ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1338.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1338/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 5 To 297/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 21/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 29 T 21/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 5 To 297/2004, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 16. 9. 2003 v době kolem 17.45 hodin v P. bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného J. M., a to tím způsobem, že ho nejdříve bil pěstmi do obličeje a poté, co poškozený upadl na zem, ho kopal do hlavy a celého těla, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému otřes mozku lehkého stupně, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu čelního výběžku horní čelisti vlevo a pohmoždění měkkých tkání obličeje a tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a následnou hospitalizaci v nemocnici od 6. 9. 2003 do 25. 9. 2003.
Za to a za trestný čin, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 4 T 120/2003, byl obviněný M. S. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen zmíněný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 4 T 120/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného M. S. a státního zástupce, když odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám ve věci znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu výše uvedeným způsobem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému M. S. doručen dne 8. 9. 2004, jeho obhájci dne 6. 9. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 6. 9. 2004.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dne 4. 10. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak obviněný ve svém dovolání výslovně uvádí, napadá jen výrok o trestu, a to v celém jeho rozsahu. Podle obviněného mu odvolací soud na základě odvolání státního zástupce uložil přísnější nepodmíněný trest oproti trestu původně uloženému rozsudkem soudu prvního stupně zejména proto, že za výraznou přitěžující okolnost odvolací soud považoval předchozí tři odsouzení obviněného, z toho ve dvou případech pro ublížení na zdraví. Obviněný zde připomíná konstatování odvolacího soudu, který v této souvislosti pokazuje zejména na dřívější odsouzení obviněného za jeho jednání z roku 1996, jež mělo mít obdobný charakter, avšak hned následně považuje odvolací soud toto odsouzení za zahlazené a činí závěr, že k němu nelze přihlížet jako k základu recidivy. Přesto podle názoru obviněného odvolací soud v jeho případě přihlížel jako k zásadní přitěžující okolnosti ve smyslu §34 písm. k) tr. zák. právě k předchozímu odsouzení obviněného, ačkoli již bylo zahlazeno, přičemž se obviněný domnívá, že k takovému odsouzení již neměl být brán zřetel.
Obviněný M. S. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho mínění lze prostřednictvím dovolání napadat výrok o trestu především na podkladě speciálního důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však v této věci nepřipadá v úvahu. Pokud jde o nesprávné hmotně právní posouzení, při rozhodování o trestu je podle názoru státního zástupce takový dovolací důvod spíše výjimkou, a to např. v souvislosti s aplikací ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., proti níž však obviněný nic nenamítá. V případě zahlazení předchozího odsouzení obviněného se podle státního zástupce zahlazuje jen uložený trest, avšak nelze zahladit samotné konstatování viny, tj. skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin. Proto odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by učinil nesprávné hmotně právní posouzení. Závěrem svého vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný M. S. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný M. S. však v rámci svých dovolacích námitek napadá výrok o trestu, aniž by mu vytýkal nesprávné hmotně právní posouzení v uvedeném smyslu. Odvolacímu soudu totiž obviněný vytýká, že přihlédl k již zahlazenému odsouzení obviněného jako k významné přitěžující okolnosti, ačkoli tak učinit neměl.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak k polehčujícím okolnostem (§33 tr. zák.), tak i k přitěžujícím okolnostem (§34 tr. zák.) přihlíží trestní soudy při úvahách o uložení vhodného druhu trestu a při stanovení jeho přiměřené výměry. Proti druhu a výměře trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně lze uplatňovat výhrady především v odvolání jako řádném opravném prostředku. V dovolacím řízení lze napadat pravomocný výrok o trestu jen v omezeném rozsahu, a to především na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. S., jeho prostřednictvím je možné uplatňovat – jak již bylo výše uvedeno – toliko nesprávnost hmotně právního posouzení, která může spočívat v souvislosti s výrokem o trestu např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, byť se opírá o poukaz na nesprávné hodnocení přitěžující okolnosti, tedy není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod. Případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou pak dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného M. S. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolacím důvodem totiž nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho ani případné uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto i kdyby odvolací soud v posuzované věci nesprávně vyhodnotil přitěžující okolnost spočívající v recidivě ve smyslu §34 písm. k) tr. zák., jak mu v dovolání vytýká obviněný, nebyl by tím naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani dovolací důvod jiný.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. S. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry