ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.224.2003.1
sp. zn. 4 Tz 224/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. března 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. L., proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 3 T 451/97, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný J. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 3 T 451/97, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že společně s D. K., si dne 14. 6. 1997 na jarmarku v Ž. B., okres J., pronajal prodejní stánek za účelem prodeje audionosičů, když kontrolou IFPI - M. f. f. p. České republiky bylo zjištěno, že měli připraveny k prodeji pirátské audionosiče, přičemž bylo u obžalovaného zajištěno 91 ks audiokazet a 45 kusů CD, když ve všech případech se jednalo o pirátské nahrávky. Za to byl obviněný J. L. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 3 T 355/97, jakož i všech dalších výroků obsahově na tento výrok navazující, pokud vzrušením pozbyly podkladu. Dále byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to 91 kusů audiokazet a 45 kusů CD disků.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného J. L. stížnost pro porušení zákona, a to proti výroku o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Tímto výrokem byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. v neprospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti poukázal na to, že obviněný J. L. byl v minulosti kromě odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 3 T 355/97, též odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 3 T 482/9, a to opět pro trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. V tomto případě mu byl mj. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, přičemž byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 3 T 355/97.
V důsledku toho pak Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 3 T 451/97, nerespektoval ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a §2 odst. 6 tr. ř., když při ukládání souhrnného trestu opětovně zrušil trest z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 3 T 355/97, jenž byl již dříve zrušen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 3 T 482/97. Okresní soud v Jablonci nad Nisou tak měl v rámci ukládání souhrnného trestu správně zrušit výrok o uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 1998 sp. zn. 3 T 482/97.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o trestu napadeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, byl v neprospěch obviněného J. L. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbudou podkladu, a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednávání stížnosti pro porušení zákona v prvé řadě zabýval otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu upravujících ostatní mimořádné opravné prostředky a v návaznosti na nedávné změny právní úpravy, které se přímo či nepřímo dotýkají institutu stížnosti pro porušení zákona jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě interpretace platné právní úpravy obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona dospět k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání obou uvedených mimořádných opravných prostředků, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících argumentů.
l. Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.
V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona trestního řízení byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp, neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle §280 tr. ř. může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.
Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.
2. Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.
V případě stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen §272 tr. ř. výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř., v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona v umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.
3. Je třeba poukázat také na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnost pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnovném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu, opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.
4. V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle - nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona pravidelně nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech zpravidla nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona, i tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení, jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.
V projednávané věci ministr spravedlnosti napadá skutečnost, že obviněnému měl být za veškerou trestnou činnost, za níž byl jednotlivě odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 451/97 a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 482/97 a trestním příkazem téhož soudu pod sp. zn. 3 T 355/97 uložen jediný souhrnný trest, a nikoli tresty dva, jak se v konkrétním případě stalo.
Z obsahu spisů Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 355/97 a sp. zn. 3 T 482/97 vyplývá, že obviněný J. L. byl nejprve odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 355/97, který mu byl doručen dne 27. 6. 1997, pro trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem ze dne 13. 4. 1997, přičemž obviněnému bylo za toto jednání sděleno obvinění téhož dne. Dalšího trestného činu stejné právní kvalifikace se obviněný dopustil dne 27. 4. 1997, tedy dříve než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 355/97 s tím, že obviněnému bylo za toto jednání sděleno obvinění také téhož dne. Za trestný čin ze dne 27. 4. 1997 byl obviněný nejprve odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 482/97, doručeným obviněnému dne 10. 9. 1997, proti kterému podal státní zástupce odpor. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení a vynesen odsuzující rozsudek téže spisové značky, ve kterém byl obviněnému uložen souhrnný trest za výše popsanou sbíhající se trestnou činnost, a to nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu sp. zn. 3 T 355/97. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 4. 1998 sp. zn. 3 T 482/97, si obviněný podal odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Brně, jenž jej usnesením ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 6 To 278/98, podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané zamítl a rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci k datu 13. 5. 1998.
Téměř souběžně s trestním řízením ve věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 482/97 probíhalo s obviněným J. L. trestní řízení u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 451/97 pro trestný čin podle §251 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil skutkem ze dne 14. 6. 1997 a tedy před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 355/97. Proto i tento trestný čin obviněného J. L. byl spáchán ve vícečinném souběhu společně s dalšími shora uvedenými trestnými činy obviněného spočívajícími v porušování autorského práva.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou v hlavním líčení konaném dne 6. 10. 1998 mimo jiné provedl důkaz opisem rejstříku trestů obviněného na č. l. 44 spisu ze dne 18. 6. 1997, z něhož vyplývalo pouze předchozí odsouzení obviněného Okresním soudem ve Frýdku - Místku a Okresním soudem v Litoměřicích. Ve spise se pak na č. l. 68 nachází opis z rejstříku trestů obviněného ze dne 30. 1. 1998, ze kterého navíc vyplývá pouze předchozí odsouzení obviněného Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 355/97. Okresní soud v Jablonci nad Nisou pak provedl tímto spisem sp. zn. 3 T 355/97 u hlavního líčení důkaz. Obviněný J. L. se v hlavním líčení o existenci odsouzení Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 482/97 nezmínil. V odsuzujícím rozsudku pak Okresní soud v Jablonci nad Nisou uložil obviněnému souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1997, sp. zn. 3 T 355/97, ačkoliv měl správně obviněnému J. L. uložit souhrnný trest i za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 482/97.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou o odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 482/97 nevěděl. V této souvislosti je třeba zmínit, že tento soud sice pochybil, když vzal za podklad svého rozhodnutí opis rejstříku trestů více než osm měsíců starý, avšak objektivně hodnoceno ani aktuální opis rejstříku trestů obviněného by jej ke správnému závěru nedovedl. Zmíněné odsouzení obviněného J. L. totiž v té době nebylo v rejstříku trestů evidováno. To proto, že o odvolání obviněného v trestní věci Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 3 T 482/97 rozhodoval Krajský soud v Brně dne 24. 9. 1998, kdy jej usnesením sp. zn. 6 To 278/98 zamítl. Trestní list, jenž je podstatným pro zápis odsouzení do rejstříku trestů, pak byl Okresním soudem v Hodoníně vyhotoven dne 22. 10. 1998, tedy až po vydání rozhodnutí v trestním věci Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 3 T 451/97. Okresní soud v Jablonci nad Nisou se tak porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. nedopustil.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Takovou skutečností může být nepochybně i fakt, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen. V projednávané trestní věci bylo prokázáno, že Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou v době rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 451/97 nebylo, a ani nemohlo být známo, že obviněný J. L. byl dříve odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 482/97 za jinou trestnou činnost, která je ve vztahu souběhu s posléze souzenou trestnou činností. Z hlediska úvah o ukládání trestu je nepochybně předchozí odsouzení obviněného J. L. rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně významnou novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného J. L. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Proto bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Tento právní názor již byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004 a vychází též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004.
Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec