ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.192.2003.1
sp. zn. 4 Tz 192/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného K. W., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. W.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný K. W. byl rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1948, sp. zn. Ktr 481/48, uznán vinným trestným činem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., kterého se dopustil tím, že dne 1. 10. 1948 a 2. 10. 1948 v B. odepřel na rozkaz prap. N. G. a škpt. V. F. převzetí vojenské výstroje a odmítl se obléci do vojenského stejnokroje, čímž úmyslně neprovedl důležitý služební rozkaz. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu žaláře v trvání 10 měsíců zostřeného jednou měsíčně postem, tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu.
Proti shora uvedenému rozhodnutí podal obviněný zmateční stížnost podle tehdejších právních předpisů, která mu byla Nejvyšším vojenským soudem v Praze zamítnuta, a to usnesením ze dne 27. 11. 1948, č. j. P – 252/48.
Na základě žádosti obviněného o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. jednal o věci Vojenský obvodový soud v Brně, jenž usnesením ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91, zrušil výrok o trestu z rozsudku býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1948, sp. zn. Ktr 481/48, ve spojení s usnesením Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1948, č. j. P – 252/48. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následně býv. Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z důvodů §227 tr. ř. trest neuložil.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu České republiky ve prospěch obviněného K. W. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91. Podle názoru ministra spravedlnosti se býv. Vojenský obvodový soud v Brně důsledně neřídil ustanoveními §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a porušil tak zákon v neprospěch obviněného.
V odůvodnění podané stížnosti ministr blíže specifikoval, že rehabilitace obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu, přičemž byl ponechán bez náležité pozornosti výrok o vině, a to přesto, že smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci je rehabilitovat právně i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného, aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
Je proto zřejmé, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když ve věci sp. zn. 4 Rtv 144/91 ponechal v rehabilitačním řízení výrok o vině obviněného nezměněn.
V závěru podané stížnosti ministr spravedlnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Rtv 114/91, byl v neprospěch obviněného K. W. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §145, §146 písm. c), §149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících a následně aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestné činy podle druhého oddílu zákona č. 19/1855 ř. z., mezi které trestný čin obviněného patří. Býv. Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného K. W. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplynulo, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně přezkoumal na podkladě podané žádosti napadené rozhodnutí ve smyslu §1 a §14 zák. č. 119/1190 Sb. a dospěl k závěru, že výrok o vině z rozsudku býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1948, sp. zn. Ktr. 481/48, je správný, neboť bylo u hlavního líčení v potřebném rozsahu provedeno dokazování, na jehož základě byl správně zjištěn skutkový stav, navíc sám obviněný skutkový děj s odvoláním na náboženskou víru svědka Jehovova doznal. V rámci přezkumného řízení o soudní rehabilitaci však soud dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest žaláře v trvání 10 měsíců. Ze spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný žil řádným životem, nebyl dosud soudně trestán a šlo u něj o prvé porušení platných předpisů v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Soud byl proto toho názoru, že při rozhodování o trestech u trestných činů proti povinnosti konat vojenskou službu v souvislosti s náboženským přesvědčením se nemůže jen zdůrazňovat přísná nepřiměřená represe, ale že je nutno trest přísně individualizovat z hlediska osoby pachatele a okolností celého případu. Soud pak dospěl k závěru, že zde jsou důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb., neboť trest odnětí svobody, který byl K. W. uložen je trestem, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním obviněný pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Brně považoval výrok o vině trestným činem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z. za správný, porušil zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. W., což Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 144/91.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil i rozsudek býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1948, sp. zn. Ktr 481/48, a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Je tomu tak proto, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tudíž tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní rozhodnutí býv. krajského vojenského soudu a tím méně je rušit. To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Navíc podle §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku nemohl Nejvyšší soud považovat za splněnou. Za této situace proto nezbylo než věc přikázat Městskému soudu v Brně, jako soudu podle §7 odst. 1 zák. č. 119//1990 Sb. příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu v P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci sp. zn. Ktr 481/48 býv. Krajského vojenského soudu v Brně, a na základě nich a případně dalších použitelných důkazů znovu rozhodnout o návrhu obviněného K. W. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž procesní soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
K přikázání věci jinému soudu než Městskému soudu v Brně, což obhájce obviněného rovněž navrhoval, nebyl shledán důvod ve smyslu §270 odst. 3 tr. ř., neboť pouhá předpokládaná délka následného řízení u jmenovaného soudu nepřeváží zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci a tím ani soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c