúplného zjištění skutkového stavu, z nesprávného hodnocení důkazů a v důsledku toho z nesprávného právního posouzení sporných nároků“. Své námitky výslovně podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Oběma soudům konkrétně vytkl, že při zjišťování skutkového stavu nesprávně zhodnotily jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy (jež jednotlivě zmínil) ohledně vypořádání nákladů na pořízení, správu a údržbu společných nemovitostí, jakož i užívání jeho pozemku žalobkyní, že v nedostatečné míře zohlednily všechny příjmy a náklady týkající se dané nemovitosti a nepřihlédly k faktu, že žalobkyně v rozhodném období neprojevovala o nemovitost žádný zájem a veškeré činnosti spočívající ve správě nemovitosti prováděl za konkludentního souhlasu žalobkyně výlučně sám na své náklady. Tyto náklady byly uplatňovány, byly i specifikovány. Soudy podle dovolatele pochybily, když odmítly jeho návrh na doplnění znaleckého posudku, v němž by byla stanovena výše příjmů a výdajů spojených s předmětnou nemovitostí při zohlednění dovolatelem osobně provedené práce. Dále vyslovil názor, že právě vyúčtováním, které žalobkyně každoročně přebírala, došlo z jeho strany k uplatnění pohledávek a tyto se následně staly splatnými. Závěrem navrhl dovolacímu soudu rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel při právním posouzení věci. Netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladu pro započtení pohledávky (ve smyslu §580 a §581 odst. 2 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni (podle obsahu spisu) nevznikly v této fázi řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu