ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.223.2004.1
sp. zn. 33 Odo 223/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré a. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyň A) V. D., a B) G. P., zastoupených, advokátem, proti žalované I. D., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 63 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 247/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, č.j. 29 Co 238/2003-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním, které jsou oprávněny společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 265 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhaly zaplacení částky 63 100 Kč s tím, že o tento finanční obnos se žalovaná na jejich úkor úmyslně bezdůvodně obohatila. Uváděly, že po smrti jejich otce nechala žalovaná převést z jeho bankovního účtu částku 63 100 Kč na účet své známé, a od ní si poté tyto peníze převzala. Žalobkyně toto zjistily v souvislosti s převzetím dědictví, a přestože žalovanou k vydání částky 63 100 Kč vyzvaly, žalovaná jim ji nevydala.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č.j. 24 C 247/2002-47, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyním částku 63 100 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 5. 4. 2002 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku; v části, jíž se žalobkyně domáhaly zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 63 100 Kč od 11. 12. 1996, pak co do úroku z prodlení ve výši 8,5% za období od 11. 12. 1996 z částky 63 100 Kč do 4. 4. 2002 a co do úroku ve výši 2% ode dne 5. 4. 2002 z částky 63 100 Kč do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně jako dědičky po svém zemřelém otci, panu I. Č., zdědily mimo jiné i zůstatek na běžném účtu č. … založeném z … spořitelny, a.s., který ke dni smrti zůstavitele, tj. k 9. 4. 1996, činil 63 174,30 Kč. Zmíněný účet byl I. Č. založen 11. 12. 1991 a podpisové právo k němu měl výlučně on; na účet byly ukládány finanční prostředky z podnikatelské činnosti I. Č. Dne 10. 12. 1996 převedla … spořitelna, a.s., na základě příkazu k úhradě, který byl vystaven 5. 12. 1996, zůstatek ve výši 63 100 Kč na účet, jehož majitelkou je E. Š.; ta poté zmíněný finanční obnos předala podle dohody žalované. Žalovaná sice prokázala, že s I. Č. žila a bydlela s ním v jeho bytě, své tvrzení, že jí svědčilo, byť i zčásti, vlastnické právo k finančním prostředkům na účtu I. Č., však neprokázala. Na podkladě těchto důkazů soud posoudil vztahy mezi účastníky podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), když uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyň o žalovanou částku bezdůvodně obohatila přijetím plnění bez právního důvodu (§451 odst. 2 ObčZ) a je povinna jim žalovanou částku vydat. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku žalované, že právo žalobkyň je promlčeno; vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně se teprve 22. 1. 2002 dozvěděly, že částku 63 100 Kč získala žalovaná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č.j. 29 Co 238/2003-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž s výslovným odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, když nevzal v úvahu celou řadu důkazů a skutečností, a když výpovědi účastníků řízení i svědecké výpovědi nesprávně vyhodnotil z hlediska věrohodnosti a pravdivosti. Poukazuje především na nepravdivost některých tvrzení žalobkyň a podrobně je analyzuje. Je přesvědčena, že žalobkyně záměrně neuvedly údaje, které jsou podstatné pro správné a úplné skutkové zjištění i právní posouzení dané věci. Podle názoru žalované se žalobkyně dopustily trestného činu podvodu, když v dědickém řízení zamlčely skutečnost, že existuje závěť sepsaná zůstavitelem v její prospěch. Pochybení soudů spatřuje rovněž v tom, že pominuta zůstala skutečnost, že I. Č. projevil jednoznačně vůli, aby ona disponovala prostředky na jeho účtu, neboť jí dal k dispozici nevyplněný a jím podepsaný převodní příkaz, který žalovaná posléze - nevědouc, že I. Č. již nežije - použila při převodu peněz. Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na soudem učiněná zjištění nelze pochybovat o tom, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení úmyslně, nemá oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním žalované nesouhlasí a navrhují, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto jako neopodstatněné. Namítají, že žalovaná, byť odůvodňuje své dovolání důvody vycházejícími z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., nekonkretizuje, v čemž naplnění těchto důvodů shledává, a její argumentace se soustředí pouze na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly. Protože účelem dovolání není apelace ke třetí instanci, nejsou podle názoru žalobkyň splněny ani formální náležitosti dovolání. Pro případ, že by dovolací soud nesdílel tento názor, podávají žalobkyně i podrobné vyjádření k meritu věci.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které dovolatelka uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práva, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 4 190 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 4 265 Kč. V dovolacím řízení neúspěšné žalované dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyním uhradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu