ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1303.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1303/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2004 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 9 To 56/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 61/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 49 T 61/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 9 To 56/2004, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl Vrchní soud v Praze sám tak, že obviněného P. S. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že jako zplnomocněný zástupce mandatáře firmy B., v. o. s. Ú. L. podle mandátní smlouvy ze dne 4. 1. 1999 uzavřené s mandantem firmou I., s. r. o. S., okres M., v úmyslu vylákat peníze pod záminkou zprostředkování uskutečnil prodej obchodních podílů jednatelů a současně společníků mandanta J. O. a L. O. Z. M., který je mentálně zaostalý a neschopný řídit firmu, a ve dnech 12. 7. 1999 v M. a 14. 7. 1999 v Ú. L. nechal obě smluvní strany podepsat smlouvu o převodu obchodních podílů, jejíž právní účinky nastaly zápisem u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 25. 8. 1999, dne 26. 8. 1999 od již bývalých společníků a jednatelů firmy I. S., s. r. o . S., J. O. a L. O. převzal veškeré účetní doklady a zbývající peněžní částku 1.260.000,- Kč určenou k vyrovnání s věřiteli firmy v té době již se sídlem V. B., okres Ú. L., a peněžní částku 10.000,- Kč za zprostředkování s tím, že vše předá jednateli a jedinému společníku firmy Z. M., což neučinil, peníze si ponechal a firmě I. S., s. r. o. V. B., tak způsobil škodu ve výši 1.260.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný se domnívá, že Vrchní soud v Praze nesprávným způsobem, odlišným od obhajoby, hodnotil neobjektivně provedené důkazy. Skutek, kterým byl uznán vinným, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože nebylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu. Dále dovolatel odkázal na argumentaci obhájce v závěrečné řeči a v odvolání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 9 To 56/2004.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který se domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřebné odstranit cestou dovolání a důvodům uvedeným obviněným nelze přisvědčit. Státní zástupce je přesvědčen, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl obviněný uznán vinným, jsou v popisu skutku obsaženy včetně zpochybňované subjektivní stránky. Jestliže dovolatel namítá odlišnou možnost posouzení provedených důkazů od hodnocení, k němuž dospěly oba soudy, nejedná se o námitku hmotně právní, nýbrž procesní, stejně jako tvrzení, že důkazy nebyly provedeny objektivně. Odkaz na obsah vyjádření obhájce v závěrečné řeči resp. v odvolání je irelevantní, neboť tyto projevy nejsou součástí řízení o dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací námitky lze považovat za důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V posuzované trestní věci to znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný P. S. spáchal skutek tak, jak je uveden v rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný P. S. opřel dovolání o námitku vytýkající nedostatečná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů s cílem navodit změnu ve skutkových zjištěních a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Jde o námitku obviněného, že Vrchní soud v Praze nesprávným způsobem, odlišným od obhajoby, hodnotil neobjektivně provedené důkazy.
Obviněný sice v této části dovolání poukazuje na zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že soud nesprávně právně posoudil skutek, ale tuto námitku vůbec blíže nerozvedl a nepodložil žádnými argumenty. Naopak jeho konkrétní argumenty v dovolání uvedené vycházejí z jiných důvodů, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem jeho námitek se totiž staly výhrady zaměřené proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, proti hodnocení provedených důkazů a proti porušení procesních předpisů, jak o tom svědčí námitky popsané v dovolání. Je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný P. S. však současně uplatnil i výhradu, vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, když uvedl, že skutek, kterým byl uznán vinným nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože nebylo prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu. Z části je námitka obviněného koncipována jako námitka skutková, neboť uvádí, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Z části však Nejvyšší soud hodnotil tuto námitku i jako výtku ohledně nesprávného hmotně právního posouzení týkající se otázky zavinění a jeho formy, která by mohla založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byla důvodná.
Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu (v daném případě podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, které vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněného P. S., dovodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného. Může to být i určité chování pachatele a okolnosti, za kterých došlo ke spáchání trestné činnosti. V případě obviněného bylo zjištěno, jak vyplývá z výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, že obviněný jako zplnomocněný zástupce mandatáře firmy B., v. o. s. Ú. L. „… v úmyslu vylákat peníze pod záminkou zprostředkování uskutečnil prodej obchodních podílů jednatelů a současně společníků mandanta J. O. a L. O. Z. M., který je mentálně zaostalý a neschopný řídit firmu,…“.
Úmysl obviněného nesplnit závazky („podvodný úmysl“) ve formě úmyslu přímého [§4 písm. a) tr. zák.], a to již v době, kdy uzavíral prodej obchodních podílů, správně dovodily oba soudy z okolností, za kterých byl trestný čin obviněným spáchán. Tyto okolnosti jsou vyjádřeny ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozvedeny v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem na str. 25 – 26, z jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud zcela ztotožnil.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud konstatuje, že popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 9 To 56/2004, odpovídá použitá právní kvalifikace. Z obsahu dovolání a po porovnání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je patrno, že s uplatněnými námitkami se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným a rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal