ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.226.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 226/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání podaném obviněným E. W., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 13 To 288/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 154/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 3 T 154/2002, byl obviněný E. W. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 6. 4. 2001 kolem 21:45 hodin ve Slovenské republice v R., u potoku D., v ulici N., na prostranství u cirkusu B. tehdy zde hostujícího v reakci na házení kamenů na obytné maringotky a vozidlo cirkus B., u něhož došlo k rozbití předního skla, fyzicky napadl opakovanými údery podlouhlým dřevěným předmětem do hlavy, zad a končetin P. G., občana Slovenské republiky, trvale bytem R., Š. 51, čímž mu způsobil zlomeninu lební spodiny – pravé pyramidové kosti s rupturou pravého ušního bubínku a přechodně sníženou převodní poruchou sluchu, zhmoždění mozku v pravé čelní a pravé spánkové oblasti, tržně zhmožděnou ránu v pravé čelní krajině, tržně zhmožděnou ránu v pravé temenní krajině, mnohočetné drobné krevní výrony a oděrky ve tváři, 8 pásovitých krevních výronů zad, povrchní oděrky zad, 4 pásovité hematomy na zadní straně pravého ramene, 2 pásovité krevní výrony zevní strany pravého stehna, nejméně 4 pásovité hematomy na zadní straně pravého ramene, 2 pásovité krevní výrony zevní strany pravého stehna, nejméně 4 pásovité krevní výrony na zevní straně pravé paže a tržně zhmožděnou ránu pravého kolena s následnou dobou léčení cca 3 měsíce.“ Za tyto trestné činy mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 3T 32/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 13 To 288/2003, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému E. W. při nezměněném výroku o vině uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 3 T 32/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce napadl obviněný E. W. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce, jehož obsah následně doplnil dvěma podáními a to ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání obviněný podal jednak z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že veškerá svědectví ve prospěch obviněného, zejména svědků R. V. a R. K., byla soudy obou stupňů hodnocena jako nevěrohodná v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když přítelkyně obviněného ani vyslechnuta nebyla. Ve věci nebyla provedena rekonstrukce událostí a nebyla nade vší pochybnost prokázána účast obviněného na celém incidentu, skutečnost, že by jednal v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, ani okolnost, zda zranění poškozeného nebyla způsobena příslušníky slovenské policie. Poukázal na nezákonný způsob provedení rekognice dne 7. 4. 2001, když svědkyni M. Š. v jejím průběhu radil otec, jakož i rekognice podle fotografie provedené svědkem N. K. Zastoupení obviněného na základě substituce na Slovensku ve fázi trestního řízení po převzetí spisu českými orgány bylo ryze formální, ve skutečnosti podle názoru dovolatele neexistovalo vůbec. Při výslechu svědka N. K. dne 24. 4. 2003 nebyl v rozporu se zákonem přítomen obhájce obviněného ani nebyl dopředu řádně obeslán, čímž byla obviněnému odňata možnost položit prostřednictvím obhájce svědkovi otázky. Další námitku dovolatel směřoval proti usnesení o zahájení trestního stíhání, z něhož nevyplývá, na základě jakých skutečností bylo trestní stíhání zahájeno a odůvodnění usnesení chybí. Jednáním obviněného nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť v momentu, kdy došlo ke střetu obou osob, byly tyto samy, a svědci pozorovali událost z větší vzdálenosti. V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „pro neúplně provedené vyšetřování, rekognici a konfrontaci provedenou v rozporu s českým trestním řádem a pro následný nedostatek důkazů a nesprávné hmotně právní posouzení“ zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal věc k projednání a rozhodnutí „jinému soudu“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že dovolací námitky nesprávných skutkových zjištění a skutkových vad nenaplňují deklarovaný dovolací důvod ani jiný v zákoně uvedený dovolací důvod a jsou tudíž irelevantní, zatímco námitky nezpůsobení těžké újmy na zdraví a nenaplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. jsou podle jejího názoru neopodstatněné. Protože v daném případě neexistuje okolnost vylučující protiprávnost činu, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy některých skutkových, hmotně právních či procesně právních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona podle ustanovení §266 tr. ř. a násl., případně obnovu řízení podle §277 a násl. tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinak nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný.
Obviněný v dovolání i jeho doplňcích zrekapituloval výpovědi některých svědků, následně učinil vlastní závěry z nich plynoucí, přičemž hodnocení těchto výpovědí soudy prvního i druhého stupně označil za tendenční, směřující výlučně v jeho neprospěch. Dále poukázal na to, že nebyly provedeny důkazy, které obhajoba navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně, a to výslech přítelkyně obviněného M. J. a svědka T. J. a rekonstrukce činu. Podle jeho názoru tak nebyla prokázána účast obviněného na celém incidentu. Vyslovil domněnku, že zranění poškozeného mohlo být způsobeno i razantním zásahem slovenských policistů, kteří se dostavili na místo činu. Rovněž opakovaně zpochybnil zákonnost provedení rekognice dožádaným soudem a to především svědkyní M. Š. Tyto dovolací námitky směřují tedy výlučně do oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto hodnocení, tyto námitky však nelze z hlediska jejich obsahu podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyloženo shora, ani pod žádný jiný z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Taktéž námitky nezákonného způsobu provedení rekognice a nedostatků usnesení o zahájení trestního stíhání zpochybňují dodržení procesních ustanovení o provádění úkonů trestního řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, nevytýkají však pochybení v právním posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak vyžaduje uplatnění dovolatelem označeného dovolacího důvodu. Námitka nenaplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. taktéž po obsahové stránce nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť je podpořena výhradně tvrzením obviněného, podle něhož incident mezi obviněným a poškozeným pozorovali svědci M. Š. a T. S. z větší vzdálenosti a další dva svědci se na místo dostavili teprve později. Tento názor je však v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, str. 8: „Není pochyb o tom, že obviněný fyzicky napadl jiného před více než dvěma osobami, navíc na místě veřejnosti přístupném…“), jejichž správnost nemůže být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, jak je vysvětleno shora. Nesprávnosti právního posouzení skutku se tedy v tomto případě obviněný dovolává až na základě tvrzené změny skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. V podstatě stejného charakteru je i námitka obviněného zpochybňující povahu zranění poškozeného, které nelze označit za těžkou újmu na zdraví, neboť léčení netrvalo tři měsíce, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, ani u poškozeného nedošlo k trvalému následku na zdraví. Pokud je předmětný skutek popsán tak, že obviněný napadl poškozeného opakovanými údery do hlavy, zad a končetin, k zesílení útoku navíc použil zbraň (podlouhlý dřevěný předmět), přičemž intenzita úderů byla tak silná, že způsobila u poškozeného mimo jiné zlomeninu spodiny lební, pravé pyramidové kosti, zhmoždění mozku a další tržně zhmožděné rány na hlavě, temeni, zádech a dalších místech těla poškozeného, nelze zpochybňovat závěr, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., jak správně učinil soud prvního stupně.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. a nelze přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02.).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ohledně výše uvedených námitek bylo dovolání podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž podle těchto námitek spatřován v nedostatcích skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nikoli ve vadném hmotně právním posouzení.
Obviněný podal dovolání i z důvodu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod je dán při porušení zákonných ustanovení o nutné obhajobě, tedy jestliže orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí v řízení, ve kterém obviněný v rozporu se zákonem neměl obhájce. Jakkoliv by zákonná formulace mohla svědčit pro úvahu, že by mělo jít o situace, kdy obviněný vůbec obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl, je třeba vzhledem k tomu, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami /čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/, tak ústavními předpisy /čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod/, dovodit porušení práva na obhajobu z formálního hlediska i tehdy, kdy obviněný neměl obhájce jen po určitou část řízení, ač ho podle zákona měl mít i v této době. V každé konkrétní věci je pak třeba posuzovat, zda obviněný v takovém případě byl zkrácen na svých obhajovacích právech i z materiálního hlediska (viz mj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002). Přitom je však nutné upozornit na to, že rozsah porušení práva na obhajobu, který lze uplatnit v řízení o dovolání, je nutno vykládat v užším smyslu, než porušení práv obhajoby v řízení o řádném opravném prostředku, odvolání. Na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl pouhou formálnost jeho zastoupení na základě substituce při vykonávání výslechu svědků dožádaným Okresním soudem v Rožňavě po převzetí trestního stíhání českými orgány a za podstatnou vadu považoval nepřítomnost obhájce obviněného při výslechu svědka N. K. dne 24. 4. 2003, k němuž provedení ani nebyl řádně obeslán.
Námitka obviněného, že po určitou část řízení se v jeho případě jednalo o pouhé formální zastoupení, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002). Tento důvod spočívá v tom, že obviněný obhájce neměl, ač ho mít měl, a nikoli v tom, jaký byl způsob či úroveň obhajoby. Způsob obhajoby není soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do něj nijak zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé. Nejvyšší soud proto nemohl žádným způsobem přihlížet k té části dovolání, v níž byla namítána pouhá formálnost obhajoby vykonávané obhájcem, když tato námitka po obsahové stránce není relevantní deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Tentýž závěr lze učinit o námitce nepřítomnosti obhájce u výslechu svědka dožádaným soudem. Procesní pochybení spočívající v tom, že postupem orgánu činného v trestním řízení byla znemožněna účast obhájce u úkonu trestního řízení ve věci, kde není dán žádný z důvodů nutné obhajoby, nelze napadat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a ani v rámci jiného dovolacího důvodu. Jednalo se totiž o vadu, která byla zhojitelná v dalším řízení. V posuzované věci však sám obviněný nevyužil této možnosti, neboť u hlavního líčení konaném u Okresního soudu v Nymburce dne 19. 5. 2003 souhlasil on i jeho obhájce se čtením výpovědi tohoto svědka ve smyslu §211 odst. 1 tr. ř. U dovolatele proto nedošlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu tak, jak předpokládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný obhájce v trestním řízení měl, tento event. substitučně pověřený obhájce obhajobu vykonávali, pouze se nezúčastnil jediného úkonu. K tomu je možné poznamenat, že svědek N. K. se k Okresnímu soudu v Rožňavě dostavil bez předvolání, tudíž obhájce obviněného ani nemohl být k jeho výslechu předem obeslán. Přesto byl učiněn pokus o jeho telefonické vyrozumění, avšak z důvodu nepřítomnosti obhájce v místě výslechu, se nemohl dostavit. Tato skutečnost mohla ovlivnit kvalitu provedeného důkazu, mohla být následně otázkou hodnocení důkazu soudem, ale nezakládala porušení práva obviněného na obhajobu.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž podle námitek uvedených v dovolání spatřován v nesprávnosti skutkových zjištění vyplývající z nesprávného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a tedy ve skutkových vadách a mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je i námitka nepřítomnosti obhájce u výslechu svědka N. K.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová