ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.829.2004.1
sp. zn. 33 Odo 829/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému doc. PhDr. J. K., DrSc., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 66.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 256/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 19 Co 621/2003-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 3.675,- Kč k rukám…, advokáta se sídlem …, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, kdy jeho předchozí - žalobu zamítající - rozsudek ze dne 16. 4. 2002, č.j. 13 C 256/2000-96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2002, č. j. 18 Co 367/2002-115, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 31. července 2003, č. j. 13 C 256/2000-157, zamítl žalobu požadující, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 10. 9. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 19 Co 621/2003-181, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalobce v řízení neprokázal vznik smluvního vztahu mezi účastníky řízení, resp. nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o všech podstatných náležitostech smlouvy, která by žalobce zavazovala k vyhotovení díla a žalovaného k úhradě ceny za zhotovené dílo. Prokázáno nebylo ani tvrzení, že žalovaný zmocnil k jednání se žalobcem O. M. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat plnění ze smlouvy o dílo. Protože v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl žalovaným opakovaně vyzván k demontáži mříží nacházejících se na jeho domě čp. 245 v P. 6 a tuto neprovedl, nemůže okolnost, že mříže byly po určitou dobu na objektu instalovány, vést k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Žalovanou částku tak nelze žalobci přiznat ani na základě jiné právní kvalifikace, tedy z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu se skutkovými zjištěními, „dokonce zcela opačně, v rozporu s nimi“. Má zato, že zjištěné skutečnosti prokazují, že žalovaný měl zájem na zhotovení mříží na svém domě, neboť sám přiznal, že požádal pana M., zda by mu někoho na zhotovení a namontování mříží nedoporučil. V řízení bylo rovněž prokázáno, že provedením akce pověřil žalovaný z důvodu vlastní zaneprázdněnosti O. M., s nímž spolupracoval i při jiných činnostech a jenž měl k dispozici peníze na dodělávky v domě žalovaného. Skutečnost, že žalovaný požadoval zhotovení předmětného díla, je zřejmá i z jeho vyjádření z 19. 10. 2001. Jeho tvrzení, že od žalobce neobdržel převzetí potvrzení objednávky, bylo vyvráceno svědectvím J. Ř., o jehož věrohodnosti není důvodu pochybovat. Podle názoru žalobce bylo tedy nepochybně prokázáno, že „žalovaný požadoval zhotovení mříží a konstatování soudu je tak v rozporu se skutečností“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání žalobce za nedůvodné a navrhl, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto, když skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné a napadený rozsudek je v souladu s hmotným právem. Žalovaný připomíná, že problematika smlouvy o dílo byla opakovaně judikována a nesčetněkrát řešena, ustálená je rovněž rozhodovací praxe soudů v posuzování jednání na základě plné moci, překročení rozsahu zmocnění či jednatelství bez příkazu. Nejde tudíž o rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam. Navíc dovolání je neúplné, neboť postrádá „zdůvodnění zásadnosti právního významu napadeného rozsudku“.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, výsledkem však shodný (tj. žalobu zamítající), rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel. Žalobce jako dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně existence smlouvy o dílo, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 3.600,- Kč (srov. část dvanáctou hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 3.675,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; podle §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. října 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu