ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.743.2003.1
sp. zn. 33 Odo 743/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) J. J., a B) V. J., zastoupených, advokátem, proti žalovanému J. T., za účasti J. K., vedlejšího účastníka na straně žalobců, o zaplacení 155 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 572/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. prosince 2002, č.j. 12 Co 18/2001-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit jim částku 155 000 Kč. Uváděli, že od žalovaného koupili dne 24. 9. 1992 osobní automobil, který posléze prodali J. K. Ten jim však oznámil, že od kupní smlouvy odstupuje, neboť automobil, který si od žalobců koupil, je podle sdělení kriminální policie kradený. Protože J. K. požaduje po žalobcích vrácení kupní ceny, jsou nuceni i oni uplatnit vůči žalovanému požadavek na vrácení kupní ceny, kterou mu uhradili. Žalovaný požadavek žalobců odmítl s odůvodněním, že sám byl při koupi vozu v dobré víře.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 6. 10. 2000, č.j. 9 C 572/95-61, poté, co do řízení na stranu žalobců přistoupil jako vedlejší účastník J. K., bytem L., L. J. 1018/6, žalobu o zaplacení částky 155 000 Kč proti žalovanému zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 12. 2002, č.j. 12 Co 18/2001-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 vytýkají odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci shledávají dovolatelé v pochybení odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §451 odst. 1 a §457 ObčZ. Jsou přesvědčeni, že v daném řízení měla být soudem řešena toliko otázka, jak byly z pohledu bezdůvodného obohacení vypořádány vztahy mezi žalobci a žalovaným, bez ohledu na další právní vztah žalobců k osobě, které posléze automobil prodali a která ho vydala orgánům činným v trestním řízení, aniž se jí dostalo zpět kupní ceny. Odvolací soud pochybil, podmínil-li nárok žalobců na vrácení plnění z neplatné smlouvy uzavřené se žalovaným vypořádáním jejich vztahu s J. K. a navíc posoudil institut bezdůvodného obohacení zcela odtržitě od dalších neméně významných institutů občanského práva, jako je např. promlčení. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2432/99 považují dovolatelé za nepřiléhavý, když tento judikát řeší spor ze smlouvy zprostředkovatelské, a připomínají nejednotnost rozhodování problematiky, která byla předmětem daného sporu. Právě ve skutečnosti, že „dokazování bylo provedeno nad rámec žalobního návrhu, když předmětem řízení byl pouze právní vztah mezi žalobci a žalovaným a nikoliv právní vztah mezi žalobci a vedlejším účastníkem řízení“, který byl odvolacím soudem uvažován a zohledňován, aniž žalobci disponovali s žalobním návrhem, spatřují dovolatelé vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). O takový případ jde v souzené věci, kdy odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému 6. 10. 2000 správně projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I., bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolateli namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, §238a, ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu