ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1035.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1035/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2004 o dovolání, které podala obviněná A. F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 8 To 20/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 171/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 T 171/2001, byla obviněná A. F. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože poté, co dne 19. 1. 2001 v době kolem 20.00 hod. v P., v sídle realitní agentury D., jako majitelka této agentury, převzala od poškozené P. P., a jejího manžela L. P., finanční částku ve výši 70.000,- Kč jako zálohu za účelem zprostředkování koupě bytu o velikosti 2 + 1 v P., ul K., jehož vlastníkem byla V. B., v rozporu s dohodnutými podmínkami, jež byly součástí „Potvrzení o převzetí zálohy“, které obžalovaná téhož dne vystavila a poté, co V. B. dne 5. 3. 2001 od prodeje předmětného bytu odstoupila a převod bytu se tak nerealizoval, převzatou zálohu poškozené nevrátila a ponechala pro svoji potřebu a tímto jednáním způsobila poškozené škodu ve výši 70.000,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána uhradit poškozené P. P., bytem P., ul. B., škodu ve výši 52.000,- Kč.
Proti rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 8 To 20/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněná spatřuje v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem a skutečností, když v rozporu se zákonem rozhodly o její vině. V této souvislosti poukázala na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněná se domnívá, že soud zřejmě přehlédl, že na základě smlouvy o zprostředkování postupovala v souladu se zákonem a uzavřenou smlouvou. Tvrdí, že neodpovídá skutečnosti, že způsobila škodu ve výši 70.000,- Kč, neboť, jak vyplývá z obsahu spisu a i z napadeného usnesení, vrátila poškozeným částku 18.000,- Kč. Rozhodně žádné peníze nezpronevěřila, ale v důsledku neseriózního jednání majitelky nedošlo ke zprostředkování koupě bytu. Podle obviněné je nepochybné, že vzhledem k ustanovení §3 a dalších tr. zák. nemohla být naplněna skutková podstata žádného trestného činu a jedná se nepochybně pouze o občanskoprávní záležitost, neboť z její strany se jednalo o zprostředkování koupě bytu podle požadavků poškozených P. Když k realizaci nedošlo, snažila se vyřešit vzájemné finanční vztahy. Pokud by oba účastníci převodu byli seriózní, nemuselo dojít k jejímu trestnímu stíhání. Se zprostředkováním měla nezpochybnitelné výlohy, a proto soudu předložila vyúčtování, které považuje za naprosto správné, korektní a odpovídající odměnám realitních kanceláří. Je proto překvapena závěry městského soudu, že pohnutkou jejího jednání bylo získání materiálního prospěchu, konkrétně částky 70.000,- Kč, na úkor poškozené. Uvedený závěr je v rozporu se skutečností, neboť se snažila a také prováděla činnost podle zprostředkovatelské smlouvy (jednání s klienty, návrhy smluv, výpis z katastru nemovitostí). V této souvislosti považuje za přinejmenším problematické a v rozporu se zákonem rozhodnutí soudu o úhradě škody P. P. ve výši 52.000,- Kč, neboť měli možnost celou záležitost řešit občanskoprávní cestou. V takovém případě je pochopitelné, že poškození v případě nezaplacení údajného dluhu museli počítat s určitými náklady, ale tímto způsobem se domnívají, že bezplatně celou záležitost vyřídí soud. Rozhodně nechtěla uvedenou částku zpronevěřit a tato skutečnost je nezpochybnitelná důkazy provedenými soudem. Považuje přinejmenším za zarážející, že před jednáním městského soudu poškození P. byli před jednáním sami v jednací místnosti senátu městského soudu a ona, včetně jejího obhájce a státního zástupce, čekali před jednací místností. Závěrem podotkla, že se pokoušela vyřídit celou záležitost smírně a v souladu se zákonem, avšak bezvýsledně.
Na základě shora uvedených skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 8 To 20/2003, zrušil a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, nebo rozhodl o její nevině.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je třeba přisvědčit argumentům obviněné, že soudy obou stupňů si ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. neujasnily obchodně právní nebo občanskoprávní podstatu věci. Náležitě se totiž nezabývaly charakterem smlouvy, kterou obviněná s poškozenými v souvislosti se závazkem zprostředkování bytu uzavřela. Státní zástupkyně se domnívá, že přesné zjištění typu uzavřené smlouvy je rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany obviněné došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Nebylo objasněno, zda mezi realitní agenturou D., resp. obviněnou jako její majitelkou a poškozenými šlo o smlouvu o zprostředkování, o smlouvu mandátní nebo o smlouvu o obstarání věci, se kterou by bylo spojeno to, že obviněná by převzala do své dispozice nebo do dispozice realitní agentury D. částku 70.000,- Kč jako prostředky, které by nadále byly ve vlastnictví poškozených a které by proto z hlediska obviněné byly cizí věcí. Státní zástupkyně je toho názoru, že pokud uvedená částka byla předána do dispozice obviněné, jako majitelky realitní agentury D. jako úhrada kupní ceny, byť formou zálohy na byt, který měla realitní agentura zajistit k převodu a pokud byla takto řádně zaúčtována, mohla přejít do vlastnictví agentury D. a nadále již nemusela být vlastnictvím poškozených bez ohledu na to, že předmětný byt jim ke koupi nebyl dodán a nebyl tak splněn závazek z uzavřené smlouvy. Směrodatné je tak zjištění, zda obviněná, jako majitelka realitní agentury D., měla prostřednictvím této agentury zajistit převod bytu na poškozené tím způsobem, že by byt nakoupila realitní agentura D., která by jej posléze převedla na poškozené nebo zda realitní agentura D. vystupovala pouze v roli zprostředkovatele nákupu určitého konkrétního bytu, kdy jako kupující by vystupovali přímo poškození. Pokud by však realitní agentura D. v rámci svého předmětu podnikání přijala na svůj účet cestou majitelky realitní agentury obviněné A. F. zálohu na zaplacení kupní ceny bytu, který měla převést na poškozené jako prodávající, takto ji zaúčtovala jako příjem a následně použila v rámci svého podnikání, nemohla se obviněná dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně je přesvědčena, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně pro posouzení předmětného skutku, se kterou se ztotožnil i odvolací soud, nemůže obstát. Hmotně právní posouzení skutku totiž neodpovídá dosud zjištěnému skutkovému stavu.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 8 To 20/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 T 171/2001, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné A. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Podání také obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265i odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stručně lze námitky obviněné shrnout a konstatovat, že obviněná je přesvědčena, že její jednání není trestný činem, ale podle ní šlo pouze o občanskoprávní záležitost, kdy prováděla činnost na základě zprostředkovatelské smlouvy.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Ve stručnosti lze připomenout, že svěření věci spočívá v tom, že je věc odevzdána pachateli do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Převezme-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použije pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatří a ani mu zálohu nevrátí. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci apod.), podle níž nepřešla do vlastnictví obviněného (srov. rozhodnutí pod č. 24/2004 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení, zda obviněná A. F. se dopustila zpronevěry či nikoli, je proto důležité se zabývat charakterem smlouvy uzavřené mezi obviněnou a poškozenými. Ve spise sice není založená písemná smlouva, ze které by bylo patrné, jaká smlouva byla fakticky mezi oběma stranami uzavřena, ale spisový materiál, který měly oba soudy k dispozici, obsahuje dostatek podkladů pro posouzení charakteru smlouvy uzavřené mezi obviněnou a poškozenými. V potvrzení o složení zálohy (č. l. 24 trestního spisu) se obviněná sama označuje jako zprostředkovatel. Nakonec i v dovolání obviněná uzavřenou smlouvu označuje jako zprostředkovatelskou. Z obsahu výše uvedeného potvrzení vyplývá, že nešlo o uzavření kupní smlouvy, na základě které by převzatá záloha byla zálohou na kupní cenu za byt, který měla obviněná jako prodávající dodat poškozeným, ale šlo o zálohu, která nepřešla do vlastnictví obviněné. O tom, že nešlo o součást kupní ceny, která by přešla do jejího vlastnictví, svědčí jednak to, že tato částka měla být v případě uskutečnění převodu odečtena z celkové kupní ceny a také to, že v případě neuskutečnění převodu nemovitosti z důvodů na straně převodce, měla být záloha vrácena.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že mezi obviněnou a poškozenými byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva, na základě které se obviněná nestala vlastnicí složené zálohy a nemohla proto s ní nakládat jako s věcí, která by jí resp. agentuře D. patřila. Pokud obviněná po té, co převodce odstoupil od smlouvy, nevrátila poškozeným manželům P. předmětnou zálohu, přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena jen k určitému konkrétnímu účelu. Z Potvrzení o složení zálohy (čl. 24) potom vyplývá, že obviněná nebyla oprávněna strhnout si z převzaté zálohy náklady spojené ze zprostředkování, neboť se zavázala zálohu vrátit v plné výši. Proto nepochybily soudy obou stupňů, pokud dospěly k závěru, že výše způsobené škody činila 70.000,- Kč.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněná uplatnila, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 T 171/2001, v němž Městský soud v Praze neshledal žádné závady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 8 To 20/2003, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání, které podala obviněná A. F. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným a toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal