ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.946.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 946/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 2 To 266/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 160/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Š. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 5 T 160/2003, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 20. 7. 2003 kolem 3.30 hod. ve V. v místní části H. před rodinným domem č. 1275 manželů M. za přítomnosti účastníků narozeninové oslavy rodiny M., sousedů, přivolaných policejních hlídek a posádky sanitního vozu rychlé záchranné služby ze V. vykřikoval, že je pracovníkem kriminální policie, opilého R. M., který měl tržnou ránu v obočí a seděl v sanitním voze, nabádal, ať předstírá kolaps, lékaře rychlé zdravotní služby ve V. MUDr. D. B. slovně obtěžoval, popoháněl ho a žádal o urychlený odjezd sanitního vozu, a když chtěl MUDr. B. ze sanitního vozu vystoupit, aby si ověřil, zda jsou na místě i další zranění, úmyslně a prudce zavřel kolejnicové dveře sanitního vozu v okamžiku, kdy měl poškozený hlavu mezi dveřmi, takže hák dveří narazil do spánku poškozeného a způsobil mu zhmoždění spánkové krajiny vpravo a podvrtnutí krční páteře, přičemž pouze díky včasné reakci poškozeného MUDr. B., který před dveřmi instinktivně uhnul, nedošlo ke vzniku závažnějšího zranění.
Za to byl obviněný R. Š. odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíce, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 rok.
Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně napadl obviněný R. Š. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 2 To 266/2004, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému R. Š. doručen dne 9. 6. 2004, jeho obhájci také dne 9. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 8. 6. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dne 17. 6. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy dříve činné ve věci nesprávně právně kvalifikovaly posuzovaný skutek. Obviněný se domnívá, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nebylo prokázáno jeho zavinění. Podle obviněného je nesporné, že zavřel nebo se pokoušel zavřít dveře sanitky, avšak již z popisu skutku považuje za zřejmé, že takové jednání, i kdyby bylo vedeno v přímém úmyslu, nenaplňuje materiální stránku trestného činu, takže mohlo být posouzeno jen jako přestupek.
Obviněný R. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a rovněž i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně a aby přikázal věc Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného R. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., neboť jednání spočívající v prudkém zavření kolejnicových dveří je úmyslným činem, přičemž nebyly zjištěny žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosáhl ani dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, a v této souvislosti státní zástupce poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. Jinou situaci však státní zástupce shledává u trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru popis skutku nenaplňuje ani formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, takže nemůže být naplněn ani znak materiální. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil „výtržnosti tím, že napadl jiného“. Z toho státní zástupce dovozuje, že za relevantní z hlediska zákonných znaků trestného činu výtržnictví považovaly soudy dříve činné ve věci pouze tu část skutku, která spočívá ve fyzickém útoku obviněného proti poškozenému, přičemž chování obviněného na místě činu před vlastním útokem by jako trestný čin posuzováno být nemuselo. K tomu státní zástupce připomíná rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., podle něhož každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., protože výtržnictvím je jen takové jednání, které závažnějším způsobem naruší veřejný klid a pořádek. V posuzované věci však státní zástupce shledává toliko jednorázové násilné jednání obviněného, při kterém ani nedošlo k přímému fyzickému kontaktu obviněného a poškozeného. Pokud jde o hodnotící úvahy soudů obou stupňů, považuje státní zástupce za nesprávné zdůrazňování skutečnosti, že útok směřoval proti lékaři záchranné služby, neboť platný trestní zákon neobsahuje ustanovení, které by chránilo nerušený výkon činnosti lékařské služby. Podle názoru státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství měl být posuzovaný skutek hodnocen jen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. a navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný R. Š. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K tomu obviněný R. Š. ve svém dovolání poněkud obecně a nekonkrétně uvedl, že podle jeho názoru jednak nebyla posuzovaným jednáním naplněna subjektivní stránka trestného činu a dále že chybí i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z dovolání přitom není zřejmé, ke kterému ze dvou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, se tyto jeho výhrady vztahují, proto se Nejvyšší soud zabýval naplněním uvedených znaků ve vztahu k oběma použitým právním kvalifikacím.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud při hodnocení správnosti právního posouzení skutku vázán, obviněný R. Š. na ulici za přítomnosti řady osob (účastníků oslavy, sousedů, policistů a posádky sanitního vozu) pokřikoval, nabádal zraněného R. M. sedícího v sanitním voze k předstírání horšího zdravotního stavu, obtěžoval poškozeného lékaře sanitního vozu MUDr. D. B., vměšoval se do jeho práce a následně v okamžiku, kdy poškozený vystupoval z vozu a měl hlavu mezi kolejnicovými dveřmi, prudce tyto dveře zavřel. Poškozený stačil instinktivně uhnout, čímž došlo pouze ke způsobení méně závažného zranění, avšak hrozil vznik silného pohmoždění, krvácející tržné rány a případně až deformujícího krvavého zranění. Poškozený přitom stál viditelně v prostoru dveří, přičemž byl sehnutý.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného R. Š. jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud ji považuje za správnou. Obviněný přistoupil ke dveřím sanitního vozidla v okamžiku, kdy poškozený MUDr. D. B. stál sehnutý v jejich prostoru, a prudce je zavřel. Při tomto jednání si musel být obviněný vědom, že může způsobit následek ve formě ublížení na zdraví, neboť prudký náraz kovovými dveřmi většího automobilu do hlavy člověka bezpochyby takový následek pravidelně mívá. I kdyby obviněný nechtěl zmíněné zranění způsobit, z rozhodných skutkových okolností je zřejmé, že pokud učinil prudký pohyb dveřmi vozidla směrem k hlavě poškozeného, musel být s jeho případným zraněním přinejmenším srozuměn. Ostatně následek na zdraví poškozeného nebyl způsoben jen v důsledku jeho instinktivního obranného pohybu, kterým se poškozený stihl vyhnout nárazu dveří. S touto reakcí poškozeného však obviněný nemohl relevantně počítat, což také ani netvrdil. Subjektivní stránka pokusu trestného činu ublížení na zdraví proto byla naplněna.
Obdobně lze mít za to, že pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. vykazoval i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jednáním obviněného R. Š., pokud by poškozený MUDr. D. B. včas nezareagoval, mohlo dojít ke vzniku až deformujícího krvavého zranění, tedy mohl být zásadním způsobem porušen zájem společnosti na ochraně zdraví člověka, a to zcela zbytečným a nevyprovokovaným útokem obviněného proti poškozenému, který navíc s takovým útokem nepočítal a nemohl se mu včas bránit. Přitom k dokonání trestného činu ublížení na zdraví nedošlo jen náhodou, a to díky včasné obranné reakci poškozeného, ač obviněný učinil vše, co k jeho ublížení na zdraví mohlo vést. Pro citovanou právní kvalifikaci byl tedy splněn i materiální znak, neboť vzhledem k charakteru a intenzitě násilného útoku obviněného a k dalším uvedeným okolnostem nelze dospět k závěru, že by skutek obviněného nedosahoval vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by snad neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde posouzení skutku také jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., uvádí Nejvyšší soud následující. Podle soudů činných dříve ve věci, resp. podle právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, se obviněný R. Š. dopustil výtržnosti veřejně a na místě veřejnosti přístupném tím, že napadl jiného. Obviněný se přitom – jak je patrné již z výše uvedeného – bezpochyby dopustil úmyslného napadení jiného, tj. MUDr. D. B. Zároveň je zřejmé, že se tak stalo veřejně [za přítomnosti více jak dvou osob ve smyslu §89 odst. 4 písm. b) tr. zák.] a na místě veřejnosti přístupném (na ulici před rodinným domem), takže i tyto znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví byly jednoznačně pokryty požadovanou formou zavinění obviněného. Zbývá tedy v podstatě posoudit jednak existenci subjektivní stránky ve vztahu k zákonnému znaku spočívajícímu ve výtržnosti a jednak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemá důvod v této souvislosti odchylovat se ani od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí publikovaném pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr. (na který upozorňuje státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství), podle něhož každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Při používání publikované judikatury v praxi však nelze ztrácet ze zřetele konkrétní skutkové okolnosti judikovaného případu, které se staly podkladem pro vyslovený zobecňující právní názor, a v souvislosti s nimi je třeba takový judikát vykládat a uplatňovat na obdobné případy. Ve věci, z níž vychází naposledy citované rozhodnutí, byl přitom posuzován skutek obviněného, který cestou z restaurace ze žárlivosti napadl poškozeného, jehož předtím v restauraci zastihl se svou manželkou. Došlo přitom ke rvačce, v jejímž rámci obviněný poškozenému způsobil řezné zranění nožem, kterého si poškozený všiml až po ukončení rvačky. Soud v této věci zejména konstatoval, že jednáním obviněného nedošlo k narušení veřejného pořádku, jako např. k narušení provozu na ulici, ohrožení občanů nacházejících se v blízkosti, ani že by se napadání vážnějším způsobem dotklo morálního cítění občanů. Použití nože poškozený přitom sám zpočátku ani nepostřehl. Navíc zde soud zohlednil, že jednání obviněného bylo motivováno nejdříve projevem jeho žárlivosti, později pak napadením ze strany poškozeného, takže se obviněný v podstatě již jen bránil.
Nejvyšší soud má za to, že výše uvedené závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr. nelze uplatnit v posuzované věci obviněného R. Š. Tento obviněný napadl lékaře rychlé záchranné služby, a to bez jakéhokoli rozumně vysvětlitelného důvodu. Nejprve ho začal napadat slovně, obtěžoval ho, vměšoval se mu do výkonu práce a celé jednání vyvrcholilo prudkým zavřením dveří sanitního vozidla s bezprostředně hrozícím úderem dveří do hlavy poškozeného MUDr. D. B. Zraněním lékaře by přitom došlo k ohrožení činnosti celé jedné posádky sanitního vozidla, jejímž základním členem je právě lékař, a to jak bezprostředně, protože bylo ohroženo ošetření R. M., tak ve vztahu k případným dalším zraněným osobám. Řádné fungování rychlé záchranné služby je přitom bezpochyby součástí veřejného pořádku a je v celospolečenském zájmu. Navíc fyzický útok na lékaře rychlé záchranné služby při výkonu jeho činnosti je způsobilý negativně se dotknout morálního cítění občanů, protože takový útok lze obecně považovat za neslučitelný s obecnými pravidly lidské slušnosti a morálky. Je tomu tak už jen z toho důvodu, že pachatel útočí proti osobě, která přijela poskytnout profesionální pomoc jiné osobě nacházející se v ohrožení zdraví či života, takže násilným útokem pachatele může být zcela zmařeno splnění tohoto nanejvýš humánního poslání lékaře (resp. zdravotníka), a to navíc mnohdy za situace, kdy o záchraně lidského zdraví a života rozhoduje rychlost a součinnost všech zúčastněných. Proto také má násilný útok tohoto charakteru zpravidla velmi negativní ohlas u široké veřejnosti.
Přestože tedy platný trestní zákon neobsahuje ustanovení, které by poskytovalo zvýšenou ochranu nerušeného výkonu činnosti lékařské záchranné služby (jak na to upozorňuje ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), není důvodu k tomu, aby byly tolerovány nebo shovívavě posuzovány násilné útoky zaměřené proti osobám poskytujícím zdravotní pomoc. Právě při posuzování trestného činu výtržnictví je tedy nutné zohlednit charakter, motivaci a další okolnosti fyzického útoku, tj. zda podstatou skutku je např. napadení mezi dvěma osobami jdoucími z restaurace motivované žárlivostí (jak tomu bylo v případě, z něhož vychází rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), nebo zda napadení spočívá v nevyprovokovaném a zcela zbytečném násilném útoku na lékaře rychlé záchranné služby, který vykonává důležitou činnost v celospolečenském zájmu (jak tomu bylo v posuzovaném případě obviněného R. Š.).
Lze tudíž konstatovat, že obviněný R. Š. spáchal skutek, kterým narušil veřejný klid a pořádek a projevil zjevně neuctivý postoj k zásadám občanského soužití, přičemž tohoto jednání se dopustil přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Rovněž stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je vzhledem k výše uvedenému bezpochyby větší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), což je zřejmé zejména z ohrožení zájmu společnosti na řádném fungování rychlé zdravotnické pomoci, z absence jakéhokoli podnětu k útoku ze strany poškozeného a především z absolutní nesmyslnosti činu obviněného. Proto je možné uzavřít, že obviněný spáchal v jednočinném souběhu i trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný R. Š. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně spáchal pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry