ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.428.2003.1
sp. zn. 33 Odo 428/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Víta Jakšiče ve věci žalobce S. d. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému V. C., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 74.806,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4C 74/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, č. j. 24 Co 548/2000-109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7.940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, … advokáta se sídlem ...
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 74.806,- Kč s tím, že tato částka představuje nedoplatek ceny díla. Přestože se žalovaný písemně zavázal navýšení původní ceny díla uhradit, svůj závazek splnil pouze zčásti a částku 74.806,- Kč odmítá žalobci zaplatit.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 17. 1. 2000, č. j. 4 C 74/99-71, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 74.806,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 12. 4. 1997 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2001, č. j. 24 Co 548/2000-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný kupní smlouvou uzavřenou 30. 11. 1995 v návaznosti na změnu smlouvy o výstavbě - dohodu o převodu práv a povinností v družstvu vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce M. F. Ten uzavřel dne 19. 12. 1994 spolu se skupinou dalších osob s žalobcem kupní smlouvu, smlouvu o výstavbě a smlouvu o dílo. Těmito smlouvami žalobce prodal každému ze zde zmíněných osob ideální 1/18 pozemku parcelní číslo 85/5 v obci P. a katastrálním území Z. za účelem výstavby bytového domu s 18 bytovými jednotkami a zavázal se jako zhotovitel pro shora zmíněnou skupinu osob jako objednatele provést výstavbu tohoto domu, včetně výstavby veřejných inženýrských sítí k tomuto objektu, tj. veřejného řadu kanalizace, plynovodu, rozvodu nízkého napětí, veřejného osvětlení, slaboproudu, vodovodu, komunikace a chodníků podle projektu, který byl smluvně přesně označen. Cena byla stanovena na 8.950,- Kč za l m2 užitkové plochy bytu, při 5 % DPH a 10 % koeficientu nárůstu cen s tím, že případné změny předmětu plnění v jeho rozsahu nebo vyšším standardu budou předmětem písemných dodatků ke smlouvě včetně změny ceny a její úhrady. Účastníci smlouvy přitom vzali na vědomí, že výstavbu inženýrských sítí bude financovat podle svého příslibu a volebního programu Městský úřad P. M. F. měl výstavbou získat (a žalovaný posléze získal) byt č. 3 v sekci B ve II. nadzemním podlaží o výměře 110,67 m2 a velikosti 4+1 místností s příslušenstvím, vybavením bytu – tj. koupelnou, WC, balkonem o výměře 6,46 m2, garáží č. 6 a sklepem č. 9 v I. nadzemním podlaží. Dodatkem č. 1 ze dne 18. 1. 1996 byla cena díla změněna tak, že byla stanovena za bytovou jednotku o velikosti 4+1 místností se sklepem, balkonem, plastovými okny, standardním vybavením koupeny, WC, plynovým průtokovým kotlem, ÚT a STA pevnou částkou 1,105.200,- Kč včetně DPH a nárůstu cen. Zvlášť byla dojednána cena garáže (podle velikosti garáží) od 46.648,- Kč do 78.566,- Kč; platební podmínky byly upraveny samostatnými smlouvami s jednotlivými stavebníky. Dohodnuto znovu bylo i to, že v případě rozšíření předmětu plnění v rozsahu i ve standardu budou změny předmětem písemných dodatků k této smlouvě, a bylo vzato na vědomí, že výstavbu inženýrských sítí financuje podle svého příslibu a volebního programu Městský úřad P. K další změně ceny díla došlo smluvním dodatkem č. 2, který byl uzavřen proto, že nedošlo k naplnění původního předpokladu, že náklady na výstavbu inženýrských sítí budou kryty z dotace Městského úřadu P.; ujednaná cena byla navýšena o 144.014,- Kč na bytovou jednotku, posléze byla v důsledku poskytnutí dotace snížena o 5.555,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci částku 144.014,- Kč ve dvou splátkách ve výši 63.653,- Kč do 21. 10. 1996 a 80.361,- Kč do 30. 3. 1997; z této částky zaplatil dne 12. 11. 1996 63.653,- Kč. Zbylou částku 74.806,- Kč odmítl žalovaný žalobci uhradit s odůvodněním, že smlouva o dílo a její dodatky jsou neplatné a že dodatek č. 2 byl uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V současné době je žalovaný spoluvlastníkem ideální 1/18 domu čp. 406 na stavební parcele č. 207, stavební parcely č. 207 a parcely č. 85/5 v obci P. a katastrálním území Z., a vlastníkem bytu číslo 3, garáže číslo 6 a ostatního nebytového prostoru číslo 9 v sekci B označeného domu. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud uzavřel, že jak smlouva o dílo, tak i její dodatky, jsou platnými právními úkony; smlouva o dílo obsahuje dostatečně určité ujednání o předmětu díla a jeho ceně. Údaj o tom, že „objednatelé a zhotovitel berou na vědomí, že výstavbu inženýrských sítí financuje podle svého příslibu a volebního programu MÚ P.“ obsažený v této smlouvě posoudil odvolací soud jako pouhou vysvětlivku, jež nemůže zvrátit nic na skutečnosti, že cena díla ujednána byla. Odmítnut byl i názor žalovaného, že citovaný údaj je třeba hodnotit jako klamání spotřebitele; z odkazu na volební program totiž odvolací soud dovodil informativní charakter takového údaje, jenž nemění nic na smluvně sjednané ceně díla. Platnými byly shledány rovněž ujednání prvního a druhého dodatku ke smlouvě o dílo, jimiž docházelo k upřesnění předmětu díla a ke změně jeho ceny. V tomto směru odkázal odvolací soud na podrobný výklad smluvních ujednání obsažený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož bylo již ve smlouvě o dílo zřejmé, že dílem má být dům včetně inženýrských sítí a dodatky docházelo toliko k přesnější specifikaci tohoto díla, nikoliv k jeho změně. Co se týká výkladu ujednání o ceně díla, převzal odvolací soud jako správný závěr soudu prvního stupně dovozující, že ve smlouvě o dílo byla sjednána cena za celé dílo s tím, že výstavbu inženýrských sítí bude financovat třetí subjekt. Šlo tudíž o cenu díla bez nákladů na výstavbu inženýrských sítí a druhým dodatkem účastníci sjednanou cenu díla dohodou navýšili o cenu za výstavbu inženýrských sítí poté, co vyšlo najevo, že náklady na jejich výstavbu nebudou předpokládaným způsobem pokryty. Odvolací soud odmítl námitku žalovaného, že uzavřel-li druhý dodatek se žalobcem toliko žalovaný (upravuje pouze práva a povinnosti mezi žalobcem a žalovaným) bez účasti ostatních objednatelů, má tato skutečnost za následek jeho neplatnost. Opodstatněnou neshledal odvolací soud ani námitku žalovaného, že druhý dodatek smlouvy o dílo byl žalovaným uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jedenáctiprocentní rozdíl mezi původní a navýšenou cenou díla není totiž takový, aby toto navýšení představovalo nápadně nevýhodné podmínky, a ani výsledná vyšší cena není nápadně nevýhodná vzhledem k ceně obvykle obecně ujednávané. V dalším odvolací soud výslovně odkazuje na správná skutková zjištění i správné právní závěry soudu prvního stupně. S odůvodněním, že rozhodnutím byly řešeny zásadní právní otázky, a to zejména otázka platnosti dodatku uzavřeného pouze jedním z více účastníků smlouvy a otázka výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky, připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká především nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že odvolací soud pochybil při posouzení platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, včetně jejího dodatku č. 2. Vycházel-li totiž soud prvního stupně ze zjištění, že cena díla byla ve smlouvě o dílo stanovena bez započtení ceny inženýrských sítí - a odvolací soud takový skutkový závěr akceptoval, resp. nevyjádřil se o opaku (v tomto směru zůstalo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné) – mělo toto zjištění vést k závěru, že účastníky nebyla sjednána cena za určitou součást díla a smlouva o dílo je neplatná z důvodu absence jedné ze zákonných náležitostí tohoto smluvního typu. Navíc nebyla-li cena inženýrských sítí ve smlouvě o dílo sjednána, nemohla být ani dodatkem k této smlouvě změněna. Žalovaný však zastává názor, že smlouva o dílo zavazovala žalobce provést dílo za původně sjednanou cenu bez ohledu na to, zda na inženýrské sítě bude poskytnuta dotace. Smlouva o dílo je neplatná i pro rozpor s ustanovením §8 zákona č. 634/1992 Sb., neboť obsahovala údaje schopné stavebníky (spotřebitele) klamat ohledně financování inženýrských sítí (údaj o financování inženýrských sítí naplňuje znaky nekalé soutěže podle obchodního zákoníku a její speciální skutkové podstaty klamavé reklamy). Dodatek č. 2 smlouvy o dílo je neplatný proto, že jej žalovaný uzavřel toliko s jedním z účastníků smluvní strany objednatele (s žalovaným). Nelze totiž akceptovat závěr odvolacího soudu, že změna smlouvy o dílo provedená tímto dodatkem se týkala na straně objednatelů toliko žalovaného. Došlo-li tímto dodatkem ke změně sjednané ceny za dílo, týkala se tato změna všech objednatelů. Neplatnost zmíněného dodatku smlouvy je pak podle názoru žalovaného dána i tím, že uzavíráním samostatných dodatků s jednotlivými stavebníky (texty dodatků, které byly uzavřeny s jednotlivými stavebníky, se v některých případech značně lišily) se žalobce pokusil obejít ustanovení o společných právech a povinnostech stavebníků. Další důvod neplatnosti dodatku č. 2 spočívá v tom, že v něm obsažený závazek na zhotovení díla byl v době uzavření tohoto dodatku již splněn (i v článku III. tohoto dodatku se uvádí, že dům je již postaven); jde tudíž o neplatnost z důvodu nemožnosti plnění. Srozuměn není žalovaný ani se závěrem odvolacího soudu, že dodatek č. 2 smlouvy o dílo žalovaný neuzavřel za nápadně nevýhodných podmínek, pokud rozdíl mezi původní cenou díla a cenou změněnou tímto dodatkem činil pouze 11 procent. Připomíná, že podle právní teorie i praxe je naplnění nápadně nevýhodných podmínek třeba zvažovat z pohledu ekvivalence vzájemně poskytnutých plnění. Byla-li cena inženýrských sítí součástí původní ceny díla, zavázal se žalovaný dodatkem k úhradě něčeho, čeho se mu mělo dostat již za původně sjednanou cenu. Za částku, o kterou byla cena díla dodatkem navýšena, se mu tak nedostalo od žalobce žádného plnění navíc. Otázkou tísně (žalobce odmítl vydat stavebníkům klíče a podmiňoval předání bytů uzavřením dodatků smlouvy o dílo) se odvolací soud nezabýval, takže v tomto směru zůstalo jeho právní posouzení věci neúplným. Závěrem žalovaný poukazuje na skutečnost, že v obdobném případě (vedeném pod sp. zn. 9 C 55/97) rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Má zato, že při rozhodování by neměly být opomenuty principy legitimního očekávání a právní jistoty, k jejichž naplňování rozdílné rozhodování soudů ve stejných věcech nepřispívá. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné jak po stránce skutkových zjištění, tak po stránce právního posouzení. Zdůrazňuje, že smlouva o dílo a její dodatky byly činěny v rámci smluvní volnosti, v zájmu obou smluvních stran, s cílem dokončit dílo bez vzniku škod a bezdůvodného obohacení. Nová cena díla obsažená v druhém dodatku smlouvy o dílo byla dohodnuta oběma smluvními stranami a je tudíž změnou závazku v souladu se zákonem. Zmíněný dodatek se netýkal práv a povinností ostatních stavebníků (dodatky zavazovaly vždy pouze toho kterého z jednotlivých účastníků smluvní strany objednatele zaplatit konkrétní, jemu vyčíslenou částku), neboť smlouva o dílo v sobě subsumovala osmnáct právních závazků k výstavbě bytových jednotek, přičemž každý ze stavebníků mohl uzavírat další smluvní ujednání s dodavatelem, nedotkl-li se práv ostatních účastníků. Opačný názor by vedl k absurdnímu závěru, že jednotlivým stavebníkům by byla znemožněna například i pouhá změna barvy obkladů v koupelně jejich bytu. Žádný ze stavebníků pak nevznesl námitku, že by byl omezen uzavřením samostatného dodatku mezi žalobcem a jiným účastníkem, přičemž byty jsou k dnešnímu dni předány a přešly do vlastnictví stavebníků. Žalobce nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že dodatek č. 2 smlouvy o dílo byl žalovaným uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a v dovolání blíže rozvádí důvody svého nesouhlasu. K jeho námitce, že plnění obsažené v tomto dodatku nebylo možné, připomíná, že dodatek smlouvy byl uzavřen v době, kdy závazkový vztah mezi účastníky trval a dílo nebylo dosud předáno. Vylučuje rovněž, že by smlouva o dílo obsahovala údaje v rozporu se zákonem č. 634/1992 Sb., a nesouhlasí s dovolací námitkou, že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou v mnoha směrech neúplná či nepřezkoumatelná. Dodatečně pak žalobce sdělil dovolacímu soudu, že mezi ním a žalovaným byla ohledně žalované částky uzavřena dohoda o narovnání a z toho důvodu navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek podle §239 odst. 1 o. s. ř. přípustný, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Prostřednictvím výtky nesprávného právního posouzení napadá žalobce správnost závěrů odvolacího soudu, že smlouva o dílo a její dodatky jsou platnými právními úkony a že dodatek č. 2 smlouvy nebyl žalobcem uzavřen v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Především má za to, že uzavřel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že ve smlouvě o dílo byla cena díla stanovena bez ceny inženýrských sítí, jejichž vybudování však bylo předmětem smlouvy o dílo, došlo k situaci, že cena za část díla nebyla sjednána, a smlouva o dílo je tudíž pro absenci jedné ze svých podstatných náležitostí neplatná. Ani z rozhodnutí soudu prvního stupně, ani z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však nevyplývá, že by soudy učinily závěr, že sjednaná cena nebyla cenou za celé dílo, k jehož zhotovení se žalobce zavázal. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvádí, že cena byla ve smlouvě o dílo sjednána jednoznačně za celé dílo, její výše však byla ovlivněna předpokladem, že výstavbu inženýrských sítí bude financovat Městský úřad v P. V uvedeném smyslu je proto namístě rozumět i další části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se uvádí, že cena díla je ve smlouvě i v jejím prvním dodatku stanovena bez ceny za výstavbu inženýrských sítí a druhým dodatkem účastníci sjednanou cenu díla dohodou navýšili o cenu za výstavbu inženýrských sítí poté, co vyšlo najevo, že náklady na jejich výstavbu nebudou předpokládaným způsobem pokryty. Z kontextu celého odůvodnění se tudíž nepochybně podává závěr soudu prvního stupně, že cena díla sjednaná ve smlouvě o dílo odpovídala povinnosti žalobce dodat dílo včetně inženýrských sítí. Náklady na jejich vybudování však nebyly při výpočtu celkové ceny díla zohledněny, neboť je mělo nést město P. Shodný závěr vyplývá rovněž z rozsudku odvolacího soudu. Konstatuje-li tento soud bez dalšího, že smlouvou o dílo byl ujednán předmět díla i cena, nelze než dospět k závěru, že ujednaná cena představuje cenu za sjednaný předmět díla, jehož součástí byly i inženýrské sítě. Zpochybňuje-li tudíž dovolatel právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o dílo tím, že brojí proti jeho závěru o absenci dohody o ceně za část díla (jenž však odvolací soud neučinil), není jeho námitka způsobilá založit důvodnost dovolání, neboť zpochybňuje závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Dovolatel ostatně v dovolání sám prezentuje názor, že žalobci již z původního znění smlouvy o dílo vyplývala povinnost zhotovit dílo za tam sjednanou cenu bez ohledu na to, zda bude na vybudování inženýrských sítí poskytnuta dotace. Tento názor koresponduje se závěry soudů obou stupňů, že cena byla sjednána za celé dílo.
Neplatnost smlouvy o dílo podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ“) dovozuje dovolatel z její kolize s ustanovením §8 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), namítaje, že smlouva obsahuje klamavé údaje a že porušuje pravidla nekalé soutěže obsažená v ustanovení §44 a §45 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“).
Podle ustanovení §39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele nesmí nikdo klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek.
Klamání spotřebitele dovozuje dovolatel z údaje obsaženého ve smlouvě o dílo, v souladu s nímž vzali účastníci smlouvy na vědomí, že výstavbu inženýrských sítí financuje podle svého příslibu a volebního programu MÚ P. Přestože dovolatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, že citovaný údaj o financování inženýrských sítí měl pouze informační charakter, má zato, že ve smyslu citovaného ustanovení zákona o ochraně spotřebitele se jednalo o údaj nedoložený, neúplný, nepřesný a přehnaný. S tím nelze souhlasit. Za klamný je možno považovat jen takový údaj, který je způsobilý ve spotřebiteli vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti. Takový charakter citovaný údaj nemá, neboť na jeho základě nemůže spotřebitel důvodně dovodit nic jiného, než že v tomtéž článku smlouvy sjednaná cena díla je kalkulována bez započtení nákladů na výstavbu inženýrských sítí, které má podle příslibu (v souladu s volebním programem) financovat město P., resp. jeho městský úřad. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže smlouvu o dílo z uvedeného důvodu neplatnou neshledal. Ze stejných důvodů nelze v posuzované věci dovodit ani rozpor s ustanoveními obchodního zákoníku o nekalé soutěži, neboť citovaný údaj není způsobilý vyvolat klamnou představu (srov. §45 ObchZ), případně přivodit újmu spotřebiteli (srov. §44 ObchZ).
S odkazem na shora uvedené lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva o dílo je platným právním úkonem, je správný. Kromě neplatnosti samotné smlouvy o dílo však namítá dovolatel i neplatnost jejího druhého dodatku, přičemž tuto dovozuje především ze skutečnosti, že dodatek nemohl být platně sjednán toliko mezi žalobcem a žalovaným, tedy bez účasti ostatních objednatelů, neboť jím došlo ke změně ceny díla.
Podle ustanovení §516 odst. 1 ObčZ mohou účastníci změnit vzájemná práva a povinnosti dohodou.
Nárok uplatněný žalobou se opírá právě o ujednání obsažené v dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo, který byl uzavřen mezi žalobcem a žalovaným. Z obsahu tohoto dodatku se především podává, že z celkové hodnoty inženýrských sítí, která činí 3,782.450,- Kč, zbývá doplatit 2,592.250,- Kč a že z této částky připadá k úhradě na jednu bytovou jednotku částka 144.014,- Kč. V rámci dodatků ke smlouvě o dílo se proto objednatelé (dodatky byly postupně uzavírány se všemi jednotlivými osobami vystupujícími na straně objednatele díla) zavazovaly k úhradě doplatku připadajícího na ten který z bytů. Byť se v dodatku č. 2 výslovně hovoří o „objednatelích“, je z jeho obsahu a signace nepochybné, že zachycuje projev vůle žalobce a žalovaného, a že je to právě žalovaný, kdo se v něm zavazuje uhradit zhotoviteli zálohu na vybudování inženýrských sítí ve dvou splátkách v souhrnné výši 144.014,- Kč. Závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda obsahující všechny náležitosti platného právního úkonu, v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobci určitou částku nad rámec toho, co byl povinen plnit již podle smlouvy o dílo ve znění jejího prvního dodatku, je proto správný.
Akceptovat nelze ani názor dovolatele, že dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo je neplatný z důvodu nemožnosti jeho plnění, když v době uzavírání dodatku byl již dům postaven.
Podle §37 odst. 2 ObčZ je neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Podle ustálené soudní praxi i právní teorie může jít buď o nemožnost plnění právní či fyzickou. Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel objednateli provést za sjednanou cenu dílo na své nebezpečí (§631 ObčZ). Z argumentace, jíž je provázena dovolací námitka o nemožnosti plnění, je zřejmé, že dovolatel neměl na mysli právní překážku plnění (např. z právního předpisu plynoucí zákaz zhotovit předmět díla), nýbrž fyzickou nemožnost plnění. O fyzickou nemožnost plnění v intencích ustanovení §37 odst. 2 ObčZ v dané věci nejde. Ve smlouvě o dílo specifikovanou nemovitost nepochybně zhotovit lze, což ostatně potvrzuje i v dovolání namítaná skutečnost, že v době uzavření dodatku č. 2 byl dům již postaven (fyzicky existoval). Námitka, že dům byl již v době uzavření dodatku postaven, může mít svůj význam skutečně jen pro posouzení, zda smlouva o dílo zhotovením díla již nezanikla v důsledku splnění a zda ji tudíž bylo možné vůbec měnit. V tomto smyslu dospěl ke správnému závěru již soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že závazek žalobce v době uzavření dodatku č. 2 splněn nebyl, neboť smlouva o dílo v sobě obsahuje nejen závazek zhotovitele dílo zhotovit, ale i poskytnout je (předat) objednateli, jemuž plyne ze smlouvy o dílo mimo jiné povinnost dílo převzít (k tomu srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001, 993 s.). Jak vyplynulo nejen ze zjištění soudů obou stupňů, ale i z obsahu dovolání, v němž dovolatel v souvislosti s údajnou tísní při uzavírání druhého dodatku mimo jiné uvádí, že žalobce podmiňoval předání bytů právě uzavřením dodatku č. 2, nebyla smlouva o dílo v době uzavírání druhého dodatku splněna a nic nebránilo její změně. Navíc nelze přehlížet, že – jak správně dovodily soudy obou stupňů –dodatkem č. 2 došlo toliko k upřesnění předmětu díla, aniž se žalobce zavazoval zhotovit něco jiného, než co měl zhotovit již podle původní smlouvy o dílo. Nedošlo-li druhým dodatkem ke změně předmětu díla, nezavazoval se žalobce k novému plnění.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že ze skutečností, které byly soudy v řízení zjištěny, nedovodil nápadnou nevýhodnost podmínek, za nichž byl dodatek č. 2 uzavřen.
Podle ustanovení §49 ObčZ má účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, právo od smlouvy odstoupit.
Nápadně nevýhodné podmínky bývají vykládány jako zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, což je vždy třeba posoudit individuálně vzhledem k okolnostem konkrétního případu. Podle citovaného ustanovení nelze odstoupit od každé nevýhodné smlouvy, nýbrž musí jít o nevýhodnost – objektivně posuzováno – zcela zjevnou. Jen taková nevýhodnost podmínek, za nichž byla smlouva uzavřena, a to výhradně při současné existenci tísně, odůvodňuje jinak naprosto nežádoucí průlom do jedné ze základních zásad právního řádu, podle níž se sjednané závazky musí plnit. Dovolací soud se přiklání k názoru odvolacího soudu, že podmínky, za nichž žalovaný uzavřel dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo, nebyly natolik nepříznivé, aby splňovaly znak nápadné nevýhodnosti ve smyslu ustanovení §49 ObčZ. Z okolností daného případu vyplynulo, že žalobce byl zavázán dodat určité komplexní dílo (stavbu včetně jejího příslušenství) za stanovenou cenu, přičemž cena inženýrských sítí nebyla při výpočtu ceny díla zakalkulována, neboť měla být uhrazena třetí osobou (obcí, resp. jejím orgánem). Účastníci smlouvy vzali přitom na vědomí, že předpoklad zmíněného financování vychází z „příslibu“ a „volebního programu“ třetí osoby, což ostatně dokládá, že očekávání naplnění tohoto předpokladu nemohlo být absolutní. Poté, kdy třetí osoba příslibu nedostála, došlo k uzavření dohody, jíž se žalovaný zavázal žalobci zaplatit alikvotní část nákladů na výstavbu inženýrských sítí nekrytých z jiných zdrojů s tím, že tato na něj připadající alikvotní část bude případně snížena o plnění, které by poskytla třetí osoba v rámci svého příslibu. Přestože se žalovaný zavázal, že za situace, kdy nedošlo ke zhodnocení díla, zaplatí vyšší cenu, nelze akceptovat jeho názor, že částce, o níž byla cena navýšena, neodpovídá žádné plnění ze strany žalobce. Ze zjištění soudů naopak vyplývá, že navýšení ceny odpovídá nákladům na výstavbu inženýrských sítí, tedy tomu, co mělo být – při naplnění původních předpokladů – hrazeno z rozpočtu města. Navýšená (výsledná) cena, kterou žalovaný žalobci za plnění, jehož se mu dostalo, zaplatil, byla daném čase a místě cenou obvyklou. Závěr odvolacího soudu, že dodatek č. 2 tudíž nebyl žalovaným uzavřen za nápadně nevýhodných podmínek, je správný. Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se existencí jím tvrzené tísně. Předpokladem aplikace ustanovení §49 ObčZ je současné naplnění tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Neshledal-li odvolací soud podmínky, za nichž byl dodatek č. 2 smlouvy o dílo uzavřen, pro žalovaného nápadně nevýhodnými, zkoumáním namítané tísně se již důvodně nezabýval.
Zbývá vyjádřit se k výtkám dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu není přezkoumatelný, neboť z něho dostatečně zřetelně nevyplývá, zda i odvolací soud vzal za prokázané, že cena díla byla ve smlouvě o dílo sjednána včetně ceny inženýrských sítí, a zároveň i proto, že v něm není uvedeno, jak se odvolací soud vypořádal námitkami žalovaného, že dodatek č. 2 uzavřel v tísni, a zda zvažoval všechny námitky uplatněné žalovaným v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že akceptoval závěr soudu prvního stupně, že cena díla byla sjednána jako cena celého díla. Shledal-li tento závěr správným a dostatečně zdůvodněným již v rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo by nadbytečné, aby jej odvolací soud ve svém rozhodnutí znovu konstatoval. To platí i ve vztahu k ostatním odvolacím námitkám žalovaného, které řešil odvolací soud odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se s tam uvedenými závěry plně ztotožňuje. Ztotožní-li se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, včetně toho, jak soud prvního stupně tyto své závěry odůvodnil, nemusí se znovu jednotlivě vypořádávat s námitkami, kterými jsou tyto závěry v odvolání zpochybňovány, a může z důvodu žádoucí stručnosti a přehlednosti odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedený postup může mít své opodstatnění zejména v těch případech, kdy námitky účastníků nevystihují podstatu vedeného sporu nebo kdy slouží pouze k bližší prezentaci námitek již dříve uplatněných. Dovolací soud neshledal výtky dovolatele, že odvolací soud své rozhodnutí v dané věci úplně a řádně neodůvodnil, opodstatněnými.
Skutečnost, že v „obdobném“ případě rozhodl soud prvního stupně (a potažmo pak i odvolací soud) odlišně, je pro posouzení předmětné věci bezvýznamná. Dovolací soud není žádným z rozhodnutí, na jejichž existenci dovolatel upozorňuje, vázán a k dovolacímu přezkumu (a tudíž i nápravě případných nesprávných závěrů odvolacího soudu) je oprávněn pouze za splnění zákonem stanovených předpokladů a výhradně k návrhu některého z účastníků řízení.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Jelikož nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených u ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 7.865,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1 a 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v. r.
předsedkyně senátu