ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.252.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 252/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2004 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 3 To 734/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 89/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 T 89/2003, byli obviněný M. B. a obviněná Ž. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a oba byli odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému M. I. částku 3.670,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený M. I. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestný čin spáchali obvinění tím, že dne 11. 3. 2003 kolem 02:10 hodin v O. v podchodu tramvajové zastávky A. P. za vzájemné součinnosti předešli na schodišti poškozeného M. I., který je tělesně postižený a pohybuje se pomocí berlí, poté se obviněná Ž. Š. postavila o tři schody níže než poškozený a obviněný M. B. o jeden schod níže, přičemž obviněný M. B. opakovaně nabízel poškozenému pomoc za schodů a současně se k němu přiblížil, když toto poškozený odmítl, začal poškozenému, který se opíral o berle, prohledávat kapsy u bundy a kalhot a odcizil mu z kapes tři kusy zapalovačů, permanentku na hokej, mobilní telefon značky Siemens M 35i, následně poškozenému z ruky sundal stříbrný řetízek, rovněž mu začal stahovat stříbrné prstýnky z prstů, poškozený se opřel zády o zábradlí a z obavy před útokem ze strany obviněných a pádem si sám sundal 5 ks stříbrných prstýnků, které předal obviněným, čímž vznikla poškozenému škoda v celkové výši 3.670,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 T 89/2003, podali oba obvinění odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 3 To 734/2003, podle §256 tr. řádu odvolání obviněných jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný má za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nepoužil vůči poškozenému násilí ani nevyvíjel žádnou aktivitu směřující proti tělesné integritě poškozeného. Dále uvedl, že vůči poškozeného M. I. nepoužil ani žádné výhrůžky. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů měly jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 3 T 89/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 3 To 734/2003, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že násilím ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. se rozumí především použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přitom podle jejího názoru není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když z obavy před násilím odpor raději neprojevuje. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že násilím bylo jednání obviněného, který poškozenému zatarasil cestu. Šlo sice o násilí malé intenzity, avšak tím posuzované jednání nepozbylo povahy násilí. Takové násilí v souvislosti s tělesným postižením poškozeného bylo podle ní dostatečné k dosažení záměru obviněného zmocnit se peněz a věcí poškozeného.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Námitka obviněného, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pokud jde o znak ,,užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci‘‘ a že z tohoto důvodu mělo být jednání posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., je námitkou právní. S touto námitkou se v napadeném rozhodnutí vypořádal odvolací soud tak, že za násilí je nutno považovat strhávání prstenů obviněným M. B. poškozenému M. I., přičemž pohrůžka bezprostředního násilí, přestože nebyla vyjádřena výslovně, byla dána konkrétním jednáním obviněných, a to obstoupením poškozeného na schodišti, tedy na místě, kde jen užitím minimálního násilí hrozila vzhledem k osobě poškozeného újma na jeho zdraví. Tento názor je v souladu s konstantní judikaturou, která za násilí považuje použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Přitom násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžka násilím je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Zpravidla taková pohrůžka bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání pachatele, že použije ihned násilí, je-li z takového jednání a ostatních okolností zřejmé, že se násilí uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Obviněný dále namítal, že vůči poškozenému nepoužil žádné násilí v tom smyslu, že nevyvíjel žádnou aktivitu proti tělesné integritě poškozeného, nepoužil vůči němu ani žádné výhrůžky, což údajně poškozený ve své výpovědi potvrdil. I v tomto směru postupoval odvolací soud v souladu se zákonem, když dospěl k názoru, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí menší intenzity pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost a že ani malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud shledal naplnění objektivní stránky trestného činu v použití násilí i pohrůžky bezprostředního násilí. V právní větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z výsledků dokazování a popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že trestný čin byl spáchán užitím pohrůžky bezprostředního násilí, když obviněný M. B. se postavil na schodišti o schod níže a spoluobviněná Ž. Š. o tři schody níže než poškozený M. I., který vzhledem ke svému zdravotnímu postižení nebyl schopen žádného odporu, a ačkoliv při samotném trestném činu obviněný nemluvil, bylo nutno toto jednání posoudit jako pohrůžku projevenou konkludentním jednáním, a to vzhledem okolnostem, za nichž k činu došlo. Znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívající v užití násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci jsou podle zákona postaveny na roveň. Proto v tomto případě by nemohlo dojít ke zhoršení postavení obviněného, pokud by v právní větě rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že obviněný spáchal trestný čin užitím pohrůžky bezprostředního násilí.
Z výše uvedených důvodů zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť se jí již judikatura zabývala, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. O dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek