ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1115.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1115/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. října 2004 o dovolání obviněného K. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 7 To 82/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 1 T 119/2003, byl obviněný K. P. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jako pomoc k trestnému činu podvodu bylo posouzeno jeho jednání, kterého se dopustil v období od 6. 1. 2001 do 15. 2. 2001, když celkem ve dvanácti případech po předchozí domluvě poskytl spoluobviněnému P. U. finanční prostředky na uzavření kupních smluv a smluv o poskytování telekomunikačních služeb případně na rozšíření účastnických smluv, které jsou podrobně uvedeny a rozvedeny v bodech 1) - 6), 8) - 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vzhledem k jejich obsáhlosti nejsou v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakovány, na základě kterých P. U. uzavřel v rámci „tzv. speciálních nabídek“ svým jménem smlouvy, na základě kterých získal za zvýhodněné ceny mobilní telefony, smlouvy uzavíral s úmyslem neplnit jejich podmínky a mobilní telefony za finanční odměnu ihned předával obviněnému K. P., který je následně prostřednictvím inzerátů prodával a peníze si ponechával pro sebe. Tímto postupem společně způsobili škodu společnosti E. P. s. r. o. se sídlem P., S., ve výši 95. 000,- Kč a společnosti R. a. s. se sídlem P., L. ul., ve výši 33.550,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný K. P. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a současně byl nad obviněným stanoven dohled pracovníka P. a m. s. v rozsahu, který je uvedený ve výroku o trestu. Dále byl podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněný K. P. uznán povinným společně s obviněným P. U. uhradit rukou společnou a nerozdílnou společnosti E. P. s. r. o. škodu ve výši 95.000,- Kč a společnosti R. a. s. škodu ve výši 33.550,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost R. a. s. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. P. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 7 To 82/04, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvádí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru výsledek hodnocení důkazů Obvodním soudem pro Prahu 1 neodpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provedeném dokazování nebyl opatřen jediný důkaz svědčící o jeho vině bez jakýchkoli pochybností. Obviněný především vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně rozhodl na základě nesprávného právního posouzení skutku a tudíž i závěr, že je vinen, je nesprávný. Nesouhlasí ani s konstatováním soudu prvního stupně, že soud po pečlivém zvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu tak, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., vyvodil z nich skutková zjištění, o kterých nejsou důvodné pochybnosti.
Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně rozhodl o jeho vině na základě skutečností, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení před soudem najevo. Tvrdí, že z provedeného dokazování, zejména z listinných důkazů, z uzavřených a podepsaných smluv, fakturací za paušální i čerpané služby, z výpisů z hovorů a ze znění všeobecných smluvních podmínek obou operátorů, je bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že jednání, kterým došlo k poškození obou organizací, se dopustil výhradně obviněný P. U. Obviněný je přesvědčen, že v průběhu dokazování nebyl předložen jediný důkaz prokazující, že by věděl, či byl jinak srozuměn s možností, že obviněný P. U. chce, nebo už byl rozhodnut čin spáchat. Soud se ani nezabýval otázkou stanovení výše skutečně způsobené škody a spokojil se s vyčíslením od poškozených organizací, aniž by ustanovil znalce a výši škody nechal objektivně zjistit.
Za základní pochybení orgánů činných v trestním řízení a za porušení základních zásad trestního řízení obviněný K. P. považuje skutečnost, že nebyla vyhodnocena příčinná souvislost mezi uzavřením obchodních smluv, jejich předmětem a vyčíslenou škodou a její podstatou. Domnívá se, že při skutečném pečlivém posouzení jednotlivých výpovědí a porovnání opatřených důkazů, musel by soud prvního stupně dospět k závěru, že vina mu prokázána nebyla a tudíž i uložený trest nemá oporu ve skutkových zjištěních. Důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení nebyly zaměřeny na zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí o jeho vině a provedené důkazy nebyly vyhodnoceny na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. V důsledku toho došlo k jeho odsouzení na podkladě neúplných a nesprávných zjištění, přičemž podstata uvedených pochybení má svůj základ už v přípravném řízení. Od zahájení trestního stíhání popírá spáchání posuzované trestné činnosti.
Soudu prvního stupně dále obviněný vytýká, že k jeho námitkám nebylo přihlíženo, přičemž rozhodnutí o vině je postaveno pouze na nepřímých důkazech a nepodložených myšlenkových konstrukcích, které lze vyložit i odlišným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně i soud odvolací. Podle jeho názoru nebyl skutkový stav věci správně zjištěn z důvodů nesprávného hodnocení důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že použití zásady „in dubio pro reo“ je zcela namístě, neboť jde o otázku skutkovou, záležející ve zjištění, zda posuzovaný trestný čin spáchal či ne, a jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů k tomuto zjištění zůstane nejisté, zda ke spáchání došlo, je nutné přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější, a to právě v souladu s uvedenou zásadou trestního řízení.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný K. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku o jeho vině a zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která se domnívá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, neboť se všemi námitkami, které prezentuje se již vypořádal Městský soud v Praze v rozhodnutí o odvolání obviněného. Uvádí, že zcela evidentně peníze, které musely být v hotovosti při uzavření smlouvy složeny, poskytoval obviněný K. P. obviněnému P. U. a mobilní telefony následně prostřednictvím inzerátu prodával a peníze si ponechával. Z rozhodnutí obou soudů je rovněž zřejmé, že těžiště rozhodnutí o nákupu telefonů činil obviněný K. P. Pokud jde o výši škody tato byla stanovena v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., v němž je uvedeno, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. I když předměty útoku, tedy mobilní telefony, byly realizovány telefonními společnostmi de facto pod tržní cenou, součástí smlouvy kupní byly i smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, případně existující účastnické smlouvy byly rozšířeny. Cena mobilního telefonu byla v konkrétním případě ovlivněna souběžným závazkem k provozování tohoto telefonu v síti telefonní společnosti, u níž byl kupován. Nebylo třeba ve věci přibírat znalce, neboť vždy se jednalo o nové telefony a pokud je různé společnosti realizovaly v jednom místě za různé ceny, tato okolnost nebrání tomu, aby z takto stanovených cen soud vycházel. Součtem škod z jednotlivých skutků, které byly útoky jednoho pokračujícího trestného jednání, byla dána i výše právní kvalifikace, neboť škodou nikoliv malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a obvinění úhrnem způsobili škodu ve výši přes 100.000,- Kč.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného K. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný K. P. spáchal skutek tak, jak je uveden v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.
Pokud obviněný v závěru dovolání uvádí: „Důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení nebyly zaměřeny na zjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí o mojí vině a provedené důkazy nebyly vyhodnoceny na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu. V důsledku toho došlo k mému odsouzení na podkladě neúplných a nesprávných zjištění, přičemž podstata uvedených pochybení má svůj základ už v přípravném řízení.“, je zřejmé že obviněný K. P. opřel dovolání o námitky vytýkající nedostatečná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, s cílem navodit změnu skutkových zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. I z dalšího obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky směřující proti skutkovým zjištěním. Jde mimo jiné o námitku obviněného, že rozhodnutí o vině je postaveno zásadně na nepřímých důkazech a nepodložených myšlenkových konstrukcích, které lze vyložit i odlišným způsobem a na základě nich učinit i jiné závěry, než jak učinil soud prvního stupně i soud odvolací. Není pochyb o tom, že jde o námitky směřující proti skutkovým zjištěním. O tom svědčí i konstatování obviněného v závěru dovolání, že nebyl skutkový stav věci správně zjištěn z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a že použití zásady „in dubio pro reo“ je zcela na místě, neboť jde o otázku skutkovou, záležející ve zjištění, zda posuzovaný trestný čin spáchal či ne, a jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů k tomuto zjištění zůstane nejisté, zda ke spáchání došlo, je nutné přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější, a to právě v souladu s uvedenou zásadou trestního řízení.
Obviněný K. P. sice ve svém dovolání poukazuje na zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soud nesprávně právně posoudil skutek, ale tuto námitku vůbec blíže nerozvedl a nepodložil žádnými argumenty. Naopak jeho konkrétní argumenty v dovolání uvedené vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem jeho dovolacích námitek se totiž staly výhrady zaměřené výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení provedených důkazů, ve snaze dosáhnout jiného závěru o vině, jak o tom svědčí konkrétní námitky uvedené v dovolání. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal