ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1056.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1056/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. října 2004 o dovolání obviněného F. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 8 To 150/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 120/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. C. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 89 T 120/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tak, že dne 11. října 1993 v B. vylákal od V. V., osobní motorové vozidlo zn. Škoda Favorit 135 GLS komfort, SPZ v hodnotě 165.000,- Kč s tím, že za toto mu zaplatí do 13. října 1993 finanční částku 200.000,- Kč, což neučinil, přičemž vzhledem ke své finanční situaci toto ani neměl v úmyslu. Již dne 13. října 1993 vozidlo nechal převést na D. . P. ČR v B. na svého bratra J. C. a takto způsobil poškozenému V. V. škodu ve výši 165.000,- Kč, kterou ani přes urgence do současné doby neuhradil. Dále byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože v období od 10. října 1994 do 7. prosince 1994 v B. postupně vylákal od D. M. finanční částky 196.800,- Kč, 5.080,57 USD, 6.030,- FRF, 25.430,- ATS, 6.220,95 DEM s tím, že tyto vrátí do 31. ledna 1995, přičemž vzhledem ke své finanční situaci věděl, že vrátit peníze nebude moci a toto ani neměl v úmyslu a celkově tak D. M. způsobil škodu ve výši 561.236,50 Kč. V období mezi 31. prosincem 1995 až 26. únorem 1997 poškozené postupně vrátil buď sám, anebo prostřednictvím svého otce částku 50.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků, přičemž nad obviněným byl vysloven dohled. Obviněnému byl také podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za podmínek §35 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jeden a půl roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným:
- V. V., bytem Š. u B., ul. K., ve výši 165.000,- Kč,
- Mgr. P. V., bytem B., ul. J., k rukám M. V., bytem B., ul. J., ve výši 511.236,50 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 8 To 150/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém peněžitém trestu, náhradním trestu odnětí svobody a ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný F. C. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spatřuje v tom, že do současné doby mu nebylo kvalifikovaným a zákonem předepsaným způsobem a v souladu s mezinárodní smlouvou mezi Českou republikou a Rakouskou republikou řádně doručeno sdělení obvinění ze dne 14. 2. 1977 pro skutky, pro něž byl nakonec odsouzen. Na tuto skutečnost poukazoval již v přípravném řízení, při jednání před soudem prvního stupně, jakož i v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně. Odvolací soud se těmito námitkami vůbec věcně nezabýval a ztotožnil se s názorem nalézacího soudu, že sdělení obvinění mu bylo mimo jakoukoli pochybnost doručeno. Tento argument podle obviněného nemá oporu v mezinárodním doručovacím lístku, ze kterého nelze zjistit jaká písemnost mu měla být doručena, neboť na doručence chybí označení druhu písemnosti, což je nezbytné pro identifikování druhu písemnosti, která mu měla být doručena. Podle obviněného správné, přesné a nezaměnitelné označení druhu písemnosti má potom zásadní vliv zejména na běh lhůt ve vztahu k promlčení, k podávání opravných prostředků apod. Potřebu této jistoty není možno nahrazovat nějakým dovozováním či rozšiřující interpretací, jak to provedl nalézací soud a jak na to v rámci nesplnění své zákonné přezkumné povinnosti poukázal odvolací soud. Obviněný setrval na závěru, že do současné doby neobdržel sdělení obvinění datované dnem 14. 2. 1997 a vydané PČR – M. ú. v. B., ČVS:, a proto trestní stíhání proti němu nebylo ve smyslu tehdy platného a účinného ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. vůbec zahájeno.
Obviněný dále namítal, že byla rovněž porušena mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a o usnadnění jejího uplatnění, uveřejněná ve sdělení Ministra zahraničních věcí č. 3/1996 Sb. Poukázal na články XII. a XV., ze kterých vyplývá, že na základě předaného trestního oznámení podle článku 21 Úmluvy zahájí příslušné orgány druhého smluvního státu podle právních předpisů tohoto státu trestní řízení stejným způsobem, jako u trestného činu spáchaného na území svého státu. Obviněný je přesvědčen, že tento postup nebyl orgány trestního řízení České republiky dodržen, když navíc bylo nezbytné a povinné předávat žádost o zahájení trestního stíhání prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství České republiky na straně jedné a Spolkového ministra spravedlnosti Rakouské republiky na straně druhé. K tomuto předepsanému postupu v jeho trestní věci nedošlo, naopak byl v jeho případě obcházen a tím byla porušena mezinárodní smlouva. To je další pochybení, jehož výsledkem bylo, že proti obviněnému nebylo předepsaným a kvalifikovaným způsobem vůbec trestní stíhání zahájeno. Proto se domnívá, že i z tohoto důvodu bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné [§265b odst. 1 písm. e), §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.]. Jeho trestní stíhání je také podle obviněného nepřípustné proto, že v současné době je promlčeno [§11 odst. 1 písm. b) tr. ř., §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], protože od data 8. 12. 1994 začala běžet promlčecí doba pro přísnější trestný čin ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty §250 odst. 1, 3 tr. zák., která uplynula dne 8. 12. 1999.
Další důvod, který lze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že od dne 7. 7. 2000 nebylo možno vést proti němu trestní stíhání pro skutky, které jsou předmětem dovolání, a které měly naplnit skutkovou podstatu trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 a §250 odst. 1, 2 tr. zák., protože nejméně od tohoto dne existuje překážka „rei iudicatae“ [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Ke vzniku této překážky došlo poté, co usnesením Krajského státního zástupce v Brně ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 3 Kzv 208/99, které nabylo právní moci 7. 7. 2000, bylo vůči obviněnému zastaveno trestní stíhání pro skutky, které měl spáchat začátkem roku 1991 (poškozený J. B.), v říjnu až listopadu 1996 (poškozený Ing. arch. L. M.) a 4. 11. 1996 (poškozená A. K.), ve kterých byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle obviněného neobstojí argumentace soudu prvního stupně, kterou bez sebemenšího povšimnutí převzal odvolací soud, že v tomto zastavovacím usnesení jde o skutky s velkým časovým rozpětím od začátku roku 1991 až po 4. 11. 1996, protože sám státní zástupce do tohoto více jak pětiletého období pojal tři útoky a hodnotil je jako jeden pokračující trestný čin. Proto, pokud se měl dopustit útoků, které jsou předmětem dovolání dne 11. 10. 1993 a v době od 10. 10. 1994 do 7. 12. 1994, bylo o těchto útocích rozhodnuto výše uvedeným usnesením Krajského státního zástupce v Brně.
Z těchto v dovolání podrobně rozepsaných důvodů obviněný F. C. navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 8 To 150/2004, v té části, ve které Krajský soud v Brně ponechal beze změny napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 89 T 120/2003, ve výrocích o vině trestnými činy podvodu dle §250 odst. 1, 2 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., o uložení úhrnného trestu odnětí svobody v trvání tří roků a o podmíněném odložení tohoto trestu s vyslovením dohledu a dále, aby Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na to, že obviněný již v rámci obhajoby před soudem prvního stupně uplatnil námitku, že nebylo kvalifikovaným a zákonem předepsaným způsobem a v souladu s předmětnou mezinárodní smlouvou doručeno sdělení obvinění do Rakouska. Nalézací soud se touto námitkou odpovídajícím způsobem zabýval. Je zjevné, že tato námitka obviněného je vnitřně rozporná. Na jedné straně totiž obviněný tvrdí, že mu nebylo sdělení obvinění doručeno vůbec, ale vzápětí namítá, že toto doručení proběhlo v rozporu s příslušnou mezinárodní smlouvou. Podle názoru státního zástupce nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč dovolatelem citovaná mezinárodní smlouva se nevztahuje na doručení písemného dokladu se sdělením obvinění ani na pozdější vydání obviněného orgány Rakouské republiky na základě zatýkacího rozkazu. Pokud jde o tvrzení, že sdělení obvinění vůbec nebylo obviněnému doručeno, poukázal státní zástupce na skutečnosti zjevné ze spisu. Mezinárodní doručenka je obvyklým způsobem připojena k jediné listině, jež byla v rozhodné době vyšetřovatelem obviněnému do Rakouska zasílána. Zásilku převzal obviněný v Rakousku dne 15. 1. 1998 a již dopisem ze dne 6. 2. 1998 sděloval vyšetřovateli, že se trestné činnosti nedopustil a nemůže se ze zdravotních důvodů dostavit k výslechu. Je tedy evidentní, že listinou, která byla doručena dne 15. 1. 1998, bylo skutečně sděleno obvinění a proto je tato námitka zcela neopodstatněná, stejně jako uplatněná námitka promlčení trestního stíhání, jež z první výhrady přímo vyplývá.
Dále se státní zástupce zabýval tvrzením obviněného, že jeho soudnímu postihu v této trestní věci bránila překážka rei iudicatae, vytvořená usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 3 KZv 208/99, jež nabylo právní moci dne 7. 7. 2000. Podle státního zástupce skutečně tímto usnesením bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro celkem tři skutky, jež se odehrály začátkem roku 1991, v říjnu a v listopadu 1996, ale dovolatel ovšem zcela v rozporu se skutečným zněním tohoto usnesení tvrdí, že státní zástupce hodnotil všechny tři skutky jako jeden pokračující trestný čin. Přitom v odůvodnění usnesení se expressis verbis uvádí:…bylo zjištěno pochybení vyšetřovatele ohledně užité právní kvalifikace, neboť tyto útoky přes stejný záměr pachatele a způsob provedení nelze vzhledem k časovému odstupu od dalších útoků, který je delší jednoho roku, kvalifikovat jako pokračující jednání, ale je tyto útoky třeba považovat za samostatné skutky, ohledně kterých by přicházela v úvahu právní kvalifikace….. podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Je tudíž zřejmé, že nemohlo jít o zastavení trestního stíhání pro dílčí útoky jednoho pokračujícího deliktu, nýbrž šlo o rozhodnutí o jednotlivých skutcích a takové rozhodnutí překážku věci rozsouzené nevytváří. Rovněž v tomto směru považoval státní zástupce dovolání obviněného F. C. za nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného F. C. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř. V souvislosti s posouzením přípustnosti dovolání obviněného Nejvyšší soud řešil otázku, zda dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, tedy, zda jde o rozhodnutí uvedené v §265 odst. 2 písm. a) - h) tr. ř., protože usnesení, kterým rozhodl odvolací soud pouze o zrušení výroků o uloženém peněžitém trestu, náhradním trestu odnětí svobody a výrocích o náhradě škody, není uvedené mezi rozhodnutími, které lze považovat za rozhodnutí ve věci samé a které lze napadnout dovoláním. Krajský soud v Brně jako soud odvolací však zrušil částečně napadený rozsudek k odvolání obviněného, takže lze konstatovat, že odvolání obviněného bylo částečně důvodné a částečně nedůvodné, což vyjádřil odvolací soud ve výroku tím, že konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Lze proto za použití analogie dojít k závěru, že v části bylo odvolání obviněného nedůvodné, což je důvod pro jeho zamítnutí podle §256 tr. ř. Není proto pochyb o tom, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, které je uvedeno v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (srov. rozhod. Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo vedeno proti obviněnému trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
K námitce obviněného, že do současné doby mu nebylo doručeno kvalifikovaným a zákonem předepsaným způsobem sděleno obvinění, takže trestní stíhání nebylo proti němu vůbec zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř.
Ve trestním spise na č. l. l-2 je založeno sdělení obvinění pro skutky týkající se poškozeného V. V. (skutek ze dne 11. 10. 1993) a poškozené D. M. (skutky ze dne 10. 10. 1994, 21. 10. 1994, 9. 11. 1994, 7. 12. 1994). K tomuto sdělení je připojena doručenka prokazující, že obviněný F. C. dne 15. 1. 1998 převzal zásilku zaslanou P. Č. r., M. ú. v. B., onačenou sp. zn., což je spisová značka, pod kterou se vedlo v přípravném řízení trestní stíhání proti obviněnému pro výše uvedené skutky. Nejsou pochybnosti o tom, že obviněný pod touto spisovou značkou převzal zásilku, což stvrdil svým podpisem. Toto nepopírá ani obviněný, protože netvrdí, že by žádnou zásilku nepřevzal, ale tvrdí, že nelze zjistit jaká písemnost mu byla doručena, protože na doručence chybí označení druhu písemnosti, což je nezbytné pro identifikování druhu písemnosti, která měla být doručena. Je nutné dát obviněnému za pravdu, že předmětná doručenka neobsahuje označení druhu písemnosti, které by mimo jakoukoliv pochybnost prokázalo, jakou zásilku obviněný dne 15. 1. 1998 převzal. Vyšetřovatel v tomto směru pochybil, když označení zásilky na doručenku nevyznačil.
Nejvyšší soud je však názoru, že ze samotné skutečnosti, že chybí označení zásilky na doručence, nelze bez dalšího učinit závěr, že nebylo potvrzeno převzetí zásilky, obsahující sdělení obvinění.
Nejenom ze skutečností, na které poukázal soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 3), ale i z dalšího výslechu obviněného, který se konal dne 21. 3. 2000 (č. l. 148 trestního spisu) a kterého se zúčastnil i jeho obhájce JUDr. M. P., lze učinit jednoznačný a hodnověrný závěr, že obviněný dne 15. 1. 1998 převzal sdělení obvinění pro skutky, které jsou v něm podrobně rozvedeny a jsou uvedeny výše. Obviněný totiž při tomto výslechu doslova uvedl „… jedná se o skutky ve vztahu k poškozeným paní M. a panu V. Já jsem přesvědčen …, že mohu být v ČR stíhán jen pro skutky uváděné v zatykači Městského soudu v Brně z 5. 5. 1999 a sdělení obvinění PČR MÚV B. ze dne 14. 2. 1997 pod č. ČVS:. To vyplývá podle mého soudu ze znění výroku tohoto usnesení….“
Jestliže lze ověřit jiným hodnověrným způsobem, co zásilka obsahovala, je takový postup legitimní a nelze ho označit „ za dovozování či rozšiřující interpretaci“, jak to označil v dovolání obviněný, takže ani Nejvyšší soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný dne 15. 1. 1998 převzal zásilku obsahující sdělení obvinění pro skutky, pro které byl v dalším řízení stíhán a pro které byla podána obžaloba. Proto byla shledána námitka obviněného, že proti němu nebylo ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. vůbec zahájeno trestní stíhání, za neopodstatněnou.
K námitce obviněného, že byla porušena mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 a o usnadnění jejího uplatnění, uveřejněná ve sdělení Ministra zahraničních věcí č. 3/1996 Sb., proto, že nebyla žádost o zahájení trestního stíhání zaslána prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství České republiky na straně jedné a Spolkového ministra spravedlnosti Rakouské republiky na straně druhé.
V trestním řízení proti obviněnému F. C. soudní orgány (státní zastupitelství) nežádaly Rakousko o převzetí trestního stíhání, kde by přicházel v úvahu postup podle čl. 21 Evropská úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, vyhlášené pod č. 550/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), a čl. XV Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskem o usnadnění plnění výše uvedených Úmluv, uveřejněné po č. 3/1996 Sb. (dále jen Smlouvy), kterého se dožaduje obviněný, ale pouze obviněnému doručily do Rakouska prostřednictvím pošty sdělení obvinění, což je v souladu s čl. 7 odst. 1. Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, který umožňuje doručení prostým zasláním písemnosti nebo rozhodnutí osobě, které má být doručeno. Čl. XII odst. 3 Smlouvy umožňuje doručování zasílaných písemností bezprostředně poštou podle předpisů platných pro poštovní styk. V dalším řízení byl vydán soudními orgány mezinárodní zatýkací rozkaz, který rovněž nelze považovat za žádost o převzetí trestního stíhání. Z výše uvedeného je zřejmé, že orgány trestního řízení nepostupovaly v tomto stadiu řízení v rozporu ani s trestním řádem ani s výše uvedenou Úmluvou a Smlouvou.
V této souvislosti obviněný také poukázal na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které nařizuje zastavení trestního stíhání, jestliže to stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Evropská úmluva o vydávání ze dne 13. 12. 1957, vyhlášená pod č. 549/1992 Sb., ani Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 vyhlášená pod č. 550/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), a stejně tak obviněným zmiňované Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskem o usnadnění plnění výše uvedených Úmluv, byly uveřejněny pod č. 2/1996 Sb. a 3/1996 Sb. jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí (dále jen Smlouvy), žádné výslovné důvody pro zastavení trestního stíhání neobsahují. Úmluvy a na ně navazující Smlouvy tedy neobsahují žádné ustanovení, na které by bylo možno se odvolat jako na důvod, podle něhož je třeba trestní stíhání zastavit. Námitku obviněného proto Nejvyšší soud považoval v tomto směru za neopodstatněnou.
K námitce obviněného, že v dalším jeho trestním stíhání brání překážka věci rozsouzené (rei iudiacate), v důsledku které je další trestní stíhání obviněného nepřípustné [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].
K vytvoření překážky podle obviněného došlo po té, co bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 3 Kzv 208/99, které nabylo právní moci 7. 7. 2000, vůči obviněnému zastaveno trestní stíhání pro skutky, které měl spáchat začátkem roku 1991 (poškozený J. B.), v říjnu až listopadu 1996 (poškozený Ing. arch. L. M.) a 4. 11. 1996 (poškozená A. K.), ve kterých byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný se domnívá, že pokud státní zástupce považoval skutky spáchané začátkem roku 1991 a v říjnu až listopadu 1996 za jediný pokračující trestný čin, jsou potom skutky, spáchané v říjnu 1993 (poškozený V. V.) a v době od října 1994 do 7. 12. 1994 (poškozená D. M.), součástí výše uvedeného jediného pokračujícího trestného činu.
Novela trestního zákona z roku 1993 provedená zákonem č. 290/1993 Sb., vymezila definici pojmu pokračování v trestném činu, který do té doby platná právní úprava nevymezovala a ponechávala jeho vymezení teorii a judikatuře, které ji vymezovaly shodně jako nyní platná úprava (§89 odst. 3 tr. zák). Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Nelze v této souvislosti přehlédnout, že státní zástupce ve zmiňovaném usnesení (č. l. 553 trestního spisu), nepovažoval jednotlivé skutky spáchané začátkem roku 1991 (poškozený J. B.), v říjnu až listopadu 1996 (poškozený Ing. arch. L. M.) a 4. 11. 1996 (poškozená A. K.), za jediný pokračující trestný čin (č. l. 553 trestního spisu). Ze skutkových zjištěních, které učinil soud prvního stupně, je zřejmé, že skutky, které jsou předmětem dovolání, jsou časově velice oddělené od skutků, pro které bylo trestní stíhání zastavené.
Není proto pochyb o tom, že tyto skutky nejsou spojeny blízkou časovou souvislostí, takže nemůže jít o jediný pokračující trestný čin a nemohla se proto vytvořit překážka věci rozsouzené, která by vedla k zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
K námitce obviněného, že jeho trestní stíhání je promlčené, protože od 8. 12. 1994 začala běžet promlčecí doba pro přísnější trestný čin ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty §250 odst. 1, 3 tr. zák., která uplynula dne 8. 12. 1999 a trestní stíhání mělo být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. s poukazem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Obviněný dokonal nejpřísněji trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dne 7. 12. 1994. Od tohoto dne začala běžet promlčecí doba. U trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. je stanovena trestní sazba dvě léta až osm let. Promlčecí doba u trestného činu, na který je stanovena tato sazba, činí pět let [§67 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. K promlčení trestní stíhání obviněného by došlo dne 7. 12. 1999. Promlčení trestního stíhání se však přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde [§67 odst. 3 písm. a) tr. zák.]. Protože obviněnému bylo sděleno obvinění dne 15. 1. 1998, kdy převzal zásilku obsahující toto sdělení (viz výše), došlo ještě před uplynutím promlčecí doby k jejímu přerušení. Nemohlo být proto trestní stíhání obviněného v den, kdy mu bylo sděleno obvinění, promlčeno. Přerušením promlčení počala běžet nová promlčecí doba (§67 odst. 4 tr. zák.). Z těchto důvodů považoval Nejvyšší soud i tuto námitku za neopodstatněnou.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, nemohly obstát. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného F. C. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal