ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.866.2003.1
sp. zn. 33 Odo 866/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně Z. I., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 24.450,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 206/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2002, č.j. 9 Co 716/2001-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 24.450,50 Kč z titulu nedoplatku kupní ceny sady nádobí D 110 Standart.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. června 2001, č.j. 8 C 206/97-19, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 24.450,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 6. 1994 kupní smlouvu, kterou si kupující u prodávající objednal sadu nádobí D 110 Standart za kupní cenu 1.299,- DEM s tím, že kupní cena bude uhrazena zálohově ve 24 splátkách, přičemž první splátka 129,90 DEM bude zaplacena 10. 7. 1994 a další pak vždy k desátému dni v měsíci; poslední splátka měla být uhrazena 10. 6. 1996. Žalovaný se spolu se svou manželkou zúčastnil předvádění vzorku zboží, jako kupující měl možnost si písemnou kupní smlouvu řádně přečíst a k uzavření smlouvy nebyl donucen.Tvrzení žalovaného, že smlouvu uzavřel pod vlivem alkoholu, že zástupcem firmy nebyl informován, že cena zboží je uváděna v cizí měně a že byl ujištěn, že může od smlouvy kdykoli odstoupit, nebylo v řízení prokázáno. Na podkladě těchto zjištění věc posoudil podle ustanovení §613 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, z níž vznikla žalovanému povinnost zaplatit kupní cenu objednaného zboží a žalobkyni povinnost objednané zboží po doplacení kupní ceny žalovanému dodat. K platnému odstoupení od smlouvy nedošlo. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, je nárok žalobkyně důvodný. Právně nevýznamnou shledal soud námitku žalovaného, že kupní smlouva neobsahuje podpis jeho manželky, která se prezentace zboží rovněž zúčastnila; konstatoval, že vzhledem k tomu, že šlo o běžnou záležitost ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 ObčZ (nákup spotřebního zboží pro domácnost, jehož cena měla být hrazena v přiměřených měsíčních splátkách), nepotřeboval žalovaný k uzavření kupní smlouvy souhlas manželky. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou ani námitku žalovaného, že obsah smlouvy je v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. prosince 2002, č.j. 9 Co 716/2001-30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Správnými shledal jak skutkové, tak i právní závěry, k nimž soud prvního stupně v posuzované věci dospěl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v tom, že „významným způsobem upravuje poměry mezi poměrně silnou obchodní společností využívající nekonvenční způsob prodeje a běžného spotřebitele, který v době sjednávání obchodu nebyl ve zcela rovném postavení s prodávající“, a dále v tom, že rozhodnuto bylo v rozporu s hmotným právem. Kromě toho je dovolateli známo, že soud prvního stupně v jeho věci rozhodl jinak než v jiné, skutkově i právně totožné věci dalšího účastníka téže prodejní akce. Odvolací soudu podle názoru dovolatele pochybil při provádění důkazů, neboť zjevně tendenčně hodnotil výpověď svědka M.; vyslechl-li by ostatní účastníky prodejní akce musel by zjistit, že zmíněný svědek vypovídal nepravdivě. Většina účastníků akce, včetně žalovaného, nevěděla, že smyslem akce je nabídka či prodej zboží, takže svou pozornost věnovala společenské konverzaci a požívání alkoholu, což pan M. dobře věděl. Žalovaný trvá na tom, že byl při uzavření smlouvy dost opilý, nevěděl, co podepisuje, a povahu listiny odhalil až za pomoci ostatních v době, kdy akce skončila. Připomíná, že záhy poté, kdy vystřízlivěl, dovolal se neplatnosti koupě, avšak další postup žalobkyně byl značně nekorektní. Nepominul-li by odvolací soud tyto skutečnosti, musel by dovodit buď absenci podmínek pro uzavření kupní smlouvy nebo neplatnost této smlouvy, případně měl počínání žalobkyně hodnotit jako odporující dobrým mravům. Neučinil-li tak, nesprávně věc zhodnotil po právní stránce. Pochybení soudu shledává dovolatel rovněž v tom, že při posouzení jeho práva odstoupit od smlouvy byl brán zřetel pouze na skutečnost, že tuto možnost si účastníci smlouvy nesjednali a pominuta zůstala „otevřená nerovnost smluvních podmínek pro strany kupní smlouvy“; v této souvislosti připomíná vývoj legislativy směrem k ochraně spotřebitele. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu