ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1224.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1224/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 To 80/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 132/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 5 T 132/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 5 To 80/2004, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 26. 1. 2002 kolem 3.20 hod. v P. v prostoru nočního baru M. nejdříve slovně a poté fyzicky napadl D. H., neboť se domníval, že se jedná o svědka J. D., který proti němu v minulosti svědčil před soudem, a to tak, že ho opakovaně tloukl pěstmi přímo do obličeje a poté, co se poškozený počal bránit, jej následně dosud neztotožněný pachatel dvakrát udeřil pěstí do obličeje, čímž poškozenému způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků a poúrazový blok horního a dolního úseku krční páteře, přičemž doba léčení trvala minimálně 8 týdnů.
Za to a za trestný čin, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 7 T 146/2002, byl obviněnému P. P. uložen podle §222 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 a ½ roku, k jehož výkonu byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 7 T 146/2002, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného P. P. a poškozeného, když odvolací soud postupem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem, když odvolání poškozeného podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému doručen dne 7. 6. 2004, jeho obhájci dne 1. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 27. 5. 2004.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný P. P. dne 30. 7. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný nejprve podrobně konstatuje dosavadní průběh řízení a cituje závěry soudů obou stupňů popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí. Podle názoru obviněného ve věci nebyla učiněna žádná skutková zjištění, která by svědčila o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Jak dále obviněný uvádí, na základě znaleckých posudků bylo zjištěno, že poškozený neutrpěl žádná další zranění kromě dvojité zlomeniny dolní čelisti s posunem úlomků a poúrazového bloku horního a dolního úseku krční páteře, která jsou však přičítána jednání nezjištěného muže. Z povahy a způsobu jednání obviněného potom nelze podle jeho mínění dovozovat úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, zejména když nepoužil ke zvýšení účinnosti útoku žádný předmět (zbraň). Obviněný se domnívá, že jde o případ útoku s tzv. neurčitým úmyslem, když pachatel si následek svého jednání sice představuje, ale nikoli s individuální určitostí. Proto je obviněný přesvědčen, že sice fyzicky úmyslně napadl poškozeného a dopustil se tím trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., avšak vzhledem k neurčitosti jeho úmyslu bylo na místě toto jednání dále posoudit jako pokus způsobit jen lehčí následek, tedy jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák.
Obviněný P. P. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 a aby sám ve věci podle rozhodl §265m odst. 1 tr. řádu výše naznačeným způsobem. Dále obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. P. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se neztotožňuje s názorem obviněného vyjádřeným v jeho dovolání. Podle státního zástupce se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly jednáním obviněného a správně zohlednily, že obviněný proti poškozenému, který ve své poloze vsedě nebyl schopen se adekvátním způsobem bránit, opakovaně zaútočil proti obličejové části jeho hlavy, a to bez jakékoli kontroly, kam pěst dopadne a zda tak ohrozí funkci některého ze smyslových orgánů tam umístěných a jejich mozkového centra. Za daného stavu věci nelze podle názoru státního zástupce usuzovat na nižší intenzitu napadení a je možné spolehlivě dovodit srozumění obviněného s tím, že svým jednáním mohl způsobit minimálně následek uvedený v §89 odst. 7 písm. d) tr. zák. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále o ustanovení §265 odst. 1 písm. l) tr. řádu ve smyslu jeho první alternativy, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V rámci svých námitek k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný P. P. uplatnil v podstatě názor, podle něhož nelze na základě rozhodných skutkových zjištění učinit závěr, že jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že posouzení úmyslu je součástí hmotně právního posouzení skutku, takže případné pochybení v této otázce lze namítat v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o posuzování úmyslu pachatele v případě násilného útoku proti osobě poškozeného, z hlediska závažnosti újmy na zdraví a zavinění ve vztahu k ní je třeba vycházet zejména z charakteru a intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z intenzity vedení úderu, z míst na těle poškozeného, kam útok směřoval, z povahy případně použité zbraně a z pohnutky činu (srov. zejména rozbor publikovaný pod č. II/1965 a rozhodnutí pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
Jak je dále zřejmé ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů v posuzované věci a kterými je Nejvyšší soud při hodnocení důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu vázán, obviněný P. P. napadl poškozeného D. H. slovně a poté fyzicky, a to tím způsobem, že ho tloukl pěstmi do obličeje, tyto údery pěstí směřovaly na obličej poškozeného, byly vedeny značnou silou, přičemž obviněný jako útočník využil okamžiku překvapení k tomu, aby poškozenému zasadil více ran. Poškozený sice následně jednáním v nutné obraně získal převahu, tedy především možnost efektivně se bránit tak, aby odrazil další útoky a obviněného přemohl. Zde se však do rvačky zapojila další neztotožněná osoba, která podle zjištění soudů svými dvěma údery způsobila poškozenému shora popsané zranění, tedy dvojitou zlomeninu dolní čelisti s posunem úlomků a poúrazový blok horního a dolního úseku krční páteře. V této souvislosti soud prvního stupně hodnotil i možnost, zda jednání obviněného a neztotožněné osoby nebyla vedena společným úmyslem ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., avšak pro takový závěr nebyl zjištěn žádný skutkový podklad.
K právnímu posouzení jednání obviněného P. P. soudy obou stupňů uvedly, že vzhledem k zaměření úderů obviněného do obličejové části hlavy poškozeného se zcela nepochybně jednalo o údery způsobilé přivodit i ta nejzávažnější zranění. S ohledem na minimálně předpokládaný pokus o úhybné manévry ze strany poškozeného je totiž zjevné, že obviněný nemohl být v daném případě schopen dost dobře kontrolovat, kam takový úder bude veden, tzn. zda dopadne na pevné části obličeje poškozeného jako např. na čelo či na nos, na bradu či do oblasti spánku, anebo na jeho měkké části jako např. na oči. Obviněný tedy nemohl vyloučit, zda jeho fyzický útok způsobí zranění jen pominutelné nebo až nejzávažnější, a proto i takového těžšího následku si musel být vědom a musel s ním být srozuměn. Vzhledem k tomu bylo popsané jednání obviněného právně kvalifikováno mimo jiné jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze obecně konstatovat, že útok pachatele na fyzickou integritu napadené osoby, pokud spočívá v opakovaných úderech pěstí do obličeje, je třeba považovat za závažné trestněprávně relevantní jednání, jehož běžným následkem může být bezpochyby ublížení na zdraví. Na to, k jak závažnému následku směřoval úmysl útočníka, lze potom usuzovat zejména z výše citovaných znaků. V posuzované věci přitom obviněný P. P. zaútočil na poškozeného D. H. údery pěstmi (nikoli např. dlaní), učinil tak opakovaně a značnou silou, přičemž údery byly vedeny do obličeje jako jedné z nejcitlivějších a nejzranitelnějších částí lidského těla, navíc poškozeného napadl zcela neočekávaně a tudíž za situace, kdy poškozený nebyl připraven čelit útoku obviněného, přičemž tak obviněný učinil s úmyslem odplatit poškozenému jeho domnělé dříve podané svědectví. Agrese obviněného byla natolik intenzivní, že došlo i k převržení stolu, u kterého poškozený seděl. Od dalšího útoku přitom obviněného neodradila ani aktivní obrana poškozeného, která byla oprávněná a spočívala např. i v úderu lahví do hlavy obviněného, z čehož lze dovozovat jeho výraznou aktivitu, resp. intenzivní zájem obviněného na narušení fyzické integrity poškozeného.
Na základě popsaných skutkových zjištění má Nejvyšší soud za to, že soudy obou stupňů postupovaly při právním posouzení věci správně. Obviněný P. P. učinil intenzivní, agresivní, nevyprovokovaný a neočekávaný útok na poškozeného D. H., v jehož rámci opakovaně svými pěstmi atakoval obličejovou část hlavy poškozeného, tedy místa s vysokou pravděpodobností poranění. Útok obviněného byl přitom motivován jeho pomstou za domnělé svědectví poškozeného v soudním řízení a tato motivace byla natolik silná, že obviněný pokračoval v násilném útoku i přes aktivní obranu poškozeného. Z toho je zjevné, že cílem obviněného bezpochyby nebylo zasazení jen několika ran, neboť pak by útoku již dříve zanechal. Za popsaných okolností lze dovodit, resp. považovat za adekvátní názor Obvodního soudu pro Prahu 8, podle kterého si obviněný musel být vědom možnosti, že poškozenému způsobí i těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. V takovém případě existuje subjektivní vztah obviněného k porušení předpokládanému v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., a to ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Jednání obviněného proto lze posoudit jako úmyslné a bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, k níž nedošlo, a to na svědkovi pro výkon jeho povinnosti.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný P. P. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 spáchal mimo jiné pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně konstatovaly soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. l) tr. řádu ve smyslu jeho první alternativy, který obviněný ve svém dovolání také uplatnil, Nejvyšší soud především uvádí, že vzhledem k jeho zákonné definici jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného P. P. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl o odvolání tím způsobem, že je v podstatě stran argumentace obviněného neshledal důvodným, avšak vzhledem k dalším okolnostem změnil výrok o trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, který jeho odvolání věcně projednal, byť s výsledkem, který není pro obviněného příznivý. Nemohlo tudíž dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu, protože odvolací soud neodmítl ani nezamítl odvolání obviněného. V rozsahu této části námitek tak lze konstatovat, že posuzované dovolání je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky neshledal Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y