ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.39.2004.1
sp. zn. 4 Tz 39/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. března 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. O. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 61 To 251/2003, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. O. B. byl obžalobou Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 stíhán pro skutek spočívající v tom, že dne 9. 10. 2001 na poště P. v P. po předložení výzvy na částku 290,- Kč, jež mu byla poštou poukázána, převzal částku 23.297,- Kč určenou adresátovi A. B., kterou mu pracovnice pošty vyplatila omylem. Obžaloba posuzovala tento skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 3 T 123/2002, obviněného podle §266 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 6 To 573/2002, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ten novým rozsudkem ze dne 31. 1. 2003 obviněného pro uvedený skutek uznal vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na jeden rok a uložil mu nahradit poškozené Č. p., s. p. P., P. v., škodu ve výši 23.007,- Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 61 To 251/2003, zamítl odvolání obviněného.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 61 To 251/2003, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. O. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k §254 odst. 1 tr. zák. a §256 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti mimo jiné uvedl, že v závěrečné zprávě s návrhem na podání obžaloby policejní rada připomenul, že obviněný je po mozkové mrtvici a polovinu těla má ochrnutou. Této okolnosti ale nebyla věnována náležitá pozornost. Pro hodnocení věrohodnosti obviněného a svědkyně V. U. může být ale tato skutečnost významná. Pro vysvětlení jednání obviněného u poštovní přepážky je důležité, do jaké míry bylo ovlivněno jeho nepříznivým zdravotním stavem. Tvrdil-li obviněný, že byl krátce po mrtvici, obtížně se pohyboval a mohl se podepsat jen s velkými obtížemi, že proto nepostřehl, že podepisuje příjem jiné částky, než která mu byla vyplacena, mělo to být ověřeno. Měl být učiněn dotaz u ošetřujícího lékaře obviněného a pokud by se ukázala potřeba objasnění odborných otázek, měl být požádán o posudek znalec z oboru zdravotnictví. Pokud soud I. stupně rozhodoval bez objasnění této problematiky, zůstalo řízení neúplné a odvolací soud tento nedostatek přehlédl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytýká soudům obou stupňů pouze jedinou věc, a to neověření obhajoby obviněného Ing. B., že v kritické době byl krátce po mrtvici, obtížně se pohyboval a mohl se podepsat jen s velkými obtížemi, že proto nepostřehl, že podepisuje příjem jiné částky, než která mu byla vyplacena. Stěžovatel zřejmě přehlédl, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na č. l. 83 spisu dospěl k závěru, že obžalovaný si převzetí vyšší finanční hotovosti než měl obdržet uvědomil teprve dodatečně po skončení finanční transakce, a to s ohledem na jeho pomalejší reakce v souvislosti s jeho onemocněním a na krátký časový okamžik převzetí peněz obžalovaným. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací se námitkou ministra spravedlnosti týkající se skutkových zjištění zabývaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a vyhodnotily ji ve prospěch obviněného Ing. B., neboť uvěřily jeho obhajobě vztahující se k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu. V opačném případě by totiž jednání obviněného Ing. B. musely kvalifikovat jako přísněji trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť by obviněný při svém obohacení využil omylu jiného – příslušné pracovnice na poštovní přepážce.
S ohledem na výše uvedené a na skutečnost, že ve stížnosti pro porušení zákona nebyly uplatněny proti napadenému usnesení žádné další výtky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že předmětná stížnost pro porušení zákona není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal