ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1148.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1148/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání, které podal obviněný A. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 6 To 340/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 12/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 4 T 12/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 6 To 340/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 27. 9. 2003 kolem 01.30 hodin řídil po silnici II. třídy 4476 mezi obcemi Š. a N. D. osobní automobil značky Škoda 105 L, reg. značky 1M4 9804, po předchozím požití alkoholických nápojů, když v důsledku podnapilosti a z toho vyplývající nepozornosti a nesprávné reakce na situaci v silničním provozu nezvládl řízení osobního automobilu na rovném úseku silnice, sjel vpravo mimo silnici, kde čelně narazil do stromu, v důsledku čehož jeho spolujezdec poškozený R. D. utrpěl tříštivou otevřenou zlomeninu levé stehenní kosti nad kolenním kloubem, povrchové řezné rány na bradě s částečnou ztrátou kůže, tržně zhmožděnou ránu na levém koleni na horním okraji čéšky s kostní drtí uvnitř v délce rány 4 cm, zlomeninu jamky levého kyčelního kloubu, kyčelní a sedací kosti, oděrku na pravém zápěstí a na prstech levé ruky, otřes mozku lehkého stupně, mírné pohmoždění močového měchýře a močových cest a v důsledku poranění pánve zhmoždění pravé plíce, jakož i zlomeninu dvou žeber v levé polovině hrudníku s dobou léčení nejméně do 6. 4. 2004, když následným odběrem krve bylo zjištěno, že v době dopravní nehody bylo v krvi obviněného nejméně 1,67 promile alkoholu.
Za to byl obviněný A. D. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 roky a 6 měsíců a postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl vydán z podnětu odvolání podaného obviněným A. D., přičemž odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému doručen dne 2. 8. 2004, jeho obhájci dne 4. 8. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 4. 8. 2004.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný A. D. prostřednictvím svého obhájce dne 9. 9. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v napadeném rozsudku nebyla zohledněna jeho obhajoba, že v momentě nehody mu přes cestu přeběhlo zvíře, přičemž závěr soudů obou stupňů, podle něhož příčinou nepozornosti byla jeho podnapilost, není podložen žádným konkrétním důkazem a jde pouze o domněnku. Obviněný tvrdí, že sice při jízdě byl ovlivněn alkoholickým nápojem, ale vozidlo nezvládl nikoli z tohoto důvodu, nýbrž pro nenadálou překážku na silnici, kterou bylo běžící zvíře. Napadenému rozsudku obviněný rovněž vytýká nesprávné vyhodnocení skutečnosti, že poškozený nebyl při jízdě připoután a byl opilý, což mělo velký vliv na rozsah jeho zranění.
Obviněný A. D. napadá i výrok o trestu, přičemž uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, protože vzhledem ke všem okolnostem případu a jeho osobě bylo možné uložit ještě výchovný trest. Obviněný v této souvislosti poukazuje zejména na to, že v řízení spolupracoval s policejním orgánem, doznal se k činu a litoval jeho spáchání, neměl žádný záznam v evidenci Rejstříku trestů ani v evidenční kartě řidiče a opětovně soudům obou stupňů vytýká, že při ukládání trestu nepřihlédly ke spoluzavinění poškozeného, který nebyl připoutaný.
Obviněný A. D. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci a aby sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl s tím, že pokud uzná obviněného vinným, nechť mu uloží výchovný trest, eventuálně navrhl, aby Nejvyšší soud vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž uplatnil návrh, aby bylo podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného A. D. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný A. D. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. D. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci svých dovolacích námitek především uvedl, že se skutek stal odlišným způsobem, než jak zjistily soudy dříve činné ve věci, neboť příčinou nehody mělo být přeběhnutí zvířete přes silnici, přičemž navíc poškozený si své zranění spoluzavinil sám zejména tím, že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Podle názoru Nejvyššího soudu existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněný A. D. shledává v uvedených směrech především v námitce nesprávných skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, případně v hodnocení provedených důkazů. Předpoklady pro odlišnou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z odlišných (a pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. D., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný A. D. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům dříve činným ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného A. D. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Z rozhodných skutkových okolností tedy zejména vyplývá, že příčinou posuzované dopravní nehody byla podnapilost obviněného a z toho vyplývající jeho nepozornost a nesprávná reakce na situaci v silničním provozu, což mělo za následek poměrně vážné zranění poškozeného. Přitom na základě vyjádření znalce je zcela jednoznačně zřejmé, že poškozený byl v době dopravní nehody připoután bezpečnostním pásem, jinak by utrpěl daleko závažnější poranění hlavy a obličeje. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Zmíněnými dovolacími námitkami tedy obviněný A. D. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Druhá část námitek obviněného A. D. se týká uloženého trestu, který považuje vzhledem k okolnostem případu za nepřiměřeně přísný. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Pokud se jedná o výrok o trestu, lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného A. D. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný A. D. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Uvedený způsob vyřízení podaného dovolání pak vedl i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním (výkonu trestu odnětí svobody), jak se toho obviněný A. D. ve svém dovolání domáhal. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s dalším výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry