ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.274.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 274/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2004 o dovolání, které podal obviněný J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 5 To 371/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 153/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 2 T 153/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 5 To 371/2003, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s obviněným V. V. po předchozí domluvě dne 9. 3. 2003 kolem 4.00 hod. přepadli před restaurací P. b. v P., okr. L., z restaurace odcházejícího silně podnapilého J. K., tohoto obviněný J. A. zatáhl do vedlejšího vchodu domu, kde ho ranami pěstí srazil na zem, poté zavolal obviněného V. V., který J. K. prohledal a odcizil mu z náprsní kapsy saka šedý notýsek a vzal mu i koženou aktovku s různými písemnostmi a pak se dal na útěk, když J. K. volal o pomoc, kopl ho ještě obviněný J. A. do obličeje a z místa rovněž utekl, J. K. při napadení utrpěl zhmožděniny a tržné rány v obličeji, zvláště v oblasti pravého oka a povrchní oděrku levé lopatky.
Za to byl obviněný J. A. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Stejný trest byl za spáchání téhož trestného činu uložen i spoluobviněnému V. V.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vydán z podnětu odvolání spoluobviněných J. A. a V. V., kterými napadli rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o uložených trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis jeho rozsudku byl obviněnému J. A. doručen dne 21. 11. 2003, jeho obhájci dne 24. 11. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 20. 11. 2003.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. A. prostřednictvím své obhájkyně dne 16. 1. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvádí, že od počátku řízení nepopírá, že se s poškozeným bavil po odchodu z restaurace, byli oba v podnapilém stavu, obviněný do něj strčil, oba spadli na zem a také poškozeného uhodil. Současně však obviněný popírá předchozí domluvu se spoluobviněným V. V. i to, že by jednal v úmyslu poškozeného napadnout s cílem zmocnit se jeho věcí. V restauraci P. b. podle svého tvrzení nebyl se spoluobviněným V. V. a k žádné dohodě mezi nimi nedošlo. Obviněný se proto domnívá, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, když především byly nesprávně hodnoceny důkazy a následně byl učiněn nesprávný závěr, že posuzovaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť neužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný J. A. připomíná, že navrhoval k prokázání svého tvrzení doplnění dokazování, avšak nebylo mu vyhověno.
Obviněný J. A. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu do doby rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. A. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je dovolání formálně podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti lze pod zmíněný důvod podřadit pouze tu část, v níž obviněný bez bližší specifikace namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť ve zcela převažující zbývající části dovolání namítá toliko nedostatečné dokazování a nesprávnost hodnocení provedených důkazů. Taková pochybení však podle státního zástupce dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu být nemohou. Stran té části dovolání, v níž se obviněný domáhá odlišné právní kvalifikace svého jednání, má potom státní zástupce za to, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného J. A. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného J. A. vyslovená rozsudkem soudu prvního stupně a kterým mu byl uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. Š., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Lounech dne 16. 1. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. A. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně zjistily skutkový stav, protože podle něj nesprávně hodnotily provedené důkazy, resp. neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný J. A. shledává v naznačeném rozsahu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny, a v rozsahu dokazování. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. A., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný J. A. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. A. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých dovolacích námitek obviněný J. A. napadl právní posouzení skutku, pro který byl stíhán, a to tvrzením, že soudy dříve činné ve věci učinily nesprávný závěr, podle něhož tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ač je obviněný přesvědčen, že neužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný J. A. uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry stran viny obviněného J. A. se ztotožnil i soud odvolací, ve výroku svého rozhodnutí konstatoval, že dovolatel shora popsaným jednáním naplnil citované znaky skutkové podstaty tím způsobem, že společně se spoluobviněným V. V. proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak dále vyplývá ze skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, oba spoluobvinění po předchozí domluvě fyzicky napadli poškozeného J. K., takže vůči poškozenému užili násilí a následně mu odcizili notýsek a aktovku, tudíž se zmocnili některých jeho věcí.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení jednání obviněného J. A. popsané ve skutkové větě výroku o vině by zcela bezezbytku k závěru obsaženému v právní větě tohoto výroku nevedlo, neboť pro vztah mezi jinak nepochybným užitím násilí a zmocněním se cizích věcí není vyjádřen takový skutkový podklad požadovaný skutkovou podstatou trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., z něhož by bylo zřejmé, že užití násilí bylo prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech, které zjištěný skutkový stav dále doplňuje, upřesňuje, resp. rozvádí, soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědi obviněného J. A., kterou učinil v přípravném řízení a která byla posouzena jako přesvědčivá. Na jejím základě potom soudy obou stupňů dospěly ke zjištění, podle něhož obviněný V. V. sdělil v restauraci obviněnému J. A., že poškozeného J. K. zná a ví, že u sebe nosí peníze, a poté se spoluobvinění dohodli, že ho oberou a za tím účelem zatáhnou do uličky u východu z restaurace. Z těchto skutečností je potom zřejmé, že dohoda obviněných směřovala ke zmocnění se cizích věcí (věcí poškozeného), přičemž prostředkem k tomu mělo být užití násilí. Takto vyjádřená skutková zjištění tedy již odpovídají právní kvalifikaci skutku podle §234 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný J. A. se jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Lounech a dále rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované druhé části jeho námitek zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. A. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním (výkonu trestu odnětí svobody), jak se toho obviněný J. A. ve svém dovolání domáhal. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y