ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.565.2004.1
sp. zn. 33 Odo 565/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. M., zastoupené, advokátem, proti žalovanému B. K., o zaplacení částky 265.567,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 99/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 19 Co 552/2003-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. srpna 2003, č. j. 17 C 99/2003-21, ve znění opravného usnesení ze dne 8. ledna 2004, č. j. 17 C 99/2003-33, jímž bylo opraveno nesprávně uvedené příjmení tehdejšího právního zástupce žalobkyně v záhlaví původního usnesení, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 265.567,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 5. 2. 2002, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně odůvodnila žalobu tak, že v roce 1991 uzavřela jako nájemkyně s B. d. J. 5 se sídlem v P. 7 jako pronajímatelem smlouvu o nájmu blíže specifikovaných nebytových prostor, které však fakticky užíval ke svému podnikání žalovaný. Nájemní smlouva byla shledána neplatnou, a proto se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 47/2000 žalobkyně zavázala zaplatit uvedenému družstvu částku 400.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 3. 2000 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný sám v průběhu tohoto řízení uznal, že jde o jeho záležitost, a přislíbil, že případné vyrovnání bude platit on. Dne 5. února 2002 zaplatila žalobkyně B. d. J. 5 druhou splátku dlužné částky ve výši 265.567,- Kč a její úhradu s příslušenstvím nyní požaduje na žalovaném. Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozsudkem téhož soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 19 C 138/2001, byla žalobkyni proti žalovanému přisouzena částka 220.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 2. 7. 2001 do zaplacení, ale žalobu o zaplacení další částky 265.567,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 5. 2. 2002 do zaplacení soud zamítl. Nárok na zaplacení této druhé částky opírala žalobkyně o tvrzení, že ji zaplatila 5. 2. 2002 B. d. J. 5 na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 47/2000-25, ovšem skutečným uživatelem nebytových prostor, jejichž byla nájemkyní, byl žalovaný, a je tudíž na něm, aby jí zaplacenou částku uhradil. Uvedený rozsudek nabyl v zamítavém výroku právní moci dne 12. června 2003, neboť žalobkyně se proti němu neodvolala. Soud prvního stupně pak dovodil, že žalobkyně nyní uplatňuje proti stejnému žalovanému stejný nárok opírající se stejná skutková tvrzení, jako ve věci téhož soudu sp. zn. 19 C 138/2001, v níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tak projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Pro tento neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení bylo řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 19 Co 552/2003-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem, že o totožném návrhu žalobkyně bylo již pravomocně rozhodnuto, a postup, kterým soud prvního stupně podle §104 odst. 1 OSŘ zastavil řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, považoval za správný. Námitku žalobkyně, že pokud byl důvodem zamítnutí její první žaloby nedostatek aktivní legitimace, nezbývá jí než podat žalobu znovu, neshledal odvolací soud důvodnou, když poukázal na to, že v době vyhlášení rozsudku ve věci 19 C 138/2001 žalobkyně ve skutečnosti aktivní věcnou legitimaci měla a skutkový stav byl tedy stejný jako v době podání nové žaloby. K tomu dodal, že „pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek, který byl předmětem předcházejícího pravomocně skončeného řízení, posouzen po právní stránce, o věc rozsouzenou jde i tehdy, jestliže právní posouzení skutku bylo nesprávné nebo neúplné“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu ČR zdůraznila, že soud je vázán nejen výrokem pravomocného zamítavého rozsudku, ale i důvodem zamítnutí, a poukázala na to, že pokud odvolací soud vycházel z toho, že v době vyhlášení rozsudku v předcházejícím řízení žalobkyně ve skutečnosti aktivní legitimaci měla, přijal tak nepřípustně odlišné skutkové a právní závěry ve věci již skončené pravomocným rozsudkem a popřel tím domněnku správnosti pravomocných rozhodnutí, bez níž se neobejde žádný právní stát. Dovolatelka dále namítla, že zásada uvedená v §154 odst. 1 OSŘ, podle níž je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se v případě soudních rozhodnutí, jež nemají konstitutivní charakter, nedotýká hmotného práva vázajícího vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti na určitou dobu. Proto není vyloučeno zamítnutí žaloby toliko z důvodu její předčasnosti, tedy z důvodu, který se může časem změnit. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975. Vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pak žalobkyně spatřovala v tom, že ji soud prvního stupně za situace, kdy – na rozdíl od ní – považoval za nezbytnou součást žaloby tvrzení a prokazování změny skutkového stavu v době po vydání zamítavého rozsudku, postupem podle §43 OSŘ nevyzval k doplnění žalobního tvrzení a bez dalšího rozhodl o zastavení řízení. Žalobkyně navrhla, aby byla zrušena usnesení soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky (§241, §241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze v dovolání uplatnit námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §103 OSŘ přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Podle §104 odst. 1 OSŘ jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Právě tato tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté bránící novému projednání věci je podle názoru soudů obou stupňů neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku muselo být řízení zastaveno.
Žalobkyni lze přisvědčit, že vázanost výrokem pravomocného rozsudku je nutno posuzovat ve spojení s jeho odůvodněním a že ze stejného pohledu je nutno hodnotit i otázku, zda projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené. Současně však je třeba vycházet z §154 odst. 1 OSŘ, podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Přitom bez výjimky platí, že okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, tedy že soud při dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které zde byly v době zahájení řízení, ale že přihlíží i ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. V době vyhlášení rozsudku ve věci sp. zn. 19 C 138/2001 měl soud prvního stupně při posuzování aktivní legitimace žalobkyně k dispozici taková skutková zjištění, že žalobkyně smlouvou z 12. 2. 2002 postoupila pohledávku 265.567,- Kč jiné osobě (Mgr. H.) a že 22. 5. 2002 došlo k tzv. odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky z 12. 2. 2002. Pokud za tohoto skutkového stavu dospěl k právnímu závěru, že žalobě nelze vyhovět proto, že v době uplatnění žalované pohledávky u soudu (8. 4. 2002) nebyla žalobkyně oprávněna uvedenou pohledávku vymáhat, tedy nebyla k podání žaloby aktivně legitimována, žalobu z tohoto důvodu zamítl a zamítavý výrok nabyl právní moci, jsou tímto výrokem vázáni účastníci a všechny orgány (§159a odst. 1 a 4 OSŘ) a v rozsahu této závaznosti nemůže být věc projednávána znovu (§159a odst. 5 OSŘ). O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod č. R 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nic takového ale žalobkyně v žalobě netvrdí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud odvolací soud konstatoval, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci 19 C 138/2001 žalobkyně ve skutečnosti aktivně legitimována byla, učinil tak v souvislosti se závěrem, že tehdejší skutkový stav byl stejný jako v době podání nové žaloby. I když lze připustit, že formulace této části odůvodnění napadeného usnesení je poněkud nepřesná a zavádějící, nejde o odlišné právní posouzení již pravomocně rozhodnuté věci, jak je namítáno v dovolání. Naopak pokud nyní žalobkyně beze změny skutkových okolností, které zde byly v době rozhodnutí soudu prvního stupně v předchozím řízení, dovozuje, že v současnosti již nositelkou aktivní věcné legitimace je, je to ona, kdo popírá správnost předchozího pravomocného rozsudku a domáhá se tím na základě stejného skutkového stavu jeho nepřípustné revize. Soud prvního stupně i soud odvolací proto posoudily věc po právní stránce bezchybně, když dovodily, že rozhodnutí ve věci samé brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ není naplněn.
Zbývá podotknout, že poukaz žalobkyně na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975 (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. února 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74), není v této věci na místě. Toto rozhodnutí řeší situaci, kdy jsou vznik, změna nebo zánik práva či povinnosti vázány k určité době ustanovením hmotného práva. Tak tomu ovšem v tomto případě není, neboť při posuzování aktivní legitimace k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je podstatné skutkové zjištění, zda a kdy došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze podat dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně s odkazem na toto ustanovení vytýká soudu prvního stupně, že ji za situace, kdy považoval žalobu za neúplnou pro chybějící tvrzení, že se oproti době, kdy byla její první žaloba zamítnuta, změnily skutkové okolnosti, nevyzval dříve, než rozhodl o zastavení řízení, postupem podle §43 OSŘ k doplnění žalobního tvrzení o tyto údaje. Ani s touto námitkou však nelze souhlasit. Podle §43 odst. 1 věty prvé OSŘ předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Žaloba je neúplná např. tehdy, je-li vylíčení skutkových okolností v ní natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Žalobkyně vylíčila skutkové okolnosti tak, jak je uvedeno shora v prvním odstavci odůvodnění, toto vylíčení nebudí žádné pochybnosti o tom, čeho a z jakých důvodů se žalobkyně domáhá, a je tedy k identifikaci skutku, který má být předmětem řízení, zcela postačující. V žalobě není ani zmínka o tom, že požadovaný nárok již byl dříve u soudu uplatněn, že tehdejší žaloba byla zamítnuta a že je žalováno znovu za změněné situace, a proto soud prvního stupně neměl nejmenší důvod požadovat na žalobkyni doplnění tvrzení o změně skutkových okolností. Pokud snad má žalobkyně za to, že bylo povinností soudu prvního stupně poučit ji poté, co zjistil, že o jejím nároku tak, jak byl skutkově vymezen, bylo již pravomocně rozhodnuto, že v takovém případě musí žaloba obsahovat tvrzení o změně skutkových okolností, pomíjí, že by šlo o poučení nikoli o náležitostech, nýbrž o obsahu žaloby, tedy poučení hmotněprávní, které je podle §5 OSŘ nepřípustné. Postup soudu prvního stupně tedy neodporoval procesním předpisům a odvolací soud postupoval správně, když v tomto směru neshledal pochybení. Proto ani druhý žalobkyní uplatněný dovolací důvod není dán.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu