ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.59.2004.1
sp. zn. 4 Tz 59/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. P., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 4 T 390/2002, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není přípustná.
Odůvodnění:
Samosoudce Okresního soudu v Semilech vydal dne 8. 11. 2002, sp. zn. 4 T 390/2002, trestní příkaz, jímž obviněného M. P. uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 27. 10. 2002 kolem 23.00 hod. v L. n. P., okres S., v podnapilosti řídil osobní vozidlo zn. Škoda 120, ačkoli nevlastní řidičské oprávnění a ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech dne 4. 12. 2000, sp. zn. 8 T 307/2000, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2001, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, jehož výkon doposud trvá. Za to mu byl v sazbě §171 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 240 hodin. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců.
Obviněnému M. P. byl trestní příkaz doručen dne 20. 11. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Semilech dne 15. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že ani jedna z oprávněných osob nepodala proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě odpor, nabyl tento trestní příkaz právní moci dne 29. 11. 2002.
Proti shora označenému trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. P. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanoveních §36 a §45a odst. 1 tr. zák.
Ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti především poukázal na existenci trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 1 T 159/2002, jímž byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 30. 10. 2002. S výkonem trestu obecně prospěšných prací nebylo dosud započato.
Existence těchto dvou odsouzení navodila stav, kdy obviněnému bylo postupně uloženo celkem 590 hodin trestu obecně prospěšných prací, ač nejvyšší přípustná výměra tohoto druhu trestu činí 400 hodin.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil včetně rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se při projednávání stížnosti pro porušení zákona především zabýval otázkou, zda je podaná stížnost pro porušení zákona přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu upravujících ostatní mimořádné opravné prostředky a v návaznosti na nedávné změny právní úpravy, které se přímo či nepřímo dotýkají institutu stížnosti pro porušení zákona jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba na základě interpretace platné právní úpravy obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona dospět k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání obou uvedených mimořádných opravných prostředků, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení. K uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících argumentů.
1. Z požadavku ústavnosti a zákonnosti každého úkonu trestního řízení vyplývá, že k nápravě vad pravomocného rozhodnutí je třeba zásadně volit ten mimořádný opravný prostředek, který umožňuje nápravu vadného stavu a současně respektuje základní ústavní a zákonné zásady trestního řízení v co nejširší míře.
V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona trestního řízení byla z hlediska ústavnosti opakovaně podrobena kritice ze strany právní teorie i praxe jako mimořádný opravný prostředek, který nerespektuje zásadu rovnosti účastníků trestního řízení a jehož pojetí není v plném souladu s ústavně zakotveným právem na spravedlivý proces (zejm. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně kritizována nejen právní teorií, ale i soudní praxí. V této souvislosti je významný zejména nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Obnova řízení je naproti tomu mimořádným opravným prostředkem, který ústavní zásadu rovnosti stran trestního řízení plně respektuje. Podle §280 tr. ř. může podat návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného státní zástupce, v jeho prospěch tak může učinit sám obviněný, ale též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání (tyto osoby mohou podat takový návrh za stanovených okolností i proti vůli obviněného, mohou jej podat i po smrti obviněného). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na obnovení řízení je, jsou-li splněny všechny zákonné předpoklady, právní nárok, soud rozhodující o návrhu na obnovu řízení je v těchto případech povinen obnovu řízení povolit.
Z uvedeného je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek nerespektuje základní zásady trestního řízení v takové míře, jako je tomu v případě obnovy řízení.
2. Dále je třeba zmínit základní význam mimořádných opravných prostředků, kterým je nepochybně náprava konkrétních vadných pravomocných rozhodnutí. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obnova řízení umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona, neboť náprava zde není omezena na případy, kdy byl zákon porušen v neprospěch obviněného.
Návrh na obnovu řízení může podat, jak již bylo uvedeno výše, nejen obviněný, ale též státní zástupce, který tak může učinit i v neprospěch obviněného. V řízení, které bylo obnoveno na základě takového návrhu pak může být vydáno nové rozhodnutí, které může vyznít z hlediska obviněného v jeho neprospěch.
V případě stížnosti pro porušení zákona je situace odlišná. Stížnost pro porušení zákona sice může ministr spravedlnosti podat jak ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch, popř. současně ve prospěch i neprospěch obviněného, možnost zrušit konkrétní napadené rozhodnutí a zjednat tak jeho nápravu je však poté, co byl zrušen §272 tr. ř. výše označeným nálezem Ústavního soudu, omezena pouze na ty případy, kdy je stížnost pro porušení zákona podána výlučně ve prospěch obviněného. V ostatních případech rozhoduje Nejvyšší soud, shledá-li, že zákon byl porušen, pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř., v těchto případech může mít rozhodnutí Nejvyššího soudu judikatorní význam spočívající v usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek, nemůže však vést k nápravě vadného pravomocného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek umožňuje provést nápravu vadného rozhodnutí v širší míře než stížnost pro porušení zákona a umožňuje tak v širší míře naplnit základní účel řízení o mimořádném opravném prostředku.
3. Je třeba poukázat také na skutečnost, že v rámci obnovy řízení lze provést nápravu vadného rozhodnutí hospodárněji než v případě podání stížnosti pro porušení zákona. V případě stížnosti pro porušení zákona je pravidlem, že pokud Nejvyšší soud shledá porušení zákona a napadené rozhodnutí zruší, nerozhoduje ve věci sám, ale přikáže orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Naproti tomu v případě obnovy řízení platí, že pokud je návrh na obnovu řízení shledán důvodným, lze odstranit nedostatky napadeného rozhodnutí v obnovném řízení, které pravidelně následuje u soudu, který obnovu řízení povolil. Řízení o povolení obnovy řízení a následné řízení po povolení obnovy tak probíhá bez nutnosti vynaložit náklady spojené s činností ministerstva spravedlnosti a rozhodováním Nejvyššího soudu, opomenout nelze ani skutečnost, že v případě obnovy řízení rozhoduje soud, který již věc dříve projednával, pravidlem bude proto pružnější a rychlejší průběh řízení.
4. V uvedených souvislostech je třeba zmínit samotnou podstatu stížnosti pro porušení zákona a její význam v systému mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Právní úprava stížnosti pro porušení zákona sleduje dva základní cíle – nápravu vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, kdy se důsledky projeví zejména v konkrétním posuzovaném případě v novém řízení, výjimečně i novým rozhodnutím orgánu o stížnosti pro porušení zákona rozhodujícího, a dále usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.
V této souvislosti je třeba uvést, že v případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona i návrhu na obnovu řízení, budou důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona pravidelně nedostatky týkající se zjištěného skutkového stavu v konkrétní věci, nikoli však posouzení důležitých právních otázek. Je zřejmé, že taková stížnost pro porušení zákona nebude plnit výše uvedený cíl usměrnění soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Druhý cíl stížnosti pro porušení zákona, tedy náprava vadného konkrétního pravomocného rozhodnutí, může být, jak bylo rozebráno výše, naplněn pouze v omezeném rozsahu. Z toho potom vyplývá, že stížnost pro porušení zákona v uvedených případech zpravidla nebude plnit cíle sledované právní úpravou stížnosti pro porušení zákona, i tato skutečnost je důvodem pro podporu závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, pokud lze nápravu řešit cestou obnovy řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v těch případech, ve kterých by přicházelo v úvahu podání návrhu na povolení obnovy řízení i stížnosti pro porušení zákona, je třeba k nápravě vad pravomocného rozhodnutí využít přednostně institut obnovy řízení, jako institut, který respektuje v širší míře základní zásady trestního řízení, ve větší míře umožňuje také naplnit základní účel opravného řízení, kterým je náprava vadného rozhodnutí. Současně platí, že v těch případech, kdy lze nezákonnost pravomocného rozhodnutí řešit prostřednictvím obnovy řízení, nelze se domáhat nápravy cestou podání stížnosti pro porušení zákona.
Ministr spravedlnosti v posuzované trestní věci nevytýká Okresnímu soudu v Semilech subjektivní pochybení v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu, který je rozhodný z hlediska úvah o účelu trestu, volby adekvátního druhu a výměry trestu, ani vadné hodnocení důkazů, které byly v tomto směru provedeny, a tudíž nevytýká porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Konstatuje, že zákon byl porušen objektivně, pokud došlo k uložení trestu obecně prospěšných prací nad hranici stanovenou zákonem, a to jak z pohledu ustanovení §36, tak ustanovení §45a odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem ministra spravedlnosti ztotožňuje, neboť pokud Okresní soud v Liberci ve věci sp. zn. 1 T 159/2002, vydal dne 3. 10. 2002 trestní příkaz, který byl obviněnému doručen dne 23. 10. 2002 a nabyl právní moci dne 30. 10. 2002, nemohl být údaj o tomto odsouzení uveden v rejstříku trestů obviněného v trestní věci Okresního soudu v Semilech, který je ze dne 28. 10. 2002.
Podle §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Za nové skutečnosti se považují takové skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Skutečností dříve příslušnému orgánu neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl dokazován, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Takovouto skutečností může být nepochybně i okolnost, že obviněný byl v jiné trestní věci pravomocně odsouzen, přičemž později rozhodujícímu soudu nebyla a ani nemohla být známa existence takovéhoto rozhodnutí, které by jinak zásadně deklinovalo úvahy rozhodujícího soudu o druhu a výši ukládaného trestu. Dodatečné zjištění takovéhoto předchozího odsouzení je onou novou skutečností v intencích ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného M. P. je naplněn základní předpoklad pro podání návrhu na obnovu řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. Proto bylo třeba využít k nápravě napadeného rozhodnutí institut obnovy řízení a podat návrh na obnovu řízení. Z důvodů výše podrobně rozvedených potom vyplývá, že nezákonný stav nelze v daném případě řešit cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Tento právní názor již byl vyjádřen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004 a vychází též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004.
Nejvyšší soud současně dodává, že se nezabýval dalšími zákonnými předpoklady pro podání návrhu na obnovu řízení proti výroku o trestu (zda je trest ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo zda uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu), neboť tyto předpoklady jsou zákonem stanoveny zcela stejně jako u stížnosti pro porušení zákona, nejedná se tedy o odlišné předpoklady těchto opravných prostředků, proto jejich posouzení nemůže změnit závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci. Posouzení těchto předpokladů bude věcí soudu rozhodujícího o obnově řízení, bude-li návrh na obnovu řízení podán.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona není přípustná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á