ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1072.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1072/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2004 dovolání, které podal obviněný R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 12 To 106/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 90/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 T 90/2002, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 29. 6. 2001 v K., V., v oblastní pobočce Č. s., a. s. (správně Č. p., a. s.), uplatnil jako poškozený nárok pojistného plnění s tím, že předložil oznámení o pojistné události z pojistné smlouvy č. , uzavřené u Č. p., a. s., se sídlem P., S., spolu se seznamem odcizených věcí, účty a potvrzením o ceně balkónových dveří, vystaveným dodavatelskou firmou P.D.S. Plzeň na částku 12.900,- Kč za výrobek i montáž s tím, že původní balkónové dveře byly vloupáním zničeny, opraveny a následně celé vyměněny, přičemž odebral z firmy P.D.S. Plzeň pouze jedny balkónové dveře pod číslem zakázky při stavbě rodinného domu a nikoliv opětovně po vzniku pojistné události, avšak k vyplacení požadované částky nedošlo. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti konstatovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, z jehož podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 12 To 106/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu. Dále za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. obviněného R. D. odsoudil podle §250a odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen dne 14. 6. 2004 Okresnímu státnímu zastupitelství v Kladně, dne 15. 6. 2004 obhájci obviněného JUDr. P. B. a dne 16. 6. 2004 obviněnému R. D. (viz č. l. 232 tr. spisu).
Vůči rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. D. prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 13. 8. 2004 na poštu dovolání, které bylo adresováno a doručeno Okresnímu soudu v Kladně dne 16. 8. 2004. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Předně upozornil, že předmětná věc již byla krajským soudem jednou vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, když ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud uložil, že je třeba opětovně vyslechnout obviněného v tom směru, zda a kdy byly předmětné dveře vyměněny, jaký nárok u pojišťovny skutečně uplatňoval a vyslechnout svědka K. V této souvislosti poukázal na názor krajského soudu, ze kterého vyplývá otázka, zda i v případě vyvrácení obhajoby obviněného by stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání dosahoval stupně předpokládaného pro trestný čin. Dovolatel namítl, že okresní soud sice provedl v intencích pokynů odvolacího soudu dokazování, avšak k otázce stupně nebezpečnosti činu pro společnost pouze uvedl, že přihlédl k zájmu státu na ochraně smluvních vztahů a plnění z nich a k osobě obviněného. Podle jeho názoru se touto skutečností blížeji nezabýval ani krajský soud, ačkoliv tento fakt byl uveden v odvolání. Obviněný dále konstatoval: „…plnění Č. p. v souvislosti s projednávanou škodní událostí bylo limitováno částkou 300.000,- Kč, můj nezpochybnitelný nárok byl o 37.000,- Kč vyšší, a i kdyby došlo z mé strany k pochybení při uplatňování nároku, nemohl jsem uvedený trestný čin spáchat. Je proto s podivem, co jsem již uváděl, že nárokoval jsem částku řádově o statisíce vyšší, než tzv. nezpochybnitelný nárok resp. limit, který uznala Č. p., a. s., a přesto jsem byl odsouzen pouze za částku 12.900,- Kč. I zde soudy nepostupovaly resp. nerozhodly v souladu se zjištěnými skutečnostmi, protože nadevší pochybnost bylo zjištěno, že došlo ke vloupání, a to překonáním překážky - předmětných balkónových dveří, jejichž poškození resp. zničení jsem považoval za škodnou událost ve výši jejich pořizovací ceny, tj. 12.900,- Kč “. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný R. D. opřel své dovolání jednak o polemiku s hodnocením důkazů v řízení před soudy obou stupňů a na základě citovaného dovolacího důvodu se tak zčásti domáhá revize soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterou však zákon s tímto dovolacím důvodem nespojuje. Podle názoru státního zástupce odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu námitky obviněného týkající se nedostatku materiální stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., avšak nelze je považovat za důvodné. Konstatoval, že skutkový stav věci, jenž byl popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, které ve svém souhrnu tvoří znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Státní zástupce uvedl, že s otázkou, zda v konkrétním případě obviněný naplnil materiální podmínky trestnosti činu vyplývající z ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., se soud prvního stupně vypořádal; vycházel z názoru, že za stavu, kdy k naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu není třeba vzniku škody, je rozhodná především povaha jednání obviněného. Zjistil, že motivem jeho jednání bylo, aby při případném vyčerpání limitu pojistného plnění za věci movité bylo poškození stavby plněno nad tento limit, a to z pojištění domácnosti, přičemž částka, kterou se obviněný tímto způsobem snažil neoprávněně získat, není rozhodně částkou zanedbatelnou. Státní zástupce zdůraznil, že soudy správně nedovodily, že by společenská nebezpečnost předmětného činu nedosahovala ani dolní hranice typové nebezpečnosti. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto zákonem stanoveného dovolacího důvodu lze namítat nesprávnost právního posouzení skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, tj. že nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Není však možné vytýkat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Právním posouzením skutku se rozumí ta část rozhodování soudu, při které subsumuje svá skutková zjištění pod příslušná ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V případě, že je namítáno, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, že vadně hodnotil důkazy, že nesprávně zamítl důkazní návrhy apod., je tím vytýkáno porušení procesních ustanovení, zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové výhrady však zákonný dovolací důvod nenaplňují. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze též namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku je Nejvyšší soud povolán a oprávněn k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad vymezených v ustanovení §265b tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat. Pro úplnost je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při posuzování tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V dané trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný R. D. spáchal předmětný skutek tak, jak je uveden ve výrokové části v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i soud odvolací.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný R. D. vytýká napadeným rozhodnutím jednak vady, jejichž existenci spatřuje v okolnosti, že nárokoval částku mnohem vyšší než byl stanovený limit pojistného plnění a přesto byl odsouzen za hrozící škodu ve výši 12.900,- Kč a předkládá vlastní verzi události (tvrdí, že došlo ke vloupání do domu překonáním předmětných balkónových dveří, jejichž poškození resp. zničení považoval za škodnou událost ve výši jejich pořizovací ceny). Podle názoru Nejvyššího soudu těmito uplatněnými námitkami obviněný primárně zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, přičemž ve vytýkaných procesních nedostatcích až následně spatřuje vady zakotvené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti zmíněné výtky obsahově nenaplňují citovaný dovolací důvod, nelze je podřadit ani pod žádný z dovolacích důvodů taxativně zakotvených v §265b tr. ř., a proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Obviněný rovněž uplatnil i námitky vztahující se k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které spatřuje v absenci materiální stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Podle Nejvyššího soudu tyto výhrady naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak v tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Ve stručnosti lze připomenout, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §250a odst. 1 tr. zák. není třeba vzniku škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného R. D. jeho čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Pokud ale v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, tj. nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996). Při určování konkrétního stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost soud nepřihlíží jen k okolnostem, které zakládají znaky určitého trestného činu, ale i k dalším skutečnostem, které sice nejsou nutné k naplnění formálních znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jeho společenskou nebezpečnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je spoluurčován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4 tr. zák.).
Pokud skutek, jímž byl obviněný R. D. uznán vinným, Okresní soud v Kladně (následně i soud odvolací) kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěným jednáním, jak je popsáno ve výrokové části v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. V odůvodnění svého rozhodnutí na str. 3 až 4 soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „Obžalovaný uplatnil v rámci škodní události nárok na zaplacení nových balkónových dveří, předložil potvrzení o jejich ceně jako doklad o jejich nákupu a výměně, uváděl pracovníku pojišťovny, že dveře již vyměnil a staré poškozené zlikvidoval, ač žádné nové dveře nezakoupil a doklad o jejich ceně si vyžádal na základě původní dodávky dveří při stavbě domu“. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 až 5 uvedl: „…z protokolu ohledání místa činu sepsaného orgány Policie ČR dne 15. 2. 2001, ze záznamu o jednání s Č. p. na místě samém dne 16. 2. 2001 včetně pořízených fotodokumentací, jakož i z výpovědí svědků A. Š. a J. K. bez pochybností vyplývá, že po vloupání do domu obžalovaného byla rozbita pouze skleněná výplň předmětných balkónových dveří a jiné poškození dveří (např. páčením) obžalovaný ani svědkyni Š. ani svědku K. nezmiňoval (svědkyně Š. následující den po vzniku pojistné události dveře osobně prohlížela, přičemž jak uvedla, pokud by obžalovaný tvrdil i jiné jejich poškození, než je rozbitá skleněná výplň, věnovala by této problematice pozornost a takové poškození by zachytila v pořízeném zápisu i ve fotodokumentaci)“. Naplnění formálních znaků trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně důvodně spatřoval v tom, že při uplatnění nároku na výplatu z titulu pojistné smlouvy po škodné události obviněný uvedl do podkladů pro jeho zpracování nepravdivé údaje. Okresní soud se rovněž na str. 4 odůvodnění rozsudku dostatečně vypořádal s otázkou, zda jednání obviněného dosáhlo v konkrétním případě společenské nebezpečnosti citovaného trestného činu, připomněl zájem státu na ochraně smluvních vztahů a plnění z nich, tedy na ochraně cizí majetku. V tomto směru vzal v souladu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. v úvahu i další okolnosti spoluurčující společenskou nebezpečnost posuzovaného činu a uvedl, že motivem jednání obviněného bylo to, aby při případném vyčerpání limitu plnění za věci movité bylo poškození stavby plněno nad tento limit, z pojištění nemovitosti. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „Částka, kterou se obžalovaný tímto způsobem snažil neoprávněně získat, není rozhodně částkou zanedbatelnou…“. Také přihlédl, že jde o osobu s patrným sklonem k páchání trestné činnosti (z důvodu fixe zákonného zahlazení nebylo možné vzít úvahu, že předmětného jednání se obviněný dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z předmětného skutku a jeho rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný R. D. spáchal trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného totiž vykazuje i stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, neboť touto otázkou se příslušný soud při zvážení zcela konkrétních okolností daného případu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. zabýval a náležitě ji vyhodnotil. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně aplikovaná právní věta.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. D. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k