ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.322.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 322/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2004 o dovolání, které podal obviněný A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 2 To 763/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 84/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 4 T 84/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 2 To 763/2003, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Prvního z nich se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že dne 17. 2. 2003 v době kolem 23.00 hod. v O. na ul. 8. k. v baru P. v přízemí hotelu N. d. poté, co S. R. slovně napadal poškozeného J. M., kterému vyhrožoval zabitím, S. R. uklidnil a vyzval ho, aby svého jednání zanechal, následně však obviněný na chodbě N. d. po poškozeném J. M. požadoval částku 500,- Kč za to, že již nebude obtěžován, tuto částku pak na chodbě převzal od poškozeného R. J., přizvaného kolegy poškozeného J. M., a dále pod pohrůžkami přivolání ostatních v restauraci přítomných osob a možného použití násilí v nespecifikované budoucí době obviněný požadoval další peníze, takže mu poškozený J. M. ze strachu vydal dalších nejméně 200,- Kč.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se obviněný A. K. dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině, tedy tím, že v době od 23.30 hod. dne 17. 2. 2003 do 01.00 hod. dne 18. 2. 2003 v O. na ul. 8 k. na přízemním WC hotelu N. d. fyzicky napadl poškozeného R. J. dvěma ranami do obličeje a dvěma údery čelem, natlačil ho na umyvadlo a pod hrozbou použití blíže neurčeného předmětu, který vypadal jako střelná zbraň a který poškozenému přiložil k levému boku, po poškozeném vyžadoval vydání všech peněz, takže mu poškozený R. J. ze strachu vydal částku 700,- Kč.
Za to byl obviněný A. K. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci byl vydán z podnětu odvolání obviněného A. K., kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis jeho rozsudku byl obviněnému, jeho obhájkyni i příslušnému státnímu zastupitelství doručen dne 13. 11. 2003.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný A. K. prostřednictvím své obhájkyně dne 14. 1. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K prvnímu skutku obviněný uvádí, že ho není podle jeho názoru možné právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty, konkrétně není naplněna objektivní stránka spočívající v tom, že pachatel nutí jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to z toho důvodu, že chybí prvek násilí. Obviněný zejména poukazuje na výpovědi obou poškozených a svědkyně u hlavního líčení a dovozuje z nich, že o násilí nehovoří a že se jednalo pouze o určitý vzájemný obchod mezi obviněným a poškozeným, popřípadě o poskytnutí odměny.
I v souvislosti s druhým skutkem obviněný A. K. nesouhlasí s jeho právním posouzením, neboť podle jeho názoru se soudům dříve činným ve věci nepodařilo jednoznačně prokázat, že by to byl obviněný, kdo prostoru WC poškozeného napadl. Opět poukazuje na zmíněné výpovědi u hlavního líčení, z nichž podle obviněného vyplývá, že poškozený si nebyl jistý, zda se posuzovaného jednání dopustil právě obviněný, a současně má za to, že výpověď svědkyně obsahuje rozpory. Obviněný se dále domnívá, že nebylo prokázáno, že by případné násilí nebo pohrůžka násilím směřovala k získání cizí věci, tedy není ani zřejmé, jestli byla naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže a zda vůbec došlo ze strany obviněného k ohrožení nebo porušení objektu tohoto trestného činu.
Obviněný A. K. závěrem uvádí, že vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem měly soudy dříve činné ve věci rozhodnout tak, že by ho zprostily obžaloby. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby podle §265l tr. řádu věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného A. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného A. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného A. K. vyslovená rozsudkem soudu prvního stupně a kterým mu byl uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. Dovolání bylo doručeno Okresnímu soudu v Olomouci dne 14. 1. 2004, když podání obsahující dovolání bylo dáno na poštu dne 13. 1. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e odst. 1, 2 a 3 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný A. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že se skutkový děj odehrál jiným způsobem, než jaký je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což obviněný dovozuje z provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozených a svědků, přičemž má zejména za to, že v případě prvního skutku se jednalo jen o určitý vzájemný obchod, v druhém případě potom není zřejmé, zda se posuzovaného jednání dopustil právě obviněný. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný A. K. shledává v naznačeném rozsahu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny, a v rozsahu dokazování. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný A. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný A. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného A. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V další části svých dovolacích námitek obviněný A. K. napadl právní posouzení skutků, pro které byl stíhán, a to tvrzením, že soudy dříve činné ve věci učinily nesprávný závěr, podle něhož těmito jednáními naplnil znaky skutkových podstat trestných činů vydírání a loupeže.
Ke skutku popsanému pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný konkrétně uvedl, že nebyla naplněna objektivní stránka spočívající v tom, že pachatel musí nutit jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to z toho důvodu, že chybí prvek násilí. Jak však vyplývá z příslušné skutkové věty, obviněný pod pohrůžkami přivolání svých známých a možného použití násilí v nespecifikované budoucí době požadoval peníze od poškozeného J. M., který mu následně vydal nejméně 200,- Kč. Z citovaného popisu je tedy zřejmé, že obviněný pohrůžku násilí ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. vůči poškozenému použil, a to za účelem aby poškozený něco konal, konkrétně aby vydal obviněnému své peníze. Právní kvalifikace učiněná soudy obou stupňů je proto správná a bez vad, přičemž tvrzení obviněného, že se jednalo toliko o určitý vzájemný obchod, je třeba rozhodně odmítnout, neboť pro něj není dán žádný skutkový podklad. Na zmíněném závěru nic nemění ani skutečnost (byť ji obviněný nenamítl), že se jednalo o hrozbu násilím v nespecifikované budoucí době, neboť objektivní stránka trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je naplněna i v případě, že násilí má být vykonáno v časovém odstupu, takže se nevyžaduje bezprostřední hrozba (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 50/1957 Sb. rozh. tr.).
V zásadě týž závěr je možné učinit i stran námitek obviněného A. K., směřujících proti právnímu posouzení druhého skutku, v jejichž rámci obviněný uvedl, že násilí nebo pohrůžka násilím nesměřovala k získání cizí věci, tedy není ani zřejmé, jestli byla naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže a zda vůbec došlo ze strany obviněného k ohrožení nebo porušení objektu tohoto trestného činu. Podle skutkové věty popsané pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný A. K. fyzicky napadl poškozeného ranami a údery a dalším násilím a pod hrozbou použití blíže neurčeného předmětu, který vypadal jako střelná zbraň a který poškozenému přiložil k levému boku, po poškozeném vyžadoval vydání všech peněz, takže mu poškozený ze strachu vydal částku 700,- Kč. Z citovaného popisu opět zřetelně vyplývá, že obviněný jednak užil násilí, a dále že k takovému jednání obviněný přistoupil za tím účelem, aby se zmocnil cizí věci, konkrétně peněz poškozeného. Objektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel musí užít násilí, případně pohrůžku bezprostředního násilí, v úmyslu zmocnit se cizí věci, tak byla bezesporu naplněna. Současně došlo nikoli jen k ohrožení, ale přímo porušení objektu tohoto trestného činu. Spáchání loupeže směřuje proti objektům dvěma, a to proti svobodě poškozeného (jedná se o trestný čin podle hlavy osmé oddílu prvního zvláštní části trestního zákona, obsahující trestné činy proti svobodě) a dále proti majetku. Obviněný svým jednáním přitom omezil svobodu zejména pohybu a rozhodování poškozeného tím, že ho násilím donutil setrvat na WC a následně vydat peníze, a dále porušil majetková práva poškozeného, neboť se zmocnil jeho věci. I tento skutek byl proto právně posouzen správně, neboť byly naplněny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to včetně objektivní stránky.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný A. K. se jednáním popsaným pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Olomouci dopustil trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání je v rozsahu shora citované druhé části jeho námitek zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný A. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y