ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1353.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1353/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. prosince 2004 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 50 To 151/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 162/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 2 T 162/2003, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že dne 12. 12. 2002 v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin do 18.50 hodin v D., v bytě po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl R. K., nar. 24. 2. 1949, tím, že jej nejméně pětkrát opakovanými údery udeřil rukou do zad a následně nejméně pěti údery do žeber, až poškozený R. K. upadl na podlahu, a tímto jednáním mu způsobil zlomeninu sedmého, osmého, devátého a desátého žebra vlevo s následnou hospitalizací poškozeného do 17. 12. 2002 a dobou pracovní neschopnosti v délce 170 dnů do 31. 5. 2003. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozeného R. K. na náhradu škody. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 50 To 151/2004, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. N. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítl, že závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť jeho jednání mělo být posuzováno jako tzv. putativní obrana, tj. obrana proti domnělému útoku, která se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Obviněný považuje s poukazem na skutkové okolnosti za zcela nesprávné právní závěry soudů obou stupňů o neexistenci či o případném vybočení z mezí nutné obrany.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 50 T 151/2004, i rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 2 T 162/2003, a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání. K námitce obviněného, že v předmětné věci měly být aplikovány zásady formulované právní teorií pro posuzování tzv. putativní nutné obrany uvedla, že tuto námitku považuje za nedůvodnou. Poukázala přitom na skutková zjištění učiněná v trestní věci obviněného T. K., která jsou podrobně popsána v skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný udeřil poškozeného pěti údery do zad a následně dalšími nejméně pěti údery pěstí do žeber, přičemž některé z úderů musely být natolik razantní, že vedly ke zlomeninám žeber poškozeného. Takové delší dobu trvající a opakované intenzivní násilné jednání vůči poškozenému bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu hrozícího útoku a směřovalo nikoliv k odvrácení domnělého útoku proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale ke způsobení fyzické újmy poškozenému a šlo o jakési ,,vypořádání se‘‘ s domnělým útočníkem. Za této situace nešlo o tzv. putativní nutnou obranu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z uvedeného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popřípadě do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu zákonem určenými. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatňuje shodné námitky, které uplatnil již v rámci svého odvolání a s nimiž se Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Pokud jde o námitku, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jednání vykazující znaky tzv. putativní obrany, musel Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, z nichž vyplývá, že na incidentu dne 12. 12. 2002 měl podíl také poškozený a částečně i matka obviněného, avšak v žádném případě nelze vzhledem ke způsobu provedení útoku ze strany obviněného, jeho intenzity i následků, které byly způsobeny jeho útokem, posoudit jednání obviněného jako jednání v tzv. putativní nutné obraně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek