ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1266.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1266/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný O. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 12 To 537/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 7. 2003, sp. zn. 3 T 4/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 12 To 537/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod body 1./a) až e), 2./a) až c), 3., 4., 5. a 10. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., který spáchal jednáním uvedeným pod body 1./a), b), d) a e), 2./a) až c), 3., 4. a 5. výroku o vině zmíněného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a rovněž pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 20. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Za to a za spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 10 T 194/2002, byl obviněný O. J. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 2 měsíce, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 10 T 194/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, popřípadě též ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo současně rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných V. R., J. K., F. H., P. S., J. M. a V. V., a dále také o nárocích poškozených na náhradu škody.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán z podnětu odvolání obviněného O. J. a spoluobviněných V. R., P. S., J. M a V. V., přičemž z podnětu odvolání obviněných O. J. a P. S. odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu u těchto dvou obviněných a sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu, odvolání ostatních spoluobviněných pak podle §256 tr. řádu zamítl.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému O. J. doručen dne 12. 8. 2004, jeho obhájkyni dne 26. 5. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 5. 2004.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný O. J. prostřednictvím své obhájkyně dne 23. 7. 2004 dovolání, které dne 25. 8. 2004 doplnil a opírá ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný připomíná své doznání k některým skutkům obsaženým ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale upozorňuje na to, že se nemohl doznat ke spáchání těch skutků, kterých se nedopustil, tedy skutků popsaných pod body 1., 2./b), 3. a 20. tohoto výroku o vině. Podle mínění obviněného zde nelze vycházet, jak to učinil Okresní soud v Ústí nad Orlicí, z konfrontace provedené mezi spoluobviněnými u hlavního líčení a v této souvislosti obviněný poukazuje na výpověď spoluobviněného J. M. z přípravného řízení. Spáchání skutku popsaného pod bodem 20. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybňuje obviněný tím, že nemohl obstarat potvrzení o výši výdělku spoluobviněnému P. S., neboť v této době byl obviněný podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nikde nepracoval a neměl příležitost pro opatření jakéhokoli potvrzení.
Ke skutku uvedenému pod bodem 1./c) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný O. J. tvrdí, že se spoluobviněným V. R. nechtěli odcizit celý automobil, protože ani neměli zajištěného žádného zájemce o jeho koupi. Obviněný zde poukazuje na výpověď svědka R. M., kterého považuje za velmi nevěrohodného svědka vypovídajícího účelově, přičemž v této souvislosti obviněný uvádí některé skutečnosti obsažené ve výpovědi tohoto svědka. Obviněný pokládá za nepravděpodobné, aby s přihlédnutím k hodnotě předmětného vozidla ho nejprve odcizil a teprve následně zajišťoval zájemce o koupi vozidla. Ten také zajištěn nebyl, jak lze podle názoru obviněného dovodit ze složitého a nekoordinovaného nakládání s vozidlem. Ve vztahu k tomuto skutku tedy mělo být podle obviněného jeho jednání považováno za trestný čin krádeže jen v omezeném rozsahu, protože předmětem krádeže zde byla pouze kola od vozidla. V tomto smyslu pak obviněný navrhuje změnit i právní kvalifikaci.
Obviněný O. J. dále dává na zvážení, aby jako polehčující okolnost bylo posouzeno jeho doznání ke skutkům, kterých se skutečně dopustil, a naopak, aby jako přitěžující okolnost nebyla hodnocena výše škody, protože se jedná o hodnotící kritérium pro právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 tr. zák.
Obviněný O. J. závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. J. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího mínění je z dovolací argumentace zřejmé, že se její podstatná část zaměřuje na zpochybnění kvality dokazování, což je zcela nepřípustný zásah do skutkových zjištění, jejichž přehodnocení není v dovolacím řízení možné. Poněkud jinak je tomu podle státní zástupkyně ohledně námitek týkajících se skutku popsaného pod bodem 1./c) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Výhrady obviněného zde od původního popření jeho účasti na spáchání skutku nakonec vyústily do námitky nedostatku zavinění. V této souvislosti pak státní zástupkyně považuje za nutné odkázat na uvedenou část neměnné obhajoby obviněného, jakož i na logický a přesvědčivý způsob, kterým se s ní soudy obou stupňů ve svých rozhodnutí vypořádaly. Proto okruh zmíněných výhrad nelze akceptovat pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný O. J. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. J. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný O. J. však v rámci svých námitek nesouhlasí se skutkovými (nikoli právními) závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil popsaných skutků, případně namítá, že se jich nedopustil tak, jak soudy ve svých rozhodnutích uvedly, přičemž provedené důkazy považuje v této souvislosti za nepřesvědčivé. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný shledává především ve výhradách zaměřených proti správnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, případně proti hodnocení důkazů. Předpoklady pro odlišnou právní kvalifikaci svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se zjištění odlišných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný O. J., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný O. J. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů, pak soudům dříve činným ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného O. J. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno pod zmíněnými body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutků jako výše uvedených trestných činů. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišný právní názor na posouzení uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněného O. J., jak se toho ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání všech uvedených trestných činů v celém rozsahu. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Uplatněnými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný O. J. nevytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat ani měnit.
Závěrem svého dovolání se obviněný O. J. domáhal, aby bylo přihlédnuto k další polehčující okolnosti spočívající v jeho doznání ke spáchání některých skutků a naopak aby se nepřihlíželo k výši způsobené škody jako k přitěžující okolnosti. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem přihlíží trestní soudy v souvislosti s rozhodováním o druhu a výměře ukládaného trestu. V dovolacím řízení však není možné na podkladě žádného z dovolacích důvodů posuzovat obecně přiměřenost či nepřiměřenost uloženého trestu, a to ani vzhledem k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, resp. s poukazem na důvodnost či nedůvodnost jejich přiznání nebo nepřiznání. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, které v dané souvislosti mohou spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný O. J. ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu záležející v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného O. J. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný O. J. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y