ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.221.2003.1
sp. zn. 33 Odo 221/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. S., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným: 1) K. H., a 2) I. H., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 276/2002, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2002, č. j. 8 Co 2745/2002-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.075,- Kč k rukám advokátky … do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2002, č. j. 2 C 276/2002-33, uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobkyni „50.000,- Kč a 5.274,- Kč, úrok z prodlení od 16. 3. 2001 do 4. 4. 2002, a dále úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 50.000,- Kč od 5. 4. 2002 do zaplacení“ do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu, jíž se žalobkyně domáhala stejného plnění od žalované 2), zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 15. 3. 2000 byla uzavřena smlouva o půjčce, podle níž si žalovaný 1) půjčil od žalobkyně 50.000,- Kč s tím, že tuto částku vrátí do 15. 3. 2001. Smlouva byla uzavřena mezi fyzickými osobami a žalovaný 1) neprokázal své tvrzení, že si peníze půjčoval do svého podnikání. Z účastnických výpovědí pak soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi smluvními stranami bylo ústně dohodnuto, že žalovaný 1) bude žalobkyni platit úrok z půjčky ve výši 1.000,- Kč měsíčně a že tento úrok též po určitou dobu platil. Mezi účastníky bylo sporné, kolik žalovaný 1) na tomto smluveném úroku zaplatil; žalovaný uváděl částku 30.000,- Kč, žalobkyně 19.000,- Kč. Vztah mezi žalobkyní a žalovaným 1) soud prvního stupně posoudil podle §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a žalovanému uložil povinnost k zaplacení celé požadované částky s tím, že nebylo prokázáno, že by půjčená částka byla byť jen zčásti vrácena a zaplacený smluvený úrok, ať už v jakékoli výši, od ní nelze odečítat. Současně byl přiznán i uplatněný úrok z prodlení podle §517 odst. 2 ObčZ ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Proti žalované 2) soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nebyla účastnicí smlouvy o půjčce a proto z ní není zavázána, i když je manželkou žalovaného 1). Jejího souhlasu ke smlouvě ve smyslu §145 ObčZ nebylo třeba, jelikož smlouvou o půjčce se peníze teprve získávají do společného jmění manželů (dále jen „SJM“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2002, č. j. 8 Co 2745/2002-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 50.000,- Kč a úrok z prodlení z této částky za období od 16. 3. 2001 do 4. 4. 2002 ve výši 5.274,- Kč a dále 10% úrok z prodlení z částky 50.000,- Kč za období od 5. 4. 2002 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přičemž zdůraznil, že smlouvu o půjčce uzavřel žalovaný 1) se souhlasem žalované 2) jako své manželky a že spor o to, kolik bylo zaplaceno na smluvených úrocích, není s ohledem na vymezení předmětu řízení relevantní. Vytkl však soudu prvního stupně, že při právním posouzení věci pominul novelizaci občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., když nevzal v úvahu, že podle §143 odst. 1 písm. b) ObčZ ve znění účinném v době uzavření smlouvy tvoří společné jmění manželů též závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků, týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, a že podle §145 odst. 3 ObčZ závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Žalovaní nenamítali, že závazek převzatý žalovaným 1) ze smlouvy se žalobkyní se týká jeho výlučného majetku ani že přesahuje míru přiměřenou jejich poměrům a byl převzat bez souhlasu žalované 2), a tak je na jejich straně dána pasivní solidarita podle §511 ObčZ a jsou povinni dluh uhradit společně a nerozdílně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Poukázala na to, že vznesla námitku, že smlouva o půjčce byla uzavřena bez jejího souhlasu, což plyne z jejího vyjádření, že peníze byly půjčeny do podnikání manžela a že ona s tím nemá nic společného. Pokud z obsahu protokolu vyplývá něco jiného, jde o důsledek nepřesné protokolace. Dále namítla, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že dohodnutý úrok z půjčky v částce 1.000,- Kč měsíčně je nepřiměřeně vysoký. Podle jejího názoru sjednání takto vysokého úroku odporuje dobrým mravům, a proto by takovémuto jednání, a to ve vztahu k celé půjčce, s ohledem na §3 odst. 1 ObčZ neměla být poskytnuta ochrana. Dovolatelka pak zdůraznila zejména pochybení, jehož se podle jejího přesvědčení dopustily soudy obou stupňů tím, že přesto, že ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně žalovaný 1) uvedl, že na jeho firmu byl prohlášen konkurs, na toto jeho sdělení nereagovaly způsobem plynoucím z §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), v řízení pokračovaly, i když bylo ze zákona přerušeno a návrh na jeho pokračování nebyl podán, a v důsledku toho nejednaly se správcem konkursní podstaty jako s účastníkem řízení. Žalovaná 2) navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby „dovolání nebylo vyhověno a rozsudek krajského soudu byl ponechán beze změny“. V doplňku svého vyjádření pak zpochybnila platnost plné moci, kterou v dovolacím řízení předložil právní zástupce žalované 2), poukazem na to, že v ní není uveden údaj o tom, pro jaké řízení je udělena. Pak je ovšem dovolání podepsané pouze advokátem podáním jeho, nikoli podáním žalované 2), a mělo by být jako dovolání podané osobou, jež není účastníkem řízení, odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky si s ohledem na tvrzení dovolatelky ohledně prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) ověřil, že tento konkurs byl opravdu prohlášen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. srpna 2002, č. j. 11 K 22/2002-9, a že prohlášení konkursu trvá. Poté se musel nejprve zabývat otázkou, zda v důsledku prohlášení konkursu došlo skutečně k přerušení řízení, neboť odpověď na tuto otázku má vliv na jeho další postup. Pokud by totiž prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) způsobilo za zákona přerušení řízení proti oběma žalovaným, pak s ohledem na to, že se jedná o řízení o pohledávce, kterou je třeba přihlásit v konkursu, by v něm nebylo možno pokračovat ani na návrh a tato skutečnost by dovolacímu soudu bránila ve vydání jakéhokoli rozhodnutí (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2001 pod č. 82).
Dovolací soud již dříve zaujal názor, že prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárních dlužníků nebrání věřiteli v tom, aby pohledávku vymáhal souběžně jak po úpadci (postupem podle zákona o konkursu a vyrovnání), tak po ostatních solidárně zavázaných dlužnících. Podstatné je, že v rozsahu plnění poskytnutého na dluh ostatními solidárními dlužníky zaniká i pohledávka přihlášená do konkursu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 10/2003 pod č. 185). Z toho pak vyplývá, že vystupují-li na žalované straně vedle dlužníka, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, ještě další solidárně zavázaní dlužníci, nedochází – pokud mají postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 OSŘ, tedy pokud jednají jen sami za sebe a jejich úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv – prohlášením konkursu na majetek dlužníka k přerušení řízení vůči nim (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, publikované v Soudní judikatuře č. 12/2001 pod č. 151). V daném případě založil odvolací soud právní posouzení věci na názoru, že žalovaní jsou vůči žalobkyni v postavení solidárně zavázaných dlužníků, které vyplývá z §145 odst. 3 ObčZ. Tato solidarita však nemění nic na tom, že z hlediska charakteru jejich procesního společenství je na ně třeba pohlížet jako na samostatné společníky podle §91 odst. 1 OSŘ, neboť žalobkyni nic nebrání v tom, aby se zaplacení dlužné částky domáhala na každém z nich samostatně, pouze s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (§511 odst. 1 věta druhá ObčZ). Pak ovšem prohlášením konkursu na majetek žalovaného 1) nedošlo k přerušení řízení proti žalované 2) a dovolacímu soudu nic nebrání v tom, aby o jejím dovolání jednal a rozhodl.
Námitku žalobkyně, že dovolání bylo podáno osobou, jež není účastníkem řízení a jíž proto právo podat dovolání nepřísluší, je nutno odmítnout. Dohoda o plné moci ve smyslu §28 odst. 1 OSŘ, na jejímž základě se advokát zavazuje zastupovat účastníka v řízení před soudem, totiž nemusí být uzavřena písemně; proto je platná i taková dohoda, která byla uzavřena ústně, případně i konkludentně. Jedinou podmínkou, kterou nelze pominout, je ta, že udělení plné moci je třeba soudu prokázat. Jestliže ovšem JUDr. T. V., jemuž žalovaná udělila plnou moc, předložil písemné vyhotovení dohody o této plné moci v souvislosti s podáním dovolání, přičemž plná moc je datována o pouhé dva dny dříve než dovolání, lze mít za prokázané, že tato dohoda se týká zastupování žalované 2) právě v dovolacím řízení, byť tato skutečnost není uvedena v jejím písemném vyhotovení. Je proto zcela jednoznačné, že dovolání podala prostřednictvím svého zástupce – advokáta žalovaná 2), tedy účastnice řízení, která je k němu oprávněna podle §240 odst. 1 OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení (§241, §241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vzhledem k výše vyloženému charakteru procesního společenství žalovaných podléhá dovolacímu přezkumu pouze výrok zakládající práva a povinnosti mezi žalobkyní a žalovanou 2), tedy výrok, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s příslušenstvím a že je tak povinna učinit společně a nerozdílně se žalovaným 1). Výrok týkající se vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), t. j. výrok o platební povinnosti tohoto žalovaného a o tom, že tato povinnost je dána společně a nerozdílně s povinností žalované 2), předmětem dovolacího přezkumu není.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadu spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že soudy obou stupňů pokračovaly v řízení i poté, co byl na majetek žalovaného 1) prohlášen konkurs. To, že uvedené soudy na prohlášení konkursu vůbec nereagovaly, ač o něm byly žalovaným 1) informovány, je nepochybně procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale nikoli v řízení o žalobě směřující proti žalované 2), k jehož přerušení, jak bylo shora vyloženo, prohlášením konkursu nedošlo. Na rozhodnutí ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) tato vada neměla žádný vliv, a proto relevantní dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ nezakládá. Dovolatelka netvrdí, že je řízení postiženo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a existence takovýchto vad neplyne ani z obsahu spisu. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaná 2) vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka sice kromě poukazu na procesní vadu, který, jak bylo uvedeno, není důvodný, uplatňuje výslovně pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy nesprávné právní posouzení věci, ale námitka, že odvolací soud nevzal v úvahu její vyjádření, že s uzavřením smlouvy o půjčce nesouhlasila, míří proti skutkovým zjištěním, ze kterých tento soud vycházel, a podle obsahu tak je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod dopadá na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní (tedy o situaci, kdy skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění byl příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ mimo jiné proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo naopak že soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Odvolací soud vyšel z toho, že smlouva o půjčce mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla uzavřena za souhlasu žalované 2), s odůvodněním, že jde o skutkový závěr soudu prvního stupně, který nebyl zpochybněn. I když nelze přehlédnout, že s ohledem na právní názor, který vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby proti žalované 2), nebyla otázka, zda tato žalovaná věděla o uzavření smlouvy nebo ne, pro jeho rozhodnutí podstatná, takže se jí tento soud příliš podrobně nezabýval, je možno shora uvedený skutkový závěr odvolacího soudu považovat za správný. Podle obsahu protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 16. července 2002 sice žalovaná 2) v rámci vyjádření k žalobě uvedla, že peníze byly půjčeny do podnikání manžela a ona s tím neměla nic společného, následně však ve své účastnické výpovědi připustila, že o tom, že si žalovaní půjčí (v protokolu je výraz „půjčíme“), se dozvěděla pár dnů předtím, než (ona sama) peníze od žalobkyně přebírala. Dále vypověděla, že žalobkyně zřejmě podepisovala smlouvu před ní, ovšem není si tím jista, a že asi smlouvu předtím, než ji dala žalobkyni k podpisu, četla. K této protokolaci neměl žádný ze žalovaných připomínky, a tak k námitce zpochybňující nyní správnost údajů v protokolu nelze přihlížet. Ostatně ve zmíněném protokolu je dále uvedeno, že žalovaný 1), když byl slyšen jako účastník řízení, na dotaz zástupkyně žalobkyně odpověděl, že „manželka nevyjádřila nesouhlas s půjčkou, nevyjadřovala se k tomu“. Jestliže na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 2) s uzavřením smlouvy o půjčce souhlasila, má tento závěr oporu v provedených důkazech a v přednesech účastníků a je logickým důsledkem hodnocení důkazů a všeho, co vyšlo v řízení najevo, v souladu s §132 OSŘ. Naopak spisový materiál neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovodit opak. Spíše je zřejmé, že žalovaná 2) se od počátku domnívala, že vzhledem k okolnostem, za nichž byla smlouva o půjčce uzavřena, je jediným zavázaným z této smlouvy její manžel (viz výraz „neměla jsem s tím nic společného“); z toho však nelze její nesouhlas s uzavřením smlouvy dovozovat. Výhrady proti skutkovým závěrům odvolacího soudu tedy nejsou opodstatněné a dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ není naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení ovšem může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné. V této věci dovolatelka nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že podle §143 odst. 1 písm. b) a §145 odst. 3 ObčZ jsou žalovaní zavázáni ze smlouvy o půjčce společně a nerozdílně, na kterém je jeho rozhodnutí postaveno. Její výhrady proti právnímu posouzení věci se týkají smluveného úroku ve výši 1.000,- Kč měsíčně a souladu tohoto ujednání smluvních stran s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Z tohoto hlediska ovšem odvolací soud věc neposuzoval a ani posuzovat nemohl, jelikož smluvený úrok nebyl vůbec předmětem sporu. Pokud snad má žalovaná 2) touto námitkou na mysli výhradu, že s ohledem na případnou neplatnost tohoto ujednání je neplatná celá smlouva a odvolací soud nerozhodl správně, když žalobkyni podle ní přiznal plnění, postačí poukázat na §41 ObčZ, podle kterého vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ujednání o zaplacení úroku z půjčené částky je ujednáním samostatným (o tom ostatně svědčí to, že účastníci smlouvy se na tomto úroku dohodli mimo rámec písemné smlouvy), které lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, a proto ani jeho případná neplatnost by neměla žádný vliv na povinnost žalovaných vrátit žalobkyni půjčenou částku a zaplatit jí úrok z prodlení v zákonem stanovené výši. Předmětem sporu bylo právě jen vrácení dlužné částky a zaplacení úroku z prodlení, a tak odvolací soud nepochybil, když se ujednáním o smluveném úroku nezabýval a smlouvu o půjčce tak, jak byla uzavřena v písemné formě, považoval za platný právní úkon. Je tedy zřejmé, že ani druhý žalovanou 2) uplatněný dovolací důvod není dán a přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu je správný. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalované 2) zamítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má žalobkyně, která byla v dovolacím řízení úspěšná, proti neúspěšné žalované 2) právo na náhradu jeho nákladů. Ty představuje odměna advokátky za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 6.000,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo vyplývají z ustanovení §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 2) dobrovolně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu