ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.147.2004.1
sp. zn. 33 Odo 147/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému, advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 312/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2003, č. j. 9 Co 543/2003 - 147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 9 C 312/98 - 128, (poté, co jeho žalobě vyhovující rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 9 C 312/98 - 65, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2002, č. j. 9 Co 131/2002 - 90, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) určil, že žalobkyně R. D. je vlastnicí domu č. p. 43, se stavební parcelou č. 468 a zahradami p. č. 308/21, 308/30 a 308/45, vše zapsané na LV č. … pro obec a k. ú. T. u Katastrálního úřadu v L., a rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 9 Co 543/2003-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé s tím, že č. p. domu, k němuž se určuje vlastnictví, je správně 413, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně darovací smlouvou ze dne 12. 3. 1990 darovala žalovanému, který je jejím synem, ve výroku rozsudku označené nemovitosti za současného zřízení práva doživotního bezplatného užívání uvedených nemovitostí žalobkyní, že žalovaný přibližně od roku 1998 začal vůči žalobkyni používat velmi hrubé výrazy, znemožňoval jí přístup do domu a na zahradu, že žalobkyně byla nucena situaci řešit odchodem do domova důchodců a že učinila ve vztahu k žalovanému projev vůle k vrácení daru, který mu došel dne 5. 5. 1999 (tj. dne, kdy mu byla doručena žaloba). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný svým chováním vůči žalobkyni naplnil kvalifikační předpoklad hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), a že se tedy žalobkyně úspěšně domohla vrácení daru (zde předmětných nemovitostí).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatněný dovolací důvod označil odkazem na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.(rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Konkrétně namítl, že soud prvního stupně (potažmo i odvolací soud, který skutková zjištění soudu prvního stupně převzal) vycházel pouze z výpovědí svědků označených žalobkyní, nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože na ně dovolatel poukazoval a nabízel k jejich prokázání důkazy, dále pominul rozhodné skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo. Dovolatel předložil dovolacímu soudu verzi skutku tak, jak měla být podle jeho názoru správně zjištěna, na jejímž základě dovodil vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci, k němuž se v řízení mělo dospět. Závěrem navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předchozím (zrušeném) rozsudku, tj. žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž byla čerpána skutková zjištění. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění předpokladu pro vrácení daru (ve smyslu §630 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu