ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1269.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1269/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2004 o dovolání obviněného M. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2004, č. j. 4 To 214/2004-206, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 132/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2004, č. j. 2 T 132/2003-156, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, č. j. 31 T 44/2003-39, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2003, č. j. 4 To 675/2003-60, byl obviněnému podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2003, č. j. 31 T 44/2003-39, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2003, č. j. 4 To 675/2003-60, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2004, č. j. 4 To 214/2004-206, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 24. 12. 2002 v době od 22.15 hodin do 23.00 hodin v Č. B., ul. M. Ch., v bytě panelového domu majitelky J. P. s níž se seznámil pomocí inzerátu a tato jej pozvala do svého bytu na oslavu vánočních svátků, když předtím požil alkohol, nutil J. P. k souloži za použití kuchyňského nože, který ji přiložil ke krku s tím, aby si lehla na sedačku v obývacím pokoji, natáhla a roztáhla nohy a vykonala s ním pohlavní styk, J. P. tento návrh odmítla, poté se jí podařilo vysmeknout, vzít kuchyňský nůž, který si odložil M. K., kousla jej do krku a s nožem v ruce ho přinutila, aby ji pustil, poté vyběhla na chodbu bytu před byt, kde ji M. K. dostihl a vtáhl ji zpět do bytu, z něhož opětovně unikla na balkón a křikem přivolala pomoc“.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud nehodnotil v jeho prospěch dopisy, které mu poškozená psala a které on předložil odvolacímu soudu, z nichž vyplývá, že se na něm v souvislosti s posuzovanou trestní věcí domáhala zaplacení finanční částky ve výši cca 40.000,-- Kč. Nesprávně byla podle obviněného posouzena též míra nebezpečnosti činu pro společnost. Domnívá se, že zejména vzhledem k tomu, že se jeho jednání jen velmi málo přiblížilo k dokonání trestného činu znásilnění, je třeba přihlédnout k tomu, že jednání nezanechalo žádné následky, ať již v podobě újmy na zdraví poškozené nebo na jejím majetku. Pokud jde o výrok o trestu, je obviněný přesvědčen, že i přesto, že trest byl ukládán jako souhrnný, byly vzhledem ke konkrétnímu nižšímu stupni závažnosti pokusu trestného činu splněny podmínky pro použití §40 odst. 2 tr. zák. Rovněž je přesvědčen, že soud při ukládání trestu neměl hodnotit předchozí trest obecně prospěšných prací. Za nepřijatelný v tomto směru obviněný pokládá poukaz odvolacího soudu na to, že nevykonal trest obecně prospěšných prací, když nepřihlédl k tomu, že v jeho vykonání byly obviněnému kladeny překážky. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Uvedla, že za právně relevantně uplatněnou námitku nelze považovat poukaz obviněného na nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, bez ohledu na to, zda jde o námitky týkající se výroku o vině nebo výroku o trestu. Pod uplatněný dovolací důvod však lze zahrnout pouze námitku obviněného, která směřuje proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jako trestné, ačkoli nevykazuje materiální podmínku trestnosti. Úsudek, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nepatrný a že tedy nejde o trestný čin se může týkat jen případu, kdy posuzovaný čin nevykazuje ani nejnižší úroveň společenské nebezpečnosti u běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Již tím, že zákonodárce určitý čin prohlásil za trestný čin, vyjádřil, že jeho běžné projevy považuje za tak společensky nebezpečné, aby byly trestné i z hlediska materiální stránky trestného činu. Daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti pro společnost. Stupeň nebezpečnosti pro společnost není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů znásilnění podle §241 tr. zák., byť ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Ze strany obviněného totiž šlo o velmi razantní jednání, jímž si vynucoval intimní styk za pomocí násilí, které bylo zdůrazněno použitím nože proti fyzicky indisponované ženě v jejím bytě v pozdních večerních hodinách, i když v bytě setrvával se svolením poškozené. Zdůraznila, že k dokonání trestného činu nedošlo výlučně díky aktivní obraně poškozené. Stupeň společenské nebezpečnosti činu není nijak podstatně snižován ani tím, že poškozená měla k obviněnému určitý osobní vztah. Je tedy naprosto zřejmé, že materiální stránka trestného činu byla naplněna. Pokud obviněný dále namítl, že mu byl nesprávně ukládán trest, konkrétně, že nebylo užito institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 2 tr. zák., ačkoliv pro jeho aplikaci byly dány podmínky, byla podle státní zástupkyně tato námitka nesprávně subsumována pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť správně měla být uvedená námitka formulována ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže soud při ukládání trestu odnětí svobody za pokus trestného činu neaplikoval ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., přestože by byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle tohoto ustanovení, nejde o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Jestliže obviněný opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o tvrzení, že odvolací soud nehodnotil v jeho prospěch dopisy, které mu psala poškozená, jde o otázku, která spadá do oblasti hodnocení důkazů, tj. do kategorie námitek, které lze označit ze ryze skutkové. Je tedy zřejmé, že primárně se obviněný nedomáhá změny právního posouzení skutku, nýbrž změny ve skutkovém zjištění soudů. Takto koncipovaná námitka však nemá charakter námitky právní, ale skutkové, která není způsobilá věcně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, podle níž byla nesprávně posouzena konkrétní míra nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální stránka trestného činu. Obviněný má za to, že vzhledem k tomu, že se jeho jednání jen velmi málo přiblížilo k dokonání trestného činu znásilnění a nezanechalo žádné následky, konkrétní míra nebezpečnosti činu pro společnost není dána.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Těmito znaky zákonodárce vyjádřil tzv. formální znak trestného činu.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je však třeba kromě formálních znaků trestného činu, posuzovat, zda čin dosahuje zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který podle §3 odst. 2 tr. zák. musí být vyšší než nepatrný. O trestný čin se jedná tehdy, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Přitom je nezbytné vzít v úvahu, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinými slovy řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, nebude-li stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci o takový případ nejde.
Jak vyplývá ze skutkového zjištění, za účelem dosažení soulože s poškozenou J. P. obviněný nejprve slovně a potom za použití kuchyňského nože, který ji přiložil ke krku, se snažil donutit poškozenou k pohlavnímu styku. Takovýto útok bezpochyby lze považovat za pohrůžku bezprostředního násilí, neboť obviněný hodlal zamezit odporu poškozené fyzickou silou a s použitím nástroje. Nůž použil právě z důvodu, že poškozená opakovaně pohlavní styk odmítala. Aby obviněný překonal její vážně míněný odpor, nůž mu měl pomoci k uskutečnění jeho záměru vykonat s ní soulož. Po objektivní stránce svým jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., když k dokonání trestného činu nedošlo vzhledem k tomu, že poškozená kladla odpor a podařilo se jí přivolat pomoc. Míra nebezpečnosti činu pro společnost nemůže tedy být nižší s ohledem na fakt, že jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu, neboť obviněný postupoval vůči poškozené s takovou razancí, aby k uskutečnění jeho záměru došlo. Jednání obviněného zcela jistě bezprostředně směřovalo dokonání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., k dokonání nedošlo jen vzhledem k aktivní obraně poškozené. V daném případě je evidentní, že míra nebezpečnosti jednání obviněného pro společnosti dosahuje stupně, který je vyšší než nepatrný. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále uplatnil námitku vztahující k výroku o trestu. Domnívá se, že byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., protože stupeň závažnosti pokusu byl nižší.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud se ztotožnil s právní kvalifikací skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k 241 odst. 1 tr. zák. Z jednání obviněného totiž nelze dovodit nic, co by mohlo vést k závěru, že míra nebezpečnosti činu je nižší než nepatrná. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemá ani námitek k výši uloženého trestu. Za vhodné považuje však uvést, že námitkou ohledně aplikace §40 odst. 2 tr. zák. se nezabýval, neboť ji nelze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Dovolání proti výroku o trestu lze opřít jedině o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však jedině tehdy, jde-li o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V dané věci je zjevné, že trest byl ukládán jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. v rámci trestní sazby stanovené za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. za současného respektování všech hledisek pro ukládání tohoto trestu. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nachází rovněž námitka obviněného, kterou vznesl k výkonu trestu obecně prospěšných prací. Ostatně touto námitkou se podrobně zabýval odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého rozhodnutí, na které lze v plném rozsahu odkázat.
Za této situace je zřejmé, že dovolání obviněného bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné (viz odůvodnění shora), aniž by musel Nejvyšší soud přezkoumávat napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann