ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.162.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 162/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 6 To 362/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 4 T 2/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Prvního z nich se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině, tedy tím, že dne 16. 5. 2001 kolem 16.00 hod. v baru E. v Ch., R. 54, v úmyslu přimět obsluhu baru poškozeného T. M. H. k vydání peněz, chytil poškozeného jednou rukou za tričko pod krkem a dožadoval se vydání peněz a když mu poškozený nevyhověl, přiložil poškozenému ke krku nějaký předmět, načež mu poškozený z obavy z napadení vydal finanční hotovost ve výši 500,- Kč.
Druhý trestný čin spáchal obviněný jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině, které spočívalo v tom, že v přesně nezjištěný den na přelomu měsíců srpen a září 2002 kolem 23.30 hod. v Ch. v místě svého trvalého bydliště osahával po těle svou nevlastní dceru nezletilou P. H. a to tak, že ji nejprve hladil po tváři a krku a poté ji pod oděvem osahával prsa a dával si její ruku na své přirození s tím, aby ho i ona osahávala, přičemž věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let.
Za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 25 T 1/2002, byl obviněný J. H. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž současně byl zrušen výrok o trestu zmíněného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. byl potom obviněnému J. H. uložen podle §242 odst. 2 tr. zák. další trest odnětí svobody ve výměře 3 roky, k jehož výkonu byl také podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Chomutově napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 6 To 362/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 1. 10. 2003, jeho obhájkyni dne 29. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 1. 10. 2003.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. H. dne 28. 11. 2003 prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o zamítnutí té části jeho odvolání, která směřovala proti výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný především tvrdí, že k žádnému fyzickému napadení mezi jím a poškozeným nedošlo, a domnívá se, že ve výpovědích poškozeného jsou rozpory. Dále podle obviněného měly být provedeny další výslechy, a to opětovný výslech jeho manželky a svědka V. B., které navrhoval a které měly potvrdit, že z jeho strany nešlo o trestnou činnost, ale pouze o snahu domoci se peněz, které mu poškozený dlužil. Obviněný současně poukazuje na některé další okolnosti týkající se provedeného dokazování, zejména pokud jde o hodnocení důkazů, přičemž podle názoru obviněného soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a domnívá se, že měl být zproštěn obžaloby.
Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") napadené rozhodnutí zrušil a aby zároveň rozsudkem rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru argumenty tvrzené obviněným nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť případné vady v hodnocení důkazů či neprovedení navrhovaných důkazů mají povahu procesní, a nikoli hmotně právní. Domnívá se přitom, že námitky obviněného neodpovídají ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného J. H. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. K. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Chomutově dne 28. 11. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. H. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a dále se domnívá, že soudy činné dříve ve věci neprovedly všechny potřebné důkazy, resp. provedené důkazy nesprávně hodnotily. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný J. H. shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy obou stupňů vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny. Předpoklady pro posouzení svého jednání jako beztrestného tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jaké důkazy byly či nebyly provedeny a jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. vycházel z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného J. H. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. H. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y