ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1010.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1010/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 31 To 158/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 392/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 3 T 392/2000, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v L. jako soukromý podnikatel podnikající pod obchodním jménem D. neodváděl za období let 1995 až červenec 1998 zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., čímž způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem v L. škodu ve výši 173 890,- Kč, a v době od 8. 6. 1992 do července 1998 nedováděl z mezd zaměstnanců dávky sociálního pojištění ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb., čímž způsobil České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v L. škodu ve výši 257 601,- Kč.
Za to byl obviněný R. K. odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně mu byl podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 80 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci napadl obviněný R. K. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 31 To 158/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu, jinak ho ponechal nezměněn. Opis tohoto usnesení byl obviněnému R. K. doručen dne 24. 6. 2004, jeho obhájci dne 22. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 22. 6. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dne 17. 8. 2004 dovolání, a to z toho důvodu, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle přesvědčení obviněného odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání v období od roku 1992 do 31. 12. 1997, tedy do nabytí účinnosti novely trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. Obviněný tvrdí, že teprve touto novelou zákonodárce reagoval na obtíže při posuzování jednání, když plátce provedl příslušné srážky, ale neodvedl je, tudíž retroaktivní použití ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. na toto období považuje obviněný za nepřípustné. Jak dále obviněný dovozuje, jeho jednání mohlo být hodnoceno jen v rozsahu období od 1. 1. 1998 do 28. 10. 1998, ale pouze za předpokladu, jestliže by bylo prokázáno, že v době splatnosti závazků vůči státu disponoval finančními prostředky a úmyslně je nepoužil na splnění této povinnosti. Podle názoru obviněného se odvolací soud nevypořádal s jeho procesní obranou, že jeho účet byl blokován bankou a dále že přibraný znalec činil závěry bez prvotních podkladů.
Obviněný R. K. rovněž považuje za nezbytné, aby bylo v rámci posouzení jeho viny zohledněno, že pokud neplnil svoji povinnost vůči státu, tedy zastavil příslušné platby a po delší dobu nebyl schopen plnit své závazky, existovaly zde zákonné předpoklady pro podání návrhu na prohlášení konkursu nebo žaloby na zaplacení, a to již v roce 1995. Nerozhodnost orgánů státu pokládá obviněný za příčinu toho, že se případem zabývají jiné orgány, a to orgány činné v trestním řízení. Podle mínění obviněného lze ve věci argumentovat i účelem trestu, k jehož naplnění se více přiblížil odvolací soud.
Obviněný R. K. závěrem svého dovolání namítl nesprávné právní posouzení skutku, přičemž tato vada měla být způsobena odlišným hodnocením důkazů, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) buď sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje viny, nebo aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného R. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný R. K. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. K. výslovně neodkazuje na žádné z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, což lze do jisté míry považovat za vadu stran naplnění obsahových náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu, avšak obviněný cituje zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. K. v části svých dovolacích námitek napadá zejména provedené dokazování. Podle jeho názoru totiž nebylo prokázáno, že v době splatnosti závazků vůči státu disponoval finančními prostředky a úmyslně je nepoužil na splnění těchto svých závazků, přičemž se odvolací soud údajně nevypořádal s jeho procesní obranou, podle které byl jeho účet blokován bankou a přibraný znalec činil závěry bez prvotních podkladů. Podle názoru Nejvyššího soudu však existenci dovolacího důvodu v tomto rozsahu shledává obviněný v nesprávných nebo neúplných skutkových zjištěních, z nichž vycházel odvolací soud, popřípadě v nesprávně provedeném dokazování. Předpoklady pro odlišné právní posouzení svého jednání (tj. jako jednání beztrestného) tedy obviněný v uvedených směrech dovozuje nikoli z jiné právní kvalifikace skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné či neúplné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný R. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu či ze svého přesvědčení o nesprávně provedeném dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a správnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých dovolacích námitek potom obviněný R. K. napadl právní kvalifikaci skutku, pro který byl stíhán, a to tvrzením, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání v období od roku 1992 do 31. 12. 1997, tedy do nabytí účinnosti novely trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. Podle obviněného teprve touto novelou zákonodárce reagoval na obtíže při posuzování jednání, když plátce provedl příslušné srážky, ale neodvedl je, tudíž retroaktivní použití ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. na citované období považuje obviněný za nepřípustné.
Podstatou této námitky obviněného R. K. je podle názoru Nejvyššího soudu tvrzení o chybné aplikaci ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., které řeší časovou působnost trestního zákona. V intencích citovaného ustanovení je nutné trestnost činu posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Za okamžik spáchání činu, který je rozhodující pro určení příslušné časové verze zákona, je obecně považován moment, kdy pachatel trestný čin dokonal, tedy naplnil všechny znaky jeho skutkové podstaty. U některých typů trestných činů však existují odlišná pravidla, a to mimo jiné u trestných činů pokračujících podle §89 odst. 3 tr. zák. U pokračujícího trestného činu, který složen z řady dílčích útoků a je z hmotně právního hlediska (de iure) jediným skutkem, se za okamžik jeho spáchání považuje až moment, kdy pachatel ukončil poslední útok. Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. přitom lze bezpochyby spáchat jako trestný čin pokračující, jestliže je tvořen opakujícími se dílčími útoky, jež spočívají vždy v neodvedení příslušné částky daně, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění nebo příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a to v zákonem stanovené době a výši.
Pokud v průběhu páchání pokračujícího trestného činu dojde ke změně trestního zákona, případně ke změně souvisejících právních norem, která se týká se takového trestného činu, nezáleží na tom, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoli, ale použije se vždy časová verze trestního zákona či souvisejících norem účinná v okamžiku dokončení skutku. Toto pravidlo by se neuplatnilo toliko v případě, jestliže by před změnou příslušných právních norem podmiňujících trestnost činu, k níž došlo v průběhu páchání pokračujícího činu, nebylo takové jednání vůbec trestné (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7/1994 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě přitom obviněný R. K. podle skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, úmyslně neodváděl v postavení plátce sražené částky zálohy na daň z příjmů a pojistného na sociální zabezpečení, a to ve větším rozsahu, což je jednání, které s účinností od 1. 1. 1998 nepochybně naplňuje skutkovou podstatu výše zmíněného trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. V předchozí době, tedy od roku 1992 do 31. 12. 1997, však takové jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1998-I. Sb. rozh. tr.), tudíž i tehdy bylo trestným činem.
Z těchto skutečností vyplývá, že posouzení jednání obviněného R. K. jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. bylo ve vztahu k aplikaci ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. provedeno správně. Skutek spočívající v tom, že pachatel ve větším rozsahu úmyslně neodváděl daň, resp. zmíněné pojistné a příspěvek, byl v průběhu celé vymezené doby, tj. od roku 1992 do července 1998, trestným činem, přičemž k právnímu posouzení byl u obviněného R. K. užit správně trestní zákon ve znění účinném v okamžiku, kdy obviněný skutek dokončil, tj. v měsíci červenci 1998. V rozsahu dovolacích námitek zpochybňujících tyto závěry je proto dovolání obviněného R. K. zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného spočívající v tom, že příslušné státní orgány do jisté míry způsobily trestnost hodnoceného jednání svou údajnou nerozhodností, protože již dříve nepodaly návrh na prohlášení konkursu nebo žalobu na zaplacení. Toto tvrzení jednak nemá podklad v rozhodných skutkových zjištěních, ale navíc se stejně podstaty věci netýká. Ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. totiž jednoznačným způsobem vymezuje znaky, které musí být naplněny, aby jednání pachatele mohlo být právě takovým trestným činem, přičemž jde o znaky, které nijak nesouvisí s případným řízením o konkursu či vyrovnání. Proto i uvedené jednání (resp. nečinnost) dalších osob či v tomto případě státních orgánů je v zásadě irelevantní, neboť se existence zákonných znaků skutkové podstaty nedotýká a nemá vliv na trestnost činu pachatele. Rychlost či nerozhodnost jednání příslušného finančního úřadu nebo orgánu správy sociálního zabezpečení tedy nelze za daných okolností v této souvislosti hodnotit.
Závěrem svého dovolání pak obviněný R. K. poukazuje na ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., které stanoví účel trestu, a to s tvrzením, že tomuto účelu se více přibližuje rozhodnutí odvolacího soudu, jenž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení peněžitého trestu. Uvedené tvrzení však v sobě neobsahuje žádnou námitku odůvodňující uplatněný dovolací důvod, ale je spíše souhlasným vyjádřením k postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, proto se jím Nejvyšší soud dále nezabýval.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti, a to pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry