ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.166.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 166/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 o dovolání, které podal obviněný D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 6 To 584/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 1 T 88/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 1 T 88/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 6 To 584/2002, uznán vinným ze spáchání několika trestných činů, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1., bodem 2. písm. a), b), c), d), e), pod bodem 3. písm. a) a pod body 5. a 7. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl právně hodnocen jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., skutky uvedené pod bodem 2. písm. a), b), c) a d) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek pod bodem 2. písm. e) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., skutek popsaný pod bodem 3. písm. a) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., skutek uvedený pod bodem 5. jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák., skutek pod bodem 7. jako organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 2 tr. zák. a skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
Za to byl obviněný D. M. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roky. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Současně bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněných V. H., R. R. a R. Š.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání obviněného D. M. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil stran tohoto obviněného jen ve výroku o vině pod bodem 3. písm. b) a ve výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému D. M. doručen dne 20. 5. 2003 a příslušnému státnímu zástupci dne 20. 10. 2003.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný D. M. dne 18. 7. 2003 prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že se skutečně dopustil skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, avšak tvrdí, že za další jednání už byl odsouzen neoprávněně. Má za to, že ostatní skutky nebyly bezpečně prokázány. Podle názoru obviněného je jeho odsouzení založeno na výpovědi spoluobviněných R. Š. a V. H., přičemž o prvním z nich se obviněný domnívá, že je to osobou soustavně páchající majetkovou trestnou činnost, a druhý údajně nadměrně požívá alkoholické nápoje. Ke spoluobviněnému R. R. dovolatel uvádí, že proti němu nevypovídal. Obviněný D. M. potom popisuje vlastní tvrzení o průběhu skutkového děje a vyjadřuje názor, že k jeho odsouzení nevedl ucelený řetězec důkazů tak, jak to vyžaduje trestní řád.
Závěrem svého dovolání obviněný D. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil shora citované rozsudky Okresního soudu v Chomutově i Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného D. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný nevznesl jedinou námitku, která by se týkala právní kvalifikace skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Má za to, že obviněný brojí výlučně proti hodnocení důkazů a domáhá se podstatné změny skutkového základu napadených soudních rozhodnutí. Námitky takového charakteru se však podle státního zástupce nekryjí s uplatněným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného D. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým byl v části potvrzen výrok o vině obviněného D. M. vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně a kterým byl obviněný dále uznán vinným dalším skutkem a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Chomutově dne 18. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný D. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se nedopustil větší části jednání, které je mu kladeno za vinu, a dále se domnívá, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily provedené důkazy, resp. že dokazování není úplné. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný D. M. shledává primárně v nesprávných či neúplných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny. Předpoklady pro posouzení svého jednání jako beztrestného tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné či neúplné skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný D. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného D. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině pod bodem 1., bodem 2. písm. a), b), c), d), e), bodem 3. písm. a) a pod body 5. a 7. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který se jinak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutků jako shora citovaných trestných činů, resp. jejich pokusů nebo účastenství na nich. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sice neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, ale dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu).
Shora zmíněnými námitkami obviněného D. M. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný D. M. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y