ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1384.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1384/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný J. M., 260, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 12 To 240/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 26/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 1 T 26/2004, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil se spoluobviněným R. P. Podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině tohoto rozsudku se uvedených trestných činů dopustil tím, že oba spoluobvinění dne 4. 1. 2004 v přesně nezjištěné době v rozmezí od 12.00 do 13.10 hodin v chatové oblasti S., po vzájemné předchozí domluvě a společně postupně vypáčením okenic, rozbitím skleněných výplní nebo obdobným způsobem vnikli do rekreačních chat a zde odcizili různé věci popsané ve výroku, přičemž odcizením věcí a poškozením zařízení rekreačních chat způsobili vlastníkům chat škodu specifikovanou v rozsudku.
Za to byl obviněný J. M. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 rok a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. P. a rovněž bylo postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě napadli obviněný J. M. i spoluobviněný R. P. odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 12 To 240/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému J. M. doručen dne 30. 6. 2004, jeho obhájkyni dne 24. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 24. 6. 2004.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně dne 12. 7. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování vyplývá, že byl dne 4. 1. 2004 zadržen policisty v chatové oblasti S. v době, kdy nesl kufr a tašku s věcmi, které se spoluobviněným nalezli a které poté předali Policii České republiky. Obviněný nepovažuje za prokázané, že by se spoluobviněným vnikli do rekreačních chat, poškodili zde zařízení a odcizili věci uvedené v obžalobě, ani že by věděli o tom, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti. Podle obviněného soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy, zejména důkaz výslechem svědka – správce chat, přičemž tím nebyla přesně zjištěna doba, kdy k vniknutí do chat došlo. Jak dále obviněný tvrdí, mohlo se tak stát již kolem Silvestra, kdy se na chatách slavilo, takže jeho obhajoba v tomto smyslu nebyla vyvrácena. Obviněný vytýká nesprávné a subjektivní hodnocení důkazů ve věci, a přestože se nabízela jiná alternativa a jiný termín napadení jednotlivých chat, soudy obou stupňů podle mínění obviněného bez přesvědčivých důkazů dospěly k závěru, že k tomu došlo tak, jak uvedl státní zástupce v obžalobě.
Obviněný J. M. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze podat dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v předcházejícím průběhu řízení. Z odůvodnění dovolání je však podle mínění státního zástupce patrné, že obviněný prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje a domáhá se provedení dalších důkazů; jinak řečeno napadá nesprávnost skutkových zjištění. Podle státního zástupce obviněný nevytkl napadenému usnesení žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. zák. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný J. M. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. M. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný J. M. zpochybnil správnost hodnocení provedených důkazů, které považuje za nesprávné a subjektivní, přičemž tvrdí, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a to zejména proto, že odcizené věci jen nalezl a odevzdal policistům. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném hodnocení důkazů, které provedly soudy obou stupňů, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní (a pro obviněného příznivější) verze hodnocení důkazů a z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Obviněný totiž v podstatě nesouhlasí se skutkovými (nikoli právními) závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil posuzovaného skutku, případně namítá, že se ho nedopustil tak, jak soudy ve svých rozhodnutích uvedly.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněný J. M. se společně se spoluobviněným R. P. vloupali do čtyř rekreačních chat, kde odcizili věci popsané ve výroku o vině a způsobili škodu nikoli nepatrnou. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení uvedených skutkových zjištění a dospět k závěru o beztrestnosti obviněného J. M., jak se toho ve svém dovolání domáhá, musel by dovolací soud modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání citovaných trestných činů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný J. M. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že obviněný J. M. i přes své slovní vyjádření dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y