ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.732.2004.1
sp. zn. 33 Odo 732/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. A., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 209/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2004, č. j. 13 Co 67/2002-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.705,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 1997, č. j. 7 C 209/96-42, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 18% úrokem od 11. 9. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 1999, č. j. 13 Co 492/97-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Tento rozsudek byl na základě dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2002, č. j. 25 Cdo 98/2000-123, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 8. ledna 2004, č. j. 13 Co 67/2002-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o tom, že „právo dovolání se nepřipouští“. Posledně uvedeným výrokem reagoval na návrh žalobce, aby, bude-li rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, bylo připuštěno právo dovolání s tím, že otázkou zásadního právního významu, jíž by se měl zabývat dovolací soud, je otázka, „zda v případě, že bylo v řízení prokázáno, že byla zaplacena bez právního důvodu finanční částka a nebylo prokázáno, že se tak stalo na základě smlouvy o půjčce, lze ji přiznat z jiného právního důvodu – bezdůvodné obohacení“. Odvolací soud uvedl, že se věcí mohl zabývat i z toho pohledu, zda žalovaný nezískal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, neboť konstantní judikatura takovýto postup umožňuje, a proto neshledal důvody pro připuštění dovolání.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ, tedy že řízení je postiženo jinou (než v §237 odst. 1 OSŘ uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Své přesvědčení o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ odůvodnil tím, že „rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002 z důvodů uvedených v bodě II. dovolání došlo k odlišné interpretaci rámce zásady volného hodnocení důkazů a jiných právních otázek, a to v rozporu s dosavadní judikaturou samotného Nejvyššího soudu ČR. Dále byl tímto dovolacím rozsudkem smíšen obsah pojmu tvrzení účastníka řízení a důkazu výslechu účastníků, přičemž v důsledku toho byla opět porušena zásada volného hodnocení důkazů, a to rovněž v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR“. Uvedené vady mohly podle žalobce mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozsudkem dovolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V důsledku toho trpí vadami i napadený rozsudek odvolacího soudu. Žalobce navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný především zpochybnil přípustnost dovolání žalobce, přičemž svůj názor v tomto směru velmi podrobně rozvedl. Dále namítl, že uplatněné dovolací důvody nejsou dány, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
S ohledem na datum vydání rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolání žalobce proti němu projednáno a rozhodnuto po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „OSŘ“ – část dvanáctá, hlava I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Proto – ve smyslu bodu 17. téže části a hlavy uvedeného zákona – i dovolací soud postupoval v řízení o dovolání žalobce podle OSŘ ve znění před 1. 1. 2001.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud ČR se tak po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je – s výjimkami uvedenými v odstavci 2 – dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami vyjmenovanými taxativně v tomto ustanovení pod písm. a) až g). Dovolatel netvrdí, že by řízení bylo některou z těchto vad postiženo, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není přípustnost dovolání žalobce dána.
Napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak dovolání nemůže být přípustné ani podle §238 odst. 1 OSŘ. Totéž platí i o přípustnosti podle §239 odst. 1 OSŘ, když odvolací soud ve svém rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Zbývá tedy pouze posoudit přípustnost v intencích §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Účastník, který navrhuje připuštění dovolání odvolacím soudem, není v návrhu povinen vymezovat právní otázku, pro kterou má být připuštěno dovolání [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1512/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 52]. V případě, že tak přesto učiní, je ovšem dovolací přezkum podle §239 odst. 2 OSŘ otevřen jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je současně dovolání podáno (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, publikovaný v Souboru, svazku 2, pod č. C 212). Jak už bylo uvedeno, navrhl žalobce připuštění dovolání jen pro řešení otázky, zda by mohl být jeho nárok v případě, že nebude prokázáno, že uplatněnou částku poskytl žalovanému z titulu smlouvy o půjčce, posouzen jako bezdůvodné obohacení. Jen tuto otázku by tedy bylo možno v dovolacím řízení přezkoumávat. V dovolání však řešení této otázky zpochybněno není a žalobce v něm vymezuje otázku zásadního právního významu zcela jinak (porušení procesních zásad dovolacím soudem v jeho předchozím rozsudku a v jeho důsledku vadné rozhodnutí odvolacího soudu). Pro řešení této otázky nebyl ovšem návrh na připuštění dovolání podán, a tak by se jí dovolací soud nemohl zabývat ani v případě, že by jí zásadní právní význam bylo možno přiznat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ a že tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobci, který v tomto řízení neuspěl. Tyto náklady představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §16 odst 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 8.630,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Na zvýšení odměny o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (§137 odst 3 občanského soudního řádu v současném znění, §19a odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v současném znění) nemá zástupce žalovaného s ohledem na to, že dovolací řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 237/2004 Sb., nárok (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu