ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.459.2004.1
sp. zn. 33 Odo 459/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované O., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 164/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, č. j. 11 Co 623/2003-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, č. j. 11 Co 623/2003-30, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 30. července 2003, č. j. 7 C 164/2002-20, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem pro uznání ze dne 30. července 2003, č. j. 7 C 164/2002-20, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 65.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 29. října 2002, č. j. 7 C 164/2002-7, proti němuž podala žalovaná včas odpor, ve kterém bez bližšího odůvodnění vznesla námitku promlčení. Soud prvního stupně následně žalovanou usnesením ze dne 21. února 2003, č. j. 7 C 164/2002-12, vyzval, aby se ve smyslu §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě a současně ji poučil podle §114b odst. 5 o. s. ř. o následcích neuposlechnutí této výzvy. Žalovaná ve stanovené lhůtě na výzvu, která byla jejímu zástupci doručena do vlastních rukou dne 3. 3. 2003, nikterak nereagovala. Soud prvního stupně proto dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanou podle §114b odst. 5 o. s. ř., a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 11 Co 623/2003-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Námitku žalované, že se již ve včas podaném odporu, v němž vznesla námitku promlčení, kvalifikovaně vyjádřila, neuznal. Konstatoval, že vzhledem k uplatněné námitce promlčení, která je hmotněprávním úkonem, bylo na žalované, aby k výzvě soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. vylíčila všechny rozhodující skutečnosti vztahující se k této námitce tak, aby soud mohl posoudit rozsah sporných skutečností a rozhodnout ve věci při prvním jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, resp. řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Kromě jiného uvedla, že soud prvního stupně vydal dne 21. 2. 2003 výzvu podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. nadbytečně, neboť již z odporu proti platebnímu rozkazu, v němž vznesla námitku promlčení, bylo zcela zřejmé, že nárok uplatňovaný žalobou neuznává. Tato skutečnost pak podle jejího přesvědčení vylučovala možnost vzniku fikce uznání žalovaného nároku. Soudu prvního stupně nic nebránilo, aby nařídil jednání a žalovanou vyzval k předložení důkazů svědčících o promlčení nároku. Pokud tak nepostupoval, odňal jí právo na spravedlivý proces. Navrhla proto zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně a se závěry odvolacího soudu, neboť žalovaná na výzvu podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nereagovala a ani v této lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Jestliže žalovaná vznesla námitku promlčení, byla povinna k výzvě soudu sdělit všechny rozhodné skutečnosti tak, aby soud mohl posoudit relevantnost této námitky. Žalovaná na svých procesních právech zkrácena nebyla, protože o nich byla dostatečně a zákonem vyžadovaným způsobem poučena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněným subjektem - žalovanou, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je. Jeho kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými v případě přípustného dovolání), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním napadeny. Dovolatelka závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojovala s otázkou, zda v posuzovaném případě postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. bránila okolnost, že v podaném odporu proti platebnímu rozkazu vznesla blíže neodůvodněnou námitku promlčení a tím dala najevo, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Dovolací soud pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně a provádí se se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze-li ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli. Tak je tomu tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a nelze-li bez znalosti stanoviska žalovaného první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno. Přitom samotné vydání platebního rozkazu není překážkou pro postup soudu v rámci přípravy jednání podle §114b o. s. ř., neboť přímo z odst. 2 uvedeného ustanovení se podává, že usnesení s výzvou k vyjádření podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Podání odporu proti platebnímu rozkazu je pak nutným předpokladem k tomu, aby soud po vydání platebního rozkazu mohl v řízení pokračovat, neboť platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku (§174 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal po žalované zaplacení části kupní ceny dohodnuté účastníky podle kupní smlouvy uzavřené dne 25. 10. 1993 ve znění jejího „dodatku č. 1 k dohodě o úhradě kupní ceny ze dne 21. 2. 1996“ s tvrzením, že žalovaná závazek platit žalobci svůj podíl na kupní ceně v měsíčních splátkách po 3.500,- Kč počínaje měsícem dubnem 2000 neplnila v období od ledna 2001 do července 2002. Tato skutková tvrzení obsažená v žalobě byla dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně postupoval podle §114b o. s. ř. a vydal usnesení ze dne 21. února 2003, č. j. 7 C 164/2002-12, poté, co žalovaná v odporu, který podala proti platebnímu rozkazu ze dne 29. října 2002, č. j. 7 C 164/2002-7, vznesla námitku promlčení. I když dovolatelka nikterak nerozvedla skutkové okolnosti, na nichž svoji obranu proti žalobou uplatněnému nároku staví, nebyly splněny předpoklady pro postup soudu podle §114b o. s. ř. Dovolatelka totiž tím, že vznesla v odporu námitku promlčení, se vůči tvrzením obsaženým v žalobě vymezila i skutkově; tato situace soudu prvního stupně umožnila stanovit okruh skutečností sporných mezi účastníky, které se stanou předmětem dokazování, a připravit jednání tak, aby při jediném jednání byla věc projednána a rozhodnuta, jinými slovy soudu muselo být zřejmé, jaké sporné otázky mezi účastníky budou předmětem dokazování při jednání. Za tohoto stavu ovšem postup soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. byl vyloučen, neboť to povaha věci ani okolnosti případu nevyžadovaly (nebyly tu takové mimořádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být o sporu rozhodnuto). Z nečinnosti dovolatelky tak nelze dovodit vznik fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. V důsledku toho pak logicky vyplývá závěr, že tu nebyl splněn předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně, neboť se jeho prostřednictvím podařilo dovolatelce zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.) s tím, že jej zavázal ve smyslu §243d odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. právním názorem. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu