ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.986.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 986/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2004 o dovolání podaném obviněným E. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 8/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 34 T 8/2002, byl obviněný E. K. uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu a to jednak podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a jednak podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil celkem dvaadvaceti útoky, resp. skutky popsanými ve výroku citovaného rozhodnutí. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu funkce a povolání spojeného s oprávněním jednat jménem obchodní společnosti a zákazu podnikání v oboru s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu šesti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, kterým z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodu podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině shora citovanými trestnými činy a o náhradě škody byl obviněnému E. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu funkce a povolání spojeného s oprávněním jednat jménem obchodní společnosti a zákazu podnikání v oboru s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu šesti roků.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný E. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že doručení předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo vykázáno. Protože náhradní doručení bylo v daném případě vyloučeno, porušil odvolací soud tím, že odvolání projednal a rozhodl, ustanovení §64 tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil námitku neexistence podvodného úmyslu, když při převzetí společnosti M. j., s. r. o., mu tehdejší jednatelka zamlčela dluhy společnosti ve výši 3.000.000,- Kč a obviněný se snažil dluhy vypořádat. Sporné vztahy měly tudíž občanskoprávní charakter a byly způsobeny druhotnou platební neschopností obviněného. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal \"soudům\", aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil práva vyjádřit se písemně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 věta prvá tr. ř. Podle jeho názoru se vztahuje ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. na případy porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nikoli na namítané pochybení při doručování písemností obviněnému. Přestože část dovolatelových námitek může být klasifikována jako výhrady hmotně právní povahy, jsou tyto podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zjevně neopodstatněné a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit v řízení o dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Námitka dovolatele vytýkající nezákonnost konání veřejného zasedání o odvolání obviněného s poukazem na nemožnost náhradního doručení předvolání k tomuto veřejnému zasedání obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle názoru Nejvyššího soudu se však jedná o námitku neopodstatněnou.
Dovolatel založil své přesvědčení o nezákonném znemožnění jeho účasti na veřejném zasedání na údajném pochybení odvolacího soudu při aplikaci §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení nelze zásilku doručovanou do vlastních rukou uložit postupem uvedeným v odst. 2 téhož ustanovení, doručuje-li se obviněnému mj. předvolání k veřejnému zasedání. Podle §233 odst. 1 tr. ř., věta prvá, předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Podle tohoto ustanovení se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání ve smyslu druhé věty téhož ustanovení pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. řádu a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání (srov. č. 38/2003 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě předsedkyně senátu odvolacího soudu veřejné zasedání o odvolání obviněného nařídila na 15. 4. 2004, přičemž v referátu kanceláři soudu (č.l. 1814) je mj. uvedeno, že o veřejném zasedání má být vyrozuměn obviněný. Vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručováno do vlastních rukou na adresu P., S. 37, tedy na adresu, na kterou mu v průběhu trestního řízení již bylo doručováno (dne 17. 2. 2004 na uvedené adrese obviněný převzal rozsudek soudu I. stupně). Zásilka byla dne 30. 3. 2004 vrácena zpět s poznámkou, že dne 15. 3. 2004 byla uložena a nebyla vyžádána. Z protokolu o veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 (č. l. 1820) vyplývá, že obviněnému bylo doručeno řádně a včas (oznámeno dne 15. 3. 2004, doručeno fikcí podle §64 odst. 2 tr. ř. dne 25. 3. 2004) a senát vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Následně tedy proběhlo veřejné zasedání o odvolání obviněného a došlo k vyhlášení rozsudku, kterým bylo nově rozhodnuto o (zmírnění) trestu. Veřejného zasedání se účastnil obhájce obviněného.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud tím, že neaplikoval §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. nepochybil. Toto ustanovení se totiž na posuzovaný případ nevztahovalo. Předsedkyně senátu soudu II. stupně nedospěla k závěru, že osobní účast obviněného ve veřejném zasedání je nutná a nevyužila možnosti podle věty prvé §233 odst. 1 tr. ř. předvolat jej k veřejnému zasedání, ale o konání veřejného zasedání jej v souladu se zněním druhé věty tohoto ustanovení vyrozuměla. V dané věci tudíž nepřipadala v úvahu aplikace §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. o zákazu uložení zásilky doručované do vlastních rukou, neboť obviněnému bylo v souladu s platnou zákonnou úpravou doručováno toliko vyrozumění o konání veřejného zasedání, nikoli předvolání, o kterém hovoří toto ustanovení. Den konání veřejného zasedání byl přitom stanoven s plným respektováním lhůt uvedených §233 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. Z protokolu o veřejném zasedání bylo zjištěno, že obhájce obviněného byl po celou dobu konání veřejného zasedání přítomen, mohl tak uplatnit veškerá zákonem vymezená procesní práva ve prospěch obviněného. V posuzované věci tedy Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a vyjádření se ke všem prováděným důkazům vyplývajícího z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Dovolací námitky podporující výše uvedený dovolací důvod vycházely z tvrzení obviněného, že obchodní vztahy, které jsou předmětem žalovaných skutků, měly výlučně občanskoprávní charakter a dále zpochybňovaly existenci podvodného úmyslu obviněného. Svým obsahem tedy tento dovolací důvod naplňovaly. Nejvyšší soud však v rámci přezkumu opodstatněnosti těchto námitek dospěl k závěru, že názorům obviněného nelze přisvědčit.
Trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu resp. značnou škodu.
V soudní praxi jsou jako trestný čin podvodu posuzovány typické případy podnikatelů, kteří vylákají zboží od různých výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury. Obvinění však v těchto případech zboží nezaplatí, odebrané zboží rozprodají a získané peníze užijí pro svoji potřebu. Takové jednání naplňuje znaky trestného činu podvodu, je-li zřejmé, že obvinění od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky nebo byli již zadluženi z předchozího obdobného jednání.
Námitky uplatněné obviněným v dovolání o občanskoprávním či obchodním charakteru sporných vztahů v posuzované věci, byly hlavním argumentem obhajoby obviněného od počátku trestního řízení. S těmito námitkami se podrobně vypořádaly oba soudy ve věci rozhodující a Nejvyššímu soudu nezbývá než jejich úvahám přisvědčit. Ze skutkového stavu věci totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný byl informován o části nesplacených závazků společnosti M. j., s. r. o., ještě před jejím převzetím (např. dluh vůči společnosti L. T., a. s.), dále pak nejméně od poloviny března roku 2000 věděl o dalších nesplacených závazcích firmy, kterou již vlastnil, přesto pokračoval v odběru zboží a služeb, ačkoli si musel být vědom nedostatku finančních prostředků k jejich úhradě. Z této skutečnosti soudy obou stupňů správně dovodily existenci eventuálního úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. u skutků uvedených pod body 1) - 3) rozsudku soudu I. stupně, neboť v těchto případech si obviněný musel být vědom nepříznivé finanční situace společnosti M. j., s. r. o., nemožnosti splnění převzatých závazků touto společností a s jejich nesplněním byl srozuměn. Obviněný tedy svým jednáním od počátku uváděl poškozené v omyl, neboť v nich vzbuzoval mylné přesvědčení, že bude schopen řádně platit za odebírané zboží.
Stejně tak si obviněný byl od počátku vědom, že ani společnost B. G., s. r. o., ani on sám jakožto podnikající fyzická osoba nemá dostatek prostředků ke splnění dalších převzatých závazků. Přesto při jednáních s dodavateli vyvolával dojem, že závazky bude (resp. společnosti,jejichž jménem vystupoval) schopen splnit. U skutků popsaných pod body 4) - 22) výroku soudu I. stupně proto soudy shledaly v jednání obviněného znaky odpovídající přímému úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť v těchto případech obviněný sám aktivně navázal nové obchodní vztahy v době, kdy byl informován o nepříznivé finanční situaci společnosti M. j., s. r. o., své vlastní a konečně společnosti B. G., s. r. o. Vždy tedy věděl o nemožnosti subjektu, který jeho jednáním vstupoval do závazkového právního vztahu, dostát převzatým finančním závazkům. V těchto případech ze zjištěných skutečností vyplývá, že obviněný chtěl sjednané obchody uzavřít k vlastnímu obohacení a za tímto účelem uváděl poškozené v omyl ohledně solventnosti odběratele, v řadě případů také svým dodavatelům udával různé další nesprávné údaje, nejčastěji neexistující bankovní spojení. Pro úplnost je třeba dodat, že u skutku popsaného pod bodem 10) je přímý úmysl obviněného uvést jiného v omyl shledáván v předložení nepravdivých dokladů za účelem započtení nákladů oprav pronajatého majetku, které však nebyly provedeny. I tomuto závěru o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného nelze nic vytknout.
Při přezkumu opodstatněnosti dovolacích námitek uvedených k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy Nejvyšší soud shledal, že tyto jsou nedůvodné, neboť jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako dva pokračující trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v souladu s hledisky stanovenými platnou právní úpravou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a naplnění znaků trestného činu podvodu je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová