ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.169.2004.1
sp. zn. 4 Tz 169/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 30. listopadu 2004 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného B. P., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv-255/90, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 255/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného B. P.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 255/90.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. T 74/72, byl obviněný B. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 1. 10. 1971, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, nenastoupil k výkonu vojenské základní služby u VÚ P. a neučinil tak ani do dnešního dne, ač mu byl povolávací rozkaz řádně doručen, tedy v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hod. po uplynutí lhůty, stanovené v povolávacím rozkaze“. Za to byl odsouzen podle §269 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný B. P. v zákonné lhůtě odvolání, které Vyšší vojenský soud Tábor usnesením ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. To 179/72, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Bývalý generální prokurátor ČSSR podal v neprospěch obviněného B. P. stížnost pro porušení zákona, kterou zaměřil do výroku o trestu v rozsudku Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. T 74/72. Bývalý Nejvyšší soud ČSSR na podkladě této stížnosti pro porušení zákona vyslovil, že podle §268 odst. 2 tr. ř. byl napadeným rozsudkem porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu a věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vojenský obvodový soud v Olomouci vydal dne 26. 10. 1972 rozsudek pod sp. zn. T 203/72, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. T 74/72, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 6. 7. 1972, sp. zn. To 179/72, trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., obviněnému nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařadil do I. nápravně výchovné skupiny.
Odvolání, které proti posledně jmenovanému rozsudku podal obviněný B. P. bylo usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 8. 11. 1972, sp. zn. To 334/72, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv-255/90, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění tak, že zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 26. 10. 1972, sp. zn. T-203/72, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušený výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci téhož dne, t. j. 30. 1. 1991.
V posléze konaném hlavním líčení rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc dne 30. 1. 1991 rozsudkem, sp. zn. 3-Rtv 255/90, tak, že ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 26. 10. 1972, sp. zn. T-203/72, a podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv-225/90, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného B. P. Podle názoru stěžovatele byl zákon v neprospěch obviněného porušen v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc v rámci rehabilitačního řízení podle citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu, avšak bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, byť smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen právně, ale i morálně rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení, a také z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, je jednoznačně patrné zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného, vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
Ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve věci obviněného B. P. vedené pod sp. zn. 3 Rtv 225/90, pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného nezměněn. V tomto směru stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného B. P. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. z důvodů uvedených v ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitační zákon) v původním znění, (stížnost pro porušení zákona argumentuje ustanovením §1 odst. 1 citovaného zákona, toto ustanovení však bylo vtěleno až do zákona č. 47/1991 Sb., jímž byl rehabilitační zákon novelizován, jehož účinnost nastala až dnem 1. 3. 1991) je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného B. P. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc se výrokem o vině obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. T 74/72, blíže nezabýval, neboť jej považoval za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Toto zjištění vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že Vojenský obvodový soud v nalézacím řízení správně zjistil skutkový stav, vzhledem k tomu, že zákonné znaky trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. svým jednáním tehdy B. P. naplnil. Obdobný závěr učinil i bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 225/90, jímž ponechal v platnosti výrok o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 26. 10. 1972, sp. zn. T 203/72, a podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného. V tomto rozsudku bývalý Vojenský obvodový soud Olomouc nesprávně označil rozhodnutí, kterým byl obviněný B. P. uznán vinným; výrok o vině je totiž obsažen již v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 25. 5. 1972, sp. zn. T 74/72, na čemž nic nemění skutečnost, že výrok o trestu v tomto rozsudku byl rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 10. 1972, sp. zn. Tzv 36/72, zrušen.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Tyto závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ, i když obviněný odmítl výkon vojenské služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení zaručující svobodu víry byla poněkud odlišná a svobodu svědomí výslovně vůbec nezaručovala
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených službách podle §269 odst. 1 tr. zák., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného B. P. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 255/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu z 30. 1. 1991, sp. zn. 3 Rtv 255/90. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci rozhodl sám ve smyslu ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., neboť podle tohoto zákonného ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Pokud se nalézací soud vůbec nezabýval okolnostmi vztahujícími se k výroku o vině, nelze konstatovat, že zjistil skutečný stav věci a při svém rozhodování z něj vycházel, jak mu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v tehdy platném znění přikazovalo. Vyslovil-li tedy Nejvyšší soud, že v řízení byl porušen zákon mj. i v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pak nemohl současně aplikovat ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomu je podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni.
Okresní soud v Olomouci na podkladu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Olomouc, sp. zn. T 203/72, a návrhu obviněného B. P. na zahájení rehabilitačního řízení, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž podle §270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná