ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.424.2003.1
sp. zn. 33 Odo 424/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované S., s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 174/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č. j. 22 Co 128/2002-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce žalobou v konečném znění požadoval po žalované zaplacení částky 483.632,15 Kč s příslušenstvím s tím, že částka 480.000,- Kč představuje odstupné, které mu žalovaná nezaplatila, ačkoli se k tomu v dohodě o ukončení nájmu bytu zavázala, a částka 3.632,15 Kč představuje výdaje, které za žalovanou vynaložil na financování úprav náhradního bytu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. listopadu 2001, č. j. 23 C 174/99-101, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 3.384,15 Kč s 12% úroky z prodlení od 9. 6. 1999 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 480.248,- Kč s 23% úroky z prodlení od 27. 8. 1998 do zaplacení (výrok II.) a zaplacení 23% úroku z prodlení z částky 3.384,15 Kč od 27. 8. 1998 do 8. 6. 1999 a 11% úroku z prodlení z částky 3.384,15 Kč od 9. 6. 1999 do zaplacení (výrok III.), žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č. j. 22 Co 128/2002-126, poté, kdy odvolací řízení „ohledně zamítavého výroku o příslušenství pohledávky pod bodem III.“ zastavil, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném „zamítavém výroku o věci samé pod bodem II.“ potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a přiznal náhradu nákladů řízení advokátu, který byl soudem ustanoven k zastupování žalobce v daném řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud mimo jiné ze zjištění, že mezi žalobcem jako nájemcem bytu a žalovanou jako pronajímatelkou bytu byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu bytu, v níž se žalovaná zavázala vyplatit žalobci za uvolnění bytu odstupné ve výši 480.000,- Kč, avšak na místo toho byla v konečné fázi jednání podle dohody účastníků tato částka použita žalovanou na zajištění a rekonstrukci náhradního bytu pro žalobce. Protože žalovaná svým závazkům nedostála pouze pokud šlo o dokončení elektroinstalačních prací v náhradním bytě, byl shledán důvodným žalobní požadavek žalobce na zaplacení částky 3.384,15 Kč; ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, neboť v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že účastníci si dohodli současné poskytnutí odstupného i opatření rekonstruovaného náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že „rozhodoval o věci zcela jiné, než byla předmětem žaloby, resp. ztotožnil skutkový základ žaloby s jinou skutečností“. Namítá, že oba soudy sice správně zjistily, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu bytu s tím, že žalobci bude vyplaceno odstupné, avšak nesprávně uvěřily tvrzení žalované, že „odstupné vlastně nebylo odstupným“, nýbrž částkou, za níž měl být pořízen náhradní byt. Žalobce je přesvědčen, že byl-li v dohodě použit termín odstupné, který je obecně chápán jako platba poskytovaná nájemci za to, že své právo nájmu přenechá jinému, nemůže toto odstupné představovat částku, za kterou by měl být pořízen náhradní byt. V takovém případě by totiž dohoda o ukončení nájmu bytu měla znít tak, že nájem bude ukončen a pronajímatel pořídí nájemci jiný byt. Pokud bylo dohodnuto, že bude vyplaceno odstupné, musí být vyplaceno, pokud bylo dohodnuto opatření jiného bytu, musí být opatřen jiný byt. Tyto „náhrady“ nelze vzájemně ztotožňovat a zaměňovat. Pokud by byly tyto dva postupy zaměňovány, docházelo by k nejistotě v právních vztazích mezi účastníky dohody o ukončení nájmu“. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil ve věci samé v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru dovozujícímu, že mezi účastníky nebylo dohodnuto současné poskytnutí odstupného a zároveň i zajištění náhradního bytu, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná se sice zavázala vyplatit žalobci jako nájemci za uvolnění bytu odstupné ve výši 480.000,- Kč, avšak podle jejich další dohody v konečné fázi jednání byla tato částka použita žalovanou na pořízení a rekonstrukci náhradního bytu pro žalobce. Žalobce jako dovolatel tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Výtky směřující k tomu, že odvolací soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně ujednání o použití sjednaného odstupného, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady v souvislosti s dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu