ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.41.2004.1
sp. zn. 4 Tz 41/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. března 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, čj. 6 To 99/2002-103, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, čj. 6 To 99/2002-103, byl v ustanovení §256, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného V. S.
Citované usnesení se v části týkající se obviněného V. S. zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. srpna 2000, čj. 46 T 42/2000-30, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil společně s dvěmi spoluobviněnými jednáním ze dne 18. 11. 1998, když v objektu společnosti O. D. se prokázali jako policisté a pomocníci policie a pod hrozbou uvalení vazby přinutili poškozeného R. K. k tomu, aby vydal a naložil do svého osobního vozidla barevný televizor zn. Sony v minimální hodnotě 35.000,- Kč, věž zn. Technik v hodnotě 30.000,- Kč, PC Pentium 166 s monitorem a myší v hodnotě 10.000,- Kč, videokamery zn. JVC v hodnotě 14.000,- Kč, 2 ks nových videokazet v hodnotě 600,- Kč, 2 rozebrané mobilní telefony v hodnotě 300,- Kč a 2 dálkové ovladače v hodnotě 1.200,- Kč, takže celková hodnota věcí činila 91.100,- Kč, přičemž sdělili, že tyto věci budou převezeny na expertizu, neboť pocházejí z trestné činnosti a společně s poškozeným se pak pokusili z objektu společnosti odjet, v čemž jim zabránil příjezd policejní hlídky. Za to byl obviněnému V. S. podle §235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, čj. 6 To 99/2002-103, jímž bylo odvolání obviněného V. S. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. S. Městskému soudu v ní vytýká, že zákon byl porušen v ustanovení §263 odst. 4 a §256 tr. ř. Obviněný V. S. byl v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu projednávajícího jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 151/2001. Veřejné zasedání tak mohlo být konáno v nepřítomnosti obviněného pouze za splnění podmínky, že obviněný výslovně prohlásil, že se účasti u něj vzdává, k čemuž však v tomto případě nedošlo. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 6 To 99/2002, pokud jím bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. S., byl v jeho neprospěch porušen zákon v ustanoveních §263 odst. 4 tr. ř. a §256 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušení rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Citovanými ustanoveními trestního řádu se Městský soud v rámci odvolacího řízení neřídil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 6 To 99/2002, Nejvyšší soud zjistil, že veřejného zasedání, ve kterém se projednávalo odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 46 T 42/2000, se účastnili osobně obviněný i jeho obhájce, avšak toto veřejné zasedání bylo odročeno na den 20. 3. 2002, což obviněný i jeho obhájce vzali na vědomí s tím, že k tomuto veřejnému zasedání již více obesláni nebudou. K veřejnému zasedání konanému dne 20. 3. 2002 se obviněný V. S. nedostavil, a tak městský soud rozhodl usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř., že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného. Následně vydaným usnesením bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i druhého spoluobviněného zamítnuto. Důvodem neúčasti obviněného V. S. u veřejného zasedání však byla ta skutečnost, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 3 T 151/2001, nastoupil dne 7. 3. 2002 výkon trestu odnětí svobody uložený mu tímto rozsudkem ve Vazební věznici Praha-Pankrác (ověřeno Nejvyšším soudem dotazem učiněným dne 25. 2. 2002 na Ústřední evidenci vězňů a přípisem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2004 č. l. 21 sp. zn. 4 Tz 41/2004). V případě, že obviněný je ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání o odvolání konat zásadně jen je-li obviněný osobně přítomen. Výjimkou je situace, kdy výslovně prohlásí, že se účasti vzdává, což může učinit písemně, ústně do protokolu nebo i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho vůli. Z trestního spisu sp. zn. 46 T 42/2000 je však zřejmé, že obviněným tento úkon učiněn nebyl a nebyla tak splněna podmínka pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Městský soud v odvolacím řízení porušil zákon v ustanovení §264 odst. 3 tr. ř., když provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Za těchto okolností nelze považovat za zákonné ani jeho rozhodnutí, kterým zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl porušen zákon v ustanoveních §256 a §263 odst. 4 tr. ř. V důsledku porušení zákona v neprospěch obviněného musel Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. v části týkající se obviněného V. S. zrušit, a to včetně všech rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V souladu s tímto výrokem pak Nejvyšší soud Městskému soudu v Praze podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V konkrétním případě to znamená znovu rozhodnout o odvolání obviněného V. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. srpna 2000, čj. 46 T 42/2000-30, za dodržení zákonných ustanovení trestního řádu týkající se řízení u odvolacího soudu.
Protože došlo ke zrušení rozhodnutí, na jehož základě obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody musel Nejvyšší soud ve smyslu §275 odst. 3 tr. ř. rozhodnout o vazbě, což učinil samostatným usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k