ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1285.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1285/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2004 o dovolání obviněného Y. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, č. j. 1 To 557/2004-124, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 51/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, č. j. 1 To 557/2004-124, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného Y. D. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2004, č. j. 5 T 51/2004-91. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §238 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Shora uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se nemohl dopustit, protože v objektu byl na návštěvě u svědkyně J. H. Z tohoto důvodu má za to, že nebyl naplněn znak protiprávnosti, neboť do objektu nevnikl neoprávněně, ani zde neoprávněně nesetrvával. Namítl, že ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, tudíž je dán i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný dále uvedl, že skutek byl v původním řízení nesprávně kvalifikován „jako trestný čin podle §238 odst. 1 tr. zák. (a další), ačkoliv nešlo o žádný trestný čin“. V závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2004, č. j. 1 To 557/2004-124, a také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2004, č. j. 5 T 51/2004-91, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci věc k novému projednání a rozhodnutí a rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel ze svědeckých výpovědí poškozeného O. G. a A. S., kteří obviněného ze spáchání trestné činnosti usvědčují a učinil zcela správná a vnitřně logická skutková zjištění. Pokud se obviněný hájil tím, že jej do budovy ubytovny v L. pozvala J. H., je jeho tvrzení s ohledem na obsah výpovědí A. S. i O. G., jakož i v časové souvislosti, zjevně nevěrohodné a účelové. Zdůraznil, že i za situace, kdy by byl do uvedeného objektu pozván J. H., neměnila by tato skutečnost nic na závěru, že neoprávněně vnikl do bytu poškozeného O. G. a tam setrval po dobu páchání majetkové trestné činnosti. V tomto směru státní zástupce odkázal na podrobné a výstižné odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dále uvedl, že z obsahu dovolání je možno dovodit, že se obviněný necítí být vinen ani trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., pokud se zmiňuje o tom, že vedle trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. byl uznán vinným i dalšími trestnými činy, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin. V tomto směru však dovolání obviněného neobsahuje žádnou argumentaci, kterou by takové námitky byly konkretizovány a v rámci vyjádření k dovolání obviněného se tudíž fakticky není k čemu vyjadřovat. Podle státního zástupce se soudy obou instancí s právní kvalifikací jednání obviněného náležitě vypořádaly, přičemž státní zástupce tuto právní kvalifikaci považuje za správnou a odpovídající spáchanému skutku. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e tr. ř. zachována.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný právní kvalifikaci skutku vytkl, že trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. chybí znak protiprávnosti, když podle jeho názoru nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající v neoprávněném vniknutí do bytu nebo v neoprávněném setrvání v bytě. Tuto námitku obviněný zakládá na argumentaci, že v objektu byl na návštěvě u svědkyně J. H. Nad rámec argumentace soudů nižších stupňů dovolací soud pouze doplňuje, že objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je ochrana domovní svobody, která je poskytována jak vlastníku, tak uživateli domu nebo bytu. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, podstatou jednání obviněného bylo, že vstoupil do bytu poškozeného O. G., zde (mimo jiné) odcizil pánskou peněženku a platební karty. Je tedy zjevné, že v posuzované věci obviněný porušil zájem na ochraně domovní svobody uživatele bytu O. G., proto pro posouzení skutku není rozhodné, zda byl hostem svědkyně J. H. Obviněný totiž nezasáhl do domovní svobody J. H., nýbrž do domovní svobody O. G., do jehož bytu nebyl nikým pozván a nesetrvával v něm ani se souhlasem poškozeného. Rovněž, hájí-li se obviněný stejnou námitkou ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., nelze jeho námitce přiznat právně relevantní povahu ani v jiném směru této námitce přisvědčit. Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a též trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. neobsahují znak protiprávnosti v takové souvislosti, aby námitku obviněného bylo možno z tohoto hlediska považovat za podstatnou. Proto se ve vztahu k těmto trestným činům touto námitkou Nejvyšší soud nezabýval. Nutno dodat, že mimo tvrzení, že „skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin dle §238 odst. 1 (a další), ačkoliv nešlo o žádný trestný čin“, konkrétní námitky k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. z obsahu dovolání není možno dovodit.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek tak, jak je popsán, odpovídá právní kvalifikaci trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. spáchaném v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Je sice jistou nepřesností popisu skutku ve skutkové větě to, že soud prvního stupně nepoužil přesné citace zákona, že obviněný „neoprávněně vnikl do bytu jiného“, avšak vzhledem ke znění §125 odst. 1 tr. ř. je nepochybné, že se soud tímto formálním znakem trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. zabýval, neboť na str. 7 svého rozsudku rozvedl úvahy, které jej vedly k závěru, že obviněný naplnil materiální i formální znaky shora zmíněného trestného činu. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že neoprávněným vniknutím do bytu jiného je zejména také uskutečněné vejití do bytu oprávněného uživatele bez jeho souhlasu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž na jeho podkladě by Nejvyšší soud musel přezkoumat napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann