ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.156.2004.1
sp. zn. 33 Odo 156/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce S. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 22.606,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 527/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 18 Co 241/2003, 18 Co 242/2003-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 30.141,90 Kč s příslušenstvím představující částku jím zaplacenou za opravu osobního automobilu, který si zapůjčil od žalované provozující autopůjčovnu. Potřeba opravy nastala v cizině, když bez zavinění žalobce došlo k poruše motoru. Žalovaná s provedením opravy souhlasila s tím, že částku vynaloženou na opravu žalobci uhradí, což však později odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. září 1999, č. j. 9 C 527/98-36, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 30.141,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 27. 8. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že k poruše automobilu došlo zaviněním žalobce, který neopatrnou jízdou poškodil olejovou vanu, čímž došlo k úniku oleje a zadření motoru. Škoda tak nevznikla zaviněním žalované, mezi jejím jednáním a vzniklou škodou neshledal příčinnou souvislost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. června 2000, č. j. 18 Co 186/2000-53, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že věc nesprávně právně posoudil, když při rozhodování aplikoval §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), namísto ustanovení §669 obč. zák. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nechal pronajatý automobil opravit se souhlasem žalované. Pokud žalovaná žalobou uplatněný nárok odmítala s tvrzením, že závada na olejové vaně, která byla při opravě vyměněna, nebyla způsobena vadou materiálu nebo jeho opotřebením, nýbrž tím, že ji poškodil žalobce neopatrným zacházením, toto své tvrzení zatím pro důkazní nouzi neprokázala a soud prvního stupně rozhodl na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. ledna 2003, č. j. 9 C 527/98-116, ve znění opravného usnesení ze dne 17. dubna 2003, č. j. 9 C 527/98-127, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 30.141,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % počínaje dnem 27. 8. 1997 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě živnostenského oprávnění provozovala autopůjčovnu, kde si žalovaný na základě smlouvy uzavřené se žalovanou dne 25. 7. 1997 vypůjčil osobní automobil značky Škoda FAVORIT, SPZ …, s nímž odcestoval do Jugoslávie. Při zpáteční cestě došlo k poruše vozidla spočívající v zadření motoru, který nebyl promazán, ačkoli v karteru bylo dostatečné množství oleje. Žalobce se souhlasem žalované nechal automobil opravit, přičemž zaplatil za odtah automobilu do servisu částku 430,- jugoslávských dinárů a za jeho opravu částku 4.520,- jugoslávských dinárů. Po návratu předal žalované spolu s automobilem i poškozené náhradní díly. Tvrzení žalované, že poruchu automobilu způsobil žalobce neopatrným zacházením, při němž došlo k proražení olejové vany, nevzal za prokázané. Do důkazní nouze se přitom žalovaná dostala vlastní vinou, kdy sama zničila poškozenou olejovou vanu, kterou tak nebylo možno předložit soudnímu znalci k posouzení. Z těchto zjištění dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu ve smyslu §663 obč. zák., jejímž předmětem byl uvedený automobil. Nárok žalobce shledal v souladu s §669 obč. zák., neboť na automobil vynaložil náklady v žalované výši při jeho opravě, k níž je povinna žalovaná jakožto pronajímatelka, která s opravou souhlasila.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 18 Co 241/2003, 18 Co 242/2003-144 v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 22.606,90 Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 27. 8. 1997 do zaplacení potvrdil, co do povinnosti žalované zaplatit žalobci další částku 7.535,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 27. 8. 1997 do zaplacení je změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně převzal a po zopakování výslechu žalobce jako účastníka řízení a svědkyně E. P. (manželky žalobce) v odvolacím řízení dále zjistil, že kontrolka oleje začala svítit po ujetí přibližně 200 až 300 km z místa autopůjčovny, že žalobce přeměřil olej a po zjištění, že je ho dostatek, pokračoval v jízdě. Stav oleje přeměřoval ještě několikrát a automobil do servisu nedal. Rovněž odvolací soud považoval za nadbytečné doplnit dokazování žalovanou navrhovaným znaleckým posudkem za situace, kdy poškozený díl neexistuje, neboť jej žalovaná zlikvidovala, ač věděla, že důvod opravy automobilu a příčina poškození olejové vany jsou mezi účastníky sporné. Dal za pravdu soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo prokázat její tvrzení, že poruchu automobilu způsobil žalobce neopatrným zacházením, při němž došlo k proražení olejové vany. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný v rozsahu tří čtvrtin žalované částky. Konstatoval totiž, že ve smyslu §670 a §415 obč. zák. rovněž žalobce (nájemce) stíhala povinnost počínat si při užívání pronajaté věci tak, aby na ní nevznikla škoda. Počínání žalobce, který za situace, kdy kontrolka oleje opakovaně signalizovala problémy při provozu auta, se spokojil s pouhým přeměřením množství oleje v nádrži místo toho, aby nechal automobil zkontrolovat odborníkem, popřípadě aby věc konzultoval se žalovanou, nelze podle odvolacího soudu kvalifikovat jako řádné předcházení škodě ve smyslu citovaných ustanovení. Proto uzavřel, že škoda na automobilu byla způsobena také zaviněním žalobce (§441 obč. zák.). Poté, co vzal v úvahu na jedné straně povinnost žalované předat automobil ve stavu způsobilém k účelu, pro který je pronajímán, a na druhé straně počínání žalobce, stanovil míru spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě v rozsahu jedné čtvrtiny.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., a v něm uplatněné dovolací důvody podřadila §241a odst. 2 pís. a/ a b/ o. s. ř. Namítla, že „odvolací soud sice dokazování dále sám doplnil výslechem žalobce a jeho manželky, a i když tyto výpovědi zůstaly nelogické, vzájemně rozporné, při jejich hodnocení nepostupoval důsledně podle §132 o. s. ř. a na podkladě nich ani ve spojení s důkazy již ve věci provedenými neučinil odpovídající a úplné skutkové závěry. Přitom se nesprávně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nadbytečnosti znaleckého posudku.“ Dále obsáhle zrekapitulovala obsah výpovědi žalobce, jež podle jejího názoru odporuje výpovědi svědka S., kterou odvolací soud zcela pominul. Rozebrala jednotlivá skutková tvrzení žalobce, které pokládá za vzájemně si odporující, nelogická a technicky nepřijatelná. Vyslovila názor, že rozpory mezi tvrzeními účastníků měl odvolací soud odstranit znaleckým posudkem z oboru konstrukce motorových vozidel (který byl proveditelný, i když nebyly k dispozici vyměněné díly). I tak však bylo podle dovolatelky provedenými důkazy prokázáno, že automobil byl před odjezdem do ciziny v řádném technickém stavu bez zjevných či funkčních známek poškození. Z ciziny se vrátil s vyměněnou olejovou vanou, přičemž původní vana stejně jako olejové čerpadlo nesly stopy mechanického poškození. Přitom z výpovědi svědka S. a z potvrzení jugoslávských automechaniků je prokázáno, že k poškození vany v době, kdy automobil užíval žalobce, nemohlo dojít jinak, než že automobil narazil spodní částí na pevnou překážku, došlo k poškození olejové vany a olejového čerpadla, vytekl olej a následně došlo k zadření motoru. K těmto skutkovým závěrům odvolací soud nedospěl jenom proto, že „upřednostnil skupinu důkazů na straně žalobce, přičemž důkazy provedené k prokázání obranných tvrzení žalované zcela pominul a omezil se toliko na tvrzení, že žalovaná se vlastní vinou dostala do důkazní nouze. Nevysvětlil však vůbec, proč pominul výpovědi automechaniků S., V. a dalších osob, kteří se znalostí nejen věci samotné, ale i fungování motorových vozidel zásadně zpochybnili opodstatněnost tvrzení žalobce. Nepřihlédl k tomu, že svědci na straně žalované zejména svědci S. a Ch. velmi podrobně popsali poškození vyměněných dílů na rozdíl od svědků na straně žalobce a jeho samotného. Soud nepřihlédl ani k uvedeným pochybnostem, které vyplývaly z výpovědi žalobce, a k tomu, že v jeho prospěch vypovídali svědci, kteří k němu měli bližší vztah. Naproti tomu svědci S. a V. žádný takový vztah k žalované neměli a neměli tak žádný důvod než vypovídat podle pravdy o tom, co sami skutečně viděli. Pochybnosti vzbuzovalo i vyjádření jugoslávského autoservisu Pomoc na cestě již také proto, že neobsahovalo údaj o tom, jak k tzv. poruše motoru došlo a proč musely být díly vyměněny.“ Odvolacímu soudu dovolatelka též vytkla, že nelogicky a nesouladně se zákonem posoudil žalobcovu odpovědnost za projevenou nečinnost spočívající v tom, že nevěnoval potřebnou pozornost kontrolce mazání. Odvolací soud nepochopitelně spatřuje její podíl na vzniku škody, přestože před předáním vozidla žalobci ničeho nezanedbala. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovanou) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ačkoli to není v dovolání výslovně uvedeno, z jeho obsahu, jímž je soud při posouzení každého podání účastníka vázán (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se jednoznačně podává, že nesměřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žaloba byla částečně zamítnuta. Přípustnost dovolání je tak v dané věci třeba posoudit z pohledu ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, tedy podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalované přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Odvolací soud sice v usnesení ze dne 23. června 2000, č. j. 18 Co 186/2000-53, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jej zavázal svým právním názorem, že věc je třeba posoudit podle §663 obč. zák. a nikoli podle §420 obč. zák. a tím jej v dalším rozhodování usměrnil; zároveň však konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, pokud jde o obranu žalované (že závada olejové vany nebyla způsobena vadou materiálu či jeho opotřebením, ale neopatrným zacházením žalobce, který ji sám poškodil), a zavázal jej v dalším řízení dokazování doplnit. Nezávislost dalšího rozhodování soudu prvního stupně ohledně žalovanou použité obrany, že to byl žalobce, kdo zavinil poškození motoru, tak vyloučena nebyla. Za stavu, kdy žalovaná v dovolání nebrojí proti použité právní normě, případně jejímu výkladu, nýbrž proti skutkovým závěrům, z nichž právní posouzení věci vychází, nelze dovodit, že právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím rozhodnutí byl jedině a výhradně určující pro další rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten může být dán v intencích ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.), případně důvod, jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka v prvé řadě brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud, stejně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel při právním posouzení věci; podstatou těchto námitek jsou výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na nedostatečně, resp. nesprávně zjištěném skutkovém stavu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Pokud v tomto smyslu v dovolání předestírá svou skutkovou verzi a argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci; tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Výtkou, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) nedoplnil dokazování jím navrhovaným znaleckým posudkem, uplatnila dovolatelka dovolací důvod, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Ani tato námitka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatelka otevřela dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti posouzení míry spoluodpovědnosti žalobce na způsobené škodě odvolacím soudem (s tvrzením, že odvolací soud nelogicky a nesouladně se zákonem posoudil žalobcovu odpovědnost za projevenou nečinnost spočívající v tom, že nevěnoval potřebnou pozornost kontrolce mazání). Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku míry spoluodpovědnosti je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, přičemž učiněné závěry týkající se konkrétního případu nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Pro řešení této právní otázky tak nemůže mít rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam.
Lze uzavřít, že žádná z námitek vznesených v dovolání není způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu