ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1130.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1130/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. F. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 2 To 316/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 72/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. F. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 7 T 72/2003, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 15. 8. 2001 do 15. 2. 2002 jako jednatel a výkonný ředitel společnosti H., s. r. o., se sídlem v K. č. 30, okres O., převzal na základě konsignační smlouvy od společnosti H., s. r. o., se sídlem v Č. S., dřevomateriál v hodnotě 262 591,60 Kč za účelem zprostředkování jeho prodeje, přičemž toto zboží bylo majetkem společnosti H., s. r. o., až do úplného zaplacení kupní ceny, toto zboží dále prodal, avšak společnosti H., s. r. o., je plně neuhradil, ale výtěžek z prodeje zboží užil na pokrytí jiných závazků společnosti H., s. r. o., a následně uhradil pouze 70 000,- Kč, čímž poškozené společnosti H., s. r. o., Č. S., způsobil škodu v celkové výši 192 591,60 Kč.
Za to byl obviněný Ing. F. Ž. odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Současně bylo postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. F. Ž. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 2 To 316/2004, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil tento rozsudek ve výroku o náhradě škody a sám postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 1. 7. 2004, jeho obhájci dne 29. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 29. 6. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný Ing. F. Ž. prostřednictvím svého obhájce dne 13. 8. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného je stěžejním bodem dokazování otázka, zda byla uzavřena konsignační smlouva, přičemž obviněný je přesvědčen, že uzavřena nebyla a nebyl zřízen ani konsignační sklad, pouze se o takové možnosti jednalo, a uvedený závěr byl potvrzen i svědky. Pokud jde o dodávky zboží od společnosti H., s. r. o., došlo k nim na podkladě objednávek a dodacích listů. Jestliže nebyla plně uhrazena cena za dodané zboží, pak se tak nestalo podle přesvědčení obviněného v důsledku nedostatku vůle k zaplacení, ale z důvodu platební neschopnosti v souvislosti s vymahatelností úhrady za prodané zboží, což obviněný nepovažuje za možné kriminalizovat, neboť při takovém výkladu by bylo nutné postihovat každého odběratele, který se dostal do prodlení s úhradou faktur. Jak dále obviněný ve svém dovolání vytýká, soudy činné dříve ve věci nevyvodily žádné závěry z toho, že v kritickém období docházelo k personálním změnám stran „majitele“ společnosti H., s. r. o. Podle názoru obviněného s ohledem na provedené důkazy nelze uzavřít, že zmíněné zboží prodal jako fyzická osoba, když navíc nebyl v průběhu celého kritického období, tj. od 15. 8. 2001 do 15. 2. 2002, v pozici jednatele, neboť tuto funkci přestal vykonávat dnem podepsání notářského zápisu o převedení podílu ve společnosti a jmenováním nového jednatele dne 29. 1. 2002. Význam této skutečnosti shledává obviněný v tom, že k prodeji zboží mělo dojít mimo jiné i ve dnech 31. 1. 2002 a 15. 2. 2002. Rovněž škodu, tak jak byla dokumentována, nepovažuje obviněný za škodu ve smyslu újmy u trestného činu zpronevěry, tudíž soudům obou stupňů vytýká nesprávné vyhodnocení této skutečnosti.
Obviněný Ing. F. Ž. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. F. Ž. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Ing. F. Ž. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. F. Ž. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Ing. F. Ž. v rámci svých dovolacích námitek zpochybňuje zejména závěry učiněné na základě provedených důkazů, protože především popírá uzavření zmíněné konsignační smlouvy i zřízení konsignačního skladu. Předmětné zboží bylo podle jeho názoru dodáváno toliko na základě objednávek a dodacích listů, a jestliže k úhradě jeho ceny nedošlo, stalo se tak nikoli z důvodu nedostatku vůle k zaplacení, ale v důsledku platební neschopnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu tak existenci dovolacího důvodu v uvedeném rozsahu obviněný shledává v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy obou stupňů, popřípadě ve svém odlišném názoru na to, jaké skutkové okolnosti vyplývají z provedeného dokazování. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný v tomto směru dovozuje nikoli z odlišného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné či neúplné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat kterékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. F. Ž., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. F. Ž. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu či ze svého přesvědčení o jiných výsledcích dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. F. Ž. to pak především znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Obviněný tedy podle rozhodných skutkových okolností podepsal dne 15. 8. 200 za společnost H., s. r. o., návrh tzv. konsignační smlouvy, přičemž svědek L. B. tak učinil za společnost H., s. r. o., zřejmě až po tomto datu, nicméně smlouva byla platně uzavřena a další spolupráce mezi uvedenými společnostmi se podle ní odvíjela. V rámci tohoto obchodního vztahu obviněný jako jednatel a výkonný ředitel společnosti H., s. r. o., převzal od společnosti H., s. r. o., určité zboží (dřevomateriál), jehož vlastníkem byla až do zaplacení kupní ceny společnost H., s. r. o., toto zboží prodal a obdržel výtěžek, který však v celém rozsahu nepředal společnosti H., s. r. o., ale částečně ho užil jiným způsobem, přičemž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 192 591,60 Kč. Jestliže obviněný ve svém dovolání zpochybnil existenci či správnost těchto skutkových zjištění (např. uzavření smlouvy, přisvojení výtěžku z prodeje svěřeného zboží, způsobení škody v uvedené výši), jsou jeho námitky mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další dovolací námitkou obviněného Ing. F. Ž., podle níž jeho jednání nelze kriminalizovat, neboť svým závazkům nemohl dostát z důvodu platební neschopnosti. Jak je totiž zřejmé z výše uvedených závěrů, obchodní vztah mezi společností H., s. r. o., za kterou jako jednatel a výkonný ředitel vystupoval obviněný, a společností H., s. r. o., se řídil tzv. konsignační smlouvou, jejíž vyhotovení je založeno ve spise. Ve smyslu ustanovení čl. II. a IV. této smlouvy (č. l. 26 trestního spisu) potom společnost H., s. r. o., jako konsignant dodávala zboží do skladu společnosti H., s. r. o., jako konsignatáře, a tato společnost je dále prodávala, přičemž až do úplného zaplacení kupní ceny konsignatářem zůstávalo zboží ve vlastnictví konsignanta. V daném případě proto není možné aplikovat obecné pravidlo, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému závazku podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterého se obviněný zřejmě dovolává, neboť se jedná o situaci odlišnou. Obviněný byl totiž uznán vinným za jednání, jímž nikoli pouze nedostál svému závazku, ale za jednání, v jehož rámci s cizí věcí, která mu byla svěřena (resp. s penězi jako výtěžkem získaným za prodej cizí svěřené věci), naložil v rozporu se smluvenými podmínkami a přisvojil si ji (její část). Nejedná se proto o pouhou neschopnost dostát svému závazku, ale o přisvojení si cizí svěřené věci, tedy o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Výtěžek získaný prodejem cizí svěřené věci je přitom jejím ekvivalentem a požívá stejnou ochranu jako svěřená věc, takže jeho neoprávněné přisvojení si je v případě způsobení škody v určité výši zpronevěrou (viz rozhodnutí pod č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr.). V rozsahu dovolací námitky zpochybňující tyto závěry je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud i v návaznosti na další argumentaci obviněného Ing. F. Ž., podle níž obviněný nebyl od 29. 1. 2002 v postavení jednatele společnosti H., s. r. o., přičemž navíc předmětné zboží neprodal jako fyzická osoba. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, obviněný se dne 29. 1. 2002 jako jediný společník uvedené společnosti odvolal z funkce jednatele a jmenoval jednatele nového. Obchodnímu rejstříku však nebyly doloženy potřebné doklady, takže i nadále byl zapsán jako jednatel právě obviněný, který navíc ve vztahu k poškozené společnosti H., s. r. o., vystupoval v této funkci ještě dne 25. 2. 2002, jak je zřejmé z korespondence založené ve spise (č. l. 33 trestního spisu), přičemž nový jednatel přebíral společnost až po dni 15. 2. 2002 (č. l. 172 trestního spisu). Odvolací soud proto uzavřel, že to byl právě obviněný, kdo vystupoval jako statutární orgán společnosti H., s. r. o., a činil za ni vůči poškozené společnosti všechny úkony. Za popsané situace tak byly podle názoru Nejvyššího soudu naplněny podmínky pro vznik trestní odpovědnosti obviněného. V posuzovaném případě sice byla z uzavřené tzv. konsignační smlouvy zavázána společnost H., s. r. o., za kterou však jednal jako statutární orgán jen obviněný. Právě ten svými úkony a pokyny jednal způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, takže tím spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Přitom obviněnému se zde neklade za vinu, že by snad svěřené zboží prodal jako fyzická osoba, ale to, že si ponechal, resp. nepředal společnosti H., s. r. o., podstatnou část výtěžku dosaženého prodejem zboží svěřeného společnosti H., s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal.
Obviněný Ing. F. Ž. ve svém dovolání rovněž nepovažuje zjištěnou škodu za takovou újmu, jaká se vyžaduje u trestného činu zpronevěry, a soudům obou stupňů vytýká nesprávné vyhodnocení této skutečnosti. Uvedená formulace je velmi obecná a není zcela zřejmé, jaké pochybení obviněný namítá. Proto Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že podle rozhodných skutkových zjištění byla obviněnému svěřena cizí věc (zboží), kterou prodal, a přestože jejím prodejem získal finanční prostředky, které byl povinen odevzdat původnímu vlastníku prodaného zboží (tj. poškozené společnosti H., s. r. o.), neučinil tak v plném rozsahu, ale část peněz si svévolně ponechal, takže si je neoprávněně přisvojil. Tím vznikla poškozené společnosti H., s. r. o., škoda dosahující výše 192 591,60 Kč, a to v podobě ušlého zisku (srov. §442 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž jde o nikoli malou škodu na cizím majetku ve smyslu §89 odst. 11 a §248 odst. 2 tr. zák. Závěry soudů obou stupňů je tudíž nutné považovat za správné a bez vad i z hlediska posouzení vzniku a povahy způsobené škody, proto i ve zbylém rozsahu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že obviněný Ing. F. Ž. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. F. Ž. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti, a to pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry