ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.13.2004.1
sp. zn. 4 Tz 13/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. března 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné B. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 T 22/2002, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 T 22/2002 byla obviněná B. P. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 26. 1. 2002 kolem 15.40 hod. v P., V. n., v obchodním domě K. odcizila z volného prodeje v oddělení potravin J. M., 2 ks balení kuřecích řízků v celkové hodnotě 104,60 Kč tím způsobem, že je schovala do igelitové tašky, a poté prošla pokladním prostorem, aniž by tyto zaplatila, přičemž tohoto jednání se dopustila přesto, že byla dne 22. 5. 2001 trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 46/2001, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2001, odsouzena pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za toto jednání byla obviněná odsouzena podle §45 odst. 1, 2, §45a a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, se současným zrušením výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 14/2002 ze dne 26. 2. 2002.
Zmíněným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 15 T 14/2002, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2002, byla obviněná uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila dne 14. 2. 2002. Za to byla obviněná odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 175 hodin.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2001 sp. zn. 15 T 46/2001, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2001, byla obviněná B. P. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila dne 13. 3. 2001, a za to byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2002 sp. zn. 1 T 18/2002, jenž nabyl právní moci dne 18. 6. 2002, byla obviněná uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustila dne 14. 12. 2001, a za to byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 125 hodin.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 T 22/2002 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné B. P.
Stěžovatel konkrétně namítá, že uložením dalšího trestu obecně prospěšných prací, tak jak byl obviněné B. P. uložen v napadeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, byť za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 14/2002 ze dne 26. 2. 2002, tedy trestu obecně prospěšných prací ve výměře 175 hodin, došlo k porušení zákona v ustanovení §35 odst. 2, §36 a §45a odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněné.
V okamžiku vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 již totiž nastaly z hlediska zásad ukládání trestu účinky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2002 sp. zn. 1 T 18/2002, jímž byl obviněné uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 125 hodin a účinky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2001 sp. zn. 15 T 46/2001, kdy byl obviněné uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, a při ukládání trestu bylo nutno postupovat podle §35 odst. 2 tr. zák., který stanoví, že soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvého stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Ze zprávy Probační a mediační služby České republiky, středisko Nymburk, ze dne 24. 2. 2003 vyplývá, že v době rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 7. 2002 obviněná vykonala pouze 9 hodin z celkového počtu 400 hodin obecně prospěšných prací, uložených předchozími trestními příkazy.
Uložením dalšího trestu obecně prospěšných prací obviněné došlo k porušení zákona rovněž v ustanovení §36 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák., podle něhož jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru povolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. V případě trestu obecně prospěšných prací je tato výměra 400 hodin. V daném případě bylo nutno přihlédnout k součtu všech již uložených dosud nevykonaných trestů obecně prospěšných prací či jejich zbytků.
Obvodní soud pro Prahu 1 proto již nemohl uložit další trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, byť za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 15 T 14/2002, neboť v té době již měla obviněná pravomocně uložené tresty obecně prospěšných prací trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 5 (sp. zn. 1 T 18/2002) a Obvodního soudu pro Prahu 3 (sp. zn. 15 T 46/2001) v celkové výši 225 hodin.
Postupem soudu v napadeném rozhodnutí byla podle stěžovatele obviněná poškozena, neboť překročení hranice zákonné trestní sazby tohoto druhu trestu uložením několika samostatných trestů je třeba považovat za uložení trestu, který je ve zřejmém rozporu s jeho účelem ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 tr. ř.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednávání stížnosti pro porušení zákona v prvé řadě zabýval otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu upravujících ostatní mimořádné opravné prostředky a v návaznosti na nedávné změny právní úpravy, které se přímo či nepřímo dotýkají institutu stížnosti pro porušení zákona jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě interpretace platné právní úpravy obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona dospět k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání obou uvedených mimořádných opravných prostředků, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících argumentů.
1. Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.
V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona trestního řízení byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle §280 tr. ř. může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.
Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.
2. Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.
V případ stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen §272 tr. ř. výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř., v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona a umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.
3. Je třeba poukázat na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnosti pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnovném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností Ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu, opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.
4. V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle – nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona pravidelně nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech zpravidla nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona, i tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení, jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.
V projednávané věci ministr spravedlnosti jednak vytýká skutečnost, že obviněné měl být za trestnou činnost, za níž byla jednotlivě odsouzena trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2001 sp. zn. 15 T 46/2001 a ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 15 T 14/2002, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2002 sp. zn. 1 T 18/2002 a napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 T 22/2002, uložen jediný souhrnný trest a jednak to, že postupným ukládáním trestu obecně prospěšných prací obviněné došlo k překročení maximální přípustné hranice pro tento druh trestu, která činí 400 hodin.
Z obsahu jednotlivých trestních spisů vyplývá, že obviněná B. P. byla v pořadí prvním trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 5. 2001 sp. zn. 15 T 46/2001 odsouzena za skutek, jehož se dopustila dne 13. 3. 2001, přičemž trestní příkaz jí byl doručen dne 17. 11. 2001. Pokud se tedy obviněná dalších skutků své trestné činnosti, za něž byla odsouzena ostatními výše citovanými soudními rozhodnutími, dopustila až po 17. 11. 2001, nemohlo se v těchto případech jednat o souběh trestných činů, ale o jejich recidivu, což vyplývá z ustanovení §314e odst. 5 tr. ř., podle nějž trestní příkaz má stejnou povahu jako odsuzující rozsudek, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Uložení souhrnného trestu tak zde nepřipadalo v úvahu a trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, který byl obviněné uložen jako trest samostatný, je v souladu se zákonem.
Pokud jde o skutek trestného činu krádeže, jehož se obviněná B. P. dopustila dne 14. 12. 2001, za nějž byla odsouzena trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2002 sp. zn. 1 T 18/2002 k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 125 hodin, a jeho vztah ke zbývajícím výše uvedeným skutkům, je třeba zdůraznit následující.
Vzhledem k době spáchání trestného jednání (14. 12. 2001), což bylo před doručením trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2002 sp. zn. 15 T 14/2002 obviněné, k čemuž došlo dne 5. 5. 2002, je tento skutek samostatným trestným činem krádeže sbíhajícím se s trestným činem krádeže tvořeným skutky ze dne 26. 1. 2002 a ze dne 14. 2. 2002, takže zde přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Je však třeba zohlednit tu okolnost, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 18/2002 nabyl právní moci dne 18. 6. 2002, pokyn k vyhotovení trestního listu byl vydán až dne 11. 7. 2002 a k jeho odeslání na Rejstřík trestů došlo dne 2. 8. 2002. Z toho vyplývá, že ke dni 10. 7. 2002, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 konal ve věci sp. zn. 5 T 22/2002 hlavní líčení, se kromě od samotné obviněné nemohl dovědět o jejím odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 18/2002. Z protokolu o hlavním líčení je patrné, že obviněná ačkoliv k tomu byla vyslýchána, se o tomto svém dalším odsouzení nezmínila a obvodní soud jinak provedl všechny dostupné důkazy, které byl povinen provést, tj. konstatoval výpis z rejstříku trestů obviněné, v němž z výše uvedených důvodů odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 5 nebylo a ani nemohlo být zaznamenáno, dále pak trestní spisy Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 46/2001 a sp. zn. 15 T 14/2002. Pokud tedy poté vydal napadený rozsudek aniž před tím vzal též v úvahu předchozí odsouzení obviněné B. P. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 2. 2002 sp. zn. 1 T 18/2002 a patřičně na to nereagoval při ukládání trestu, stalo se tak z objektivních důvodů a nikoli v důsledku subjektivního pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Takovou skutečností může být nepochybně i fakt, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen. V projednávané trestní věci bylo prokázáno, že Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v době rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 22/2002 nebylo,a ani nemohlo být známo, že obviněná B. P. byla dříve odsouzena trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 18/2002 za jinou trestnou činnost, která je ve vztahu souběhu s jím souzenou trestnou činností. Z hlediska úvah o ukládání trestu je nepochybně předchozí odsouzení obviněné trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 významnou novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněné B. P. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Proto bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Tento právní názor již byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004 a vychází též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004.
Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě nelze vady, jež jsou napadenému rozsudku vytýkány, napravit řízením o stížnosti pro porušení zákona, a proto ji jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec