ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1246.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1246/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2004 o dovolání podaném obviněným K. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 84/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 1 T 3/2004, byl obviněný K. P. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že \"v době od 13. 6. do 26. 9. 2003 v P., v místě trvalého bydliště v bytě nepřiměřeně fyzicky trestal nezletilou dceru T. P., a to tím způsobem, že ji bil otevřenou rukou a pěstí po celém těle, případně vařečkou, dával jí svou hlavou tzv. hlavičky, v důsledku čehož měla nezletilá modřiny na různých částech těla, za trest ji opakovaně sprchoval studenou vodou a pouštěl studenou vodu do úst nezletilé, která se následkem toho dusila, tekla jí krev z úst a nosu, čímž byla bezprostředně ohrožena na životě\", a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím že \"v přesně nezjištěné době od 13. 6. do 26. 9. 2003 v P., v místě trvalého bydliště v bytě v nočních hodinách po předchozím požívání alkoholických nápojů vzal nezletilou dceru T. P. do postele a svůj obnažený pohlavní úd vsunul dceři do úst, přitom jí svýma nohama držel ruce za tělem, a posléze si její ruku dal na svůj pohlavní úd a takto s její rukou masturboval, zatímco pohlavní úd měl v puse nezletilé, přičemž jako její otec znal bezpečně věk nezletilé\". Za tyto trestné činy mu byl podle §241 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2, 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě.
Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 To 84/2004 rozhodl o jeho zamítnutí podle §256 tr. ř.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný K. P. ve všech výrocích o vině a trestu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nevyhodnotily náležitě všechny okolnosti nezbytné pro posouzení jeho jednání, a proto nemohlo dojít ke správnému hmotně právnímu posouzení obou skutků. Ve vztahu k prvnímu z citovaných trestných činů především zpochybnil věrohodnost osoby svědkyně R. P., což dokládal odkazem na její odsouzení pro trestné činy křivého obvinění a křivé výpovědi Okresním soudem v Pardubicích. Dovolatel zdůraznil, že se násilného jednání na poškozené nedopustil, podle jeho názoru se jednalo o určitý exces při výchovných metodách, který mohl být maximálně posouzen podle ustanovení §215 odst. 1 tr. zák. Vyslovil přesvědčení, že na podkladě provedených důkazů je nesporné, že zdrojem všech incidentů včetně týrání nezletilých dětí byla právě R. P., která následně byla oznamovatelkou skutků, jež se ve skutečnosti nestaly. Pokud jde o druhý skutek, obviněný nepovažuje za správnou jeho právní kvalifikaci, neboť tohoto krátkodobého jednání se dopustil v afektu pod vlivem trýznivé rodinné situace a neměl nikdy v úmyslu dosáhnout pohlavního styku s nezletilou. Ustanovení §241 tr. zák. podle jeho názoru vyžaduje úmyslné jednání směřující k pohlavnímu styku, které však nikdy neměl, ani v konkrétním případě skutek nelze považovat za pohlavní styk obdobný souloži. Z jeho strany šlo o nevysvětlitelný exces, mající původ v psychickém afektu. Závěrem obviněný namítl zvlášť přísné posouzení svého jednání a výši trestu přesahující hranici generální prevence. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně jakož i rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo proto třeba posoudit otázku, zda dovolací námitky po obsahové stránce odpovídají označenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Následně bylo možno zhodnotit opodstatněnost relevantních námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Citovaný dovolací důvod je tedy určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Dovoláním podaným z tohoto důvodu tedy nelze namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučena, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uveden.
Jak bylo uvedeno výše, obviněný v dovolání namítl nesprávné hodnocení všech okolností nezbytných pro posouzení žalovaného jednání a zpochybnil věrohodnost výpovědi svědkyně R. P.. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že se násilného jednání nedopustil a jednalo se o exces při výchovných metodách, když zdrojem všech incidentů byla R. P.. Tyto argumenty obviněného vyústily v závěr, že postačovala právní kvalifikace toliko podle §215 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto dovolacím námitkám dospěl k závěru, že je z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyložen shora, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Námitky totiž směřují prvotně do oblasti hodnocení důkazů (výpovědi R. S.), ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly po zhodnocení provedených důkazů včetně výpovědi svědkyně R. P., a prosazují nový skutkový stav věci, ze kterého by vyplývalo, že obviněný poškozenou toliko sprchoval studenou vodou. Z tohoto změněného skutkového stavu teprve obviněný dovodil naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby pouze podle základní skutkové podstaty uvedené v §215 odst. 1 tr. zák., resp. závěr, že se trestného činu nedopustil vůbec. Obviněný se tak domáhá nejprve jiného hodnocení provedených důkazů, které by vyústilo v odlišné skutkové závěry a teprve na podkladě nového skutkového zjištění dovozuje nesprávné posouzení tohoto skutku podle kvalifikované skutkové podstaty citovaného trestného činu. Obviněný v této části dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by zpochybňovala soudy obou stupňů učiněné právní posouzení zjištěného skutku, event. která by vytýkala porušení jiných ustanovení hmotného práva. Neuvedl konkrétní právní námitku zpochybňující kvalifikaci jednání podle §215 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., která by nebyla důsledkem jeho odlišného názoru na zjištěný skutkový stav věci. Stejný závěr platí i pro námitky poukazující na fakt, že se obviněný trestného činu dopustil pod vlivem alkoholu a že šlo o ojedinělý exces při výchově dcery. V tomto případě se jedná o irelevantní námitky nemající vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení.
V dalších námitkách, které se týkaly druhého skutku, jímž byl uznán vinným, dovolatel uvedl, že se nemohl dopustit trestného činu znásilnění ve smyslu §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť jednal v afektu pod vlivem neutěšených rodinných poměrů a rovněž pod vlivem alkoholu. Jednání vůči nezletilé dceři, které v podstatě doznal považuje za krátkodobý nevysvětlitelný exces při nezvládnutí osobní situace, v níž se nacházel především díky přístupu jeho manželky k péči o děti a domácnost. Dále namítl, že nikdy neměl sklon k páchání podobné trestné činnosti a nikdy neměl v úmyslu dosáhnout pohlavního styku s nezletilou, z čehož dovodil, že jeho jednání nelze považovat za pohlavní styk obdobný souloži. Přestože je tato část dovolacích námitek nepřesná, resp. nezřetelná, lze z jejich obsahu dovodit jediný relevantní argument, a to že jednání obviněného nesměřovalo k pohlavnímu uspokojení (byť dovolatel opakovaně užil pojmu pohlavní styk, nikoli pohlavní uspokojení). Námitka zpochybňující naplnění subjektivní stránky jednání v podobě úmyslného směřování k uskutečnění pohlavního styku s poškozenou po obsahové stránce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Jak je však vyloženo níže, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Obviněný byl rozsudkem soudu I. stupně uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného a spáchá takový čin na osobě mladší patnácti let. Obviněný se uvedeného trestného činu měl dopustit naplněním znaku zneužití bezbrannosti jiného k jinému pohlavnímu styku obdobnému souloži. Jedná se o trestný čin úmyslný, tudíž jeho subjektivní stránka vyžaduje dovolatelem zpochybněný závěr o úmyslném směřování vůle pachatele k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku s jinou osobou.
Závěr o zavinění je závěrem právním, který se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťování zavinění a jeho formy je třeba vycházet nejen z doznání obviněného, ale také ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, přičemž často lze okolnosti subjektivního charakteru dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr. a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě je nutno vyjít ze shora citovaného popisu skutku uvedeného pod bodem 2. výroku rozsudku soudu I. stupně, podle kterého obviněný poškozené dceři \"vsunul do úst svůj obnažený pohlavní úd, přitom jí svýma nohama držel ruce za tělem, a posléze si její ruku dal na svůj pohlavní úd a takto s její rukou masturboval\". Z odůvodnění rozhodnutí (str. 3) vyplývá, že obviněný toto jednání v hlavním líčení doznal a uvedl, že neví, co bylo jeho motivem. Ve vztahu k jeho námitce spočívající v tvrzení, že úmyslem takto popsaného jednání nebylo jeho pohlavní uspokojení, je nutno uvést, že je zcela zjevně neopodstatněná. Pokud soud prvního stupně zjistil a popsal skutek, jak shora uvedeno, je v něm jednoznačně zahrnut úmysl obviněného směřující k pohlavnímu uspokojení. Popis objektivních skutečností při respektování zásad obecné logiky nenechává prostor pro pochybnosti o vůli obviněného dosáhnout pohlavního uspokojení jiným pohlavním stykem než souloží s nezletilou dcerou a to zneužitím její bezbrannosti. V tomto případě si i při absenci doznání obviněného ohledně jeho úmyslu nelze představit jiný důvod jeho počínání než úmysl dosáhnout jiného obdobného pohlavního styku a pohlavního uspokojení. Pokud jde o znak jiný obdobný pohlavní styk, tedy jiný než soulož, rozumí se jím pohlavní styk, srovnatelný způsobem provedení a svou závažností se souloží. Z hlediska možných psychických i fyzických následků pro poškozenou osobu je za srovnatelný se souloží považován mimo jiné i orální pohlavní styk, tedy ukájení pohlavního pudu vložením pohlavního údu muže do úst, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Ani v tomto smyslu tedy nelze přisvědčit námitkám obviněného, neboť požitý alkohol (bez výrazného ovlivnění rozpoznávacích či ovládacích schopností pachatele), krátkodobost protiprávního jednání a to, že se jednalo o exces, nejsou okolnosti, které by mohly ovlivnit právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Soudy obou stupňů tak nepochybily při hodnocení skutečností vypovídajících o subjektivní stránce jednání obviněného a dovolací námitky v této části dovolání jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanovisko dovolatele ohledně hodnocení subjektivní stránky jeho jednání je v rozporu se stanoviskem dovolacího soudu a další námitky obsahově nenaplňují žádný ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová