ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1325.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1325/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2004 o dovolání obviněného Z. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, č. j. 12 To 119/2003-8751, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2003, č. j. 2 T 2/2003-8656, byl obviněný Z. B. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a za to byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, organizační a ekonomická činnost, zprostředkovatelská činnost a činnost realitní kanceláře na dobu deseti roků.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, č. j. 12 To 119/2003-8751, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod body I./14, 54 a 55 a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za dílčí skutky popsané v napadeném rozsudku pod body I./1 - 13, 15 - 53, 56 - 74 a za skutky pod bodem II. uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, organizační a ekonomická činnost, zprostředkovatelská činnost a činnost realitní kanceláře na dobu pěti roků. Naproti tomu byl obviněný Z. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky pod bodem I./14, I./54 a I./55 obžaloby, čímž měl spáchat dílčí skutky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal obviněný proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, č. j. 12 To 119/2003-8751, dovolání. Podle jeho názoru mu nebylo provedeným dokazováním prokázáno zavinění, ať již ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Zdůraznil, že v žádném případě neměl v úmyslu zboží převzít a nezaplatit a tím dodavatele podvést. Tvrdí, že vyvíjel maximální snahu dostát všem svým závazkům. Do firmy vkládal statisícové částky i ze svých výlučných prostředků, podnikání prakticky věnoval veškerý svůj čas. Poukázal na to, že je běžné, že velkoobchod má své závazky vůči dodavatelům \"kryty\" zbožím, zásobami nebo pohledávkami za jinými věřiteli. Nejde o podvodné jednání, jak tvrdí krajský soud na str. 59 odůvodnění rozsudku, když velkoobchodník vyhledává takové dodavatele, kteří mu poskytnou co nejdelší lhůtu splatnosti, pokud odběratel předpokládá, že za zboží zaplatí, jakmile mu po distribuci zboží jeho odběratelé své závazky uhradí. Z tohoto důvodu obviněný rozšiřoval svoji podnikatelskou činnost, neboť očekával, že bude schopen splnit své závazky vůči dodavatelům. Jestliže uzavíral splátkové kalendáře a jednal s věřiteli, vždy tak činil s dobrým úmyslem přijatým závazkům dostát. Nezastírá, že společnost K. B. B. S. s. r. o. měla potíže se splácením dluhů, nicméně ne vždy to bylo jeho vinou, protože i K. B. B. S. s. r. o. měla celou řadu dlužníků, kteří jí dluhy nespláceli. Dodavatelé mnohdy nadále zboží dodávali i přesto, že měli s nimi uzavřeny splátkové kalendáře. O situaci firmy tudíž byli informováni. Zcela evidentně nemohl splácení ovlivnit v době, kdy byl unesen. Domnívá se, že z jeho strany nelze o podvodném jednání hovořit. Svědčí o tom také postupnická smlouva, včetně směnky, podle níž mělo být K. B. B. S. s. r. o. vyplaceno 30.000.000,-- Kč. Další část dovolání obviněný zaměřil k závěrům znaleckému posudku znalce Ing. R. Projevil nesouhlas s jeho závěry, když poukázal na to, že znalec vycházel z neúplných podkladů a nekompletního účetnictví. Znalec připustil, že obviněný nemusel vědět, komu a konkrétně jakou výši dluží. Závěry znalce považuje za nepřezkoumatelné, zvláště v tom směru, pokud tvrdí, že získávané finanční prostředky nebyly vytvořeny vlastní podnikatelskou činností firmy. Namítl, že tento závěr je ve zřejmém rozporu se skutečností, protože V. B. i K. B. B. S. s. r. o. platily nemalé daně z příjmů. Na závěrech znalce nic nezměnil ani doplňující znalecký posudek doc. Ing. Z. Č., Dr.Sc., neboť i tomuto obviněný vytkl, že nevycházel z kompletního účetnictví, a proto znalecký posudek nelze pokládat za objektivní. Dále má obviněný za to, že se soudy nevypořádaly s námitkou k jeho údajným podpisům na listinách, které jsou součástí spisového materiálu, když u řady z nich se zcela jednoznačně nejedná o jeho podpis. Ze shora uvedených důvodů obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl a zároveň do doby rozhodnutí o dovolání požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že část dovolací argumentace, která se dotýká kvality provedeného dokazování z oboru ekonomie a účetnictví a poukazuje na nevyužité důkazní možnosti z oboru grafologie, směřuje k jinému, než zjištěnému skutkovému stavu věci a tedy se zcela vymyká rámci použitého dovolacího důvodu. Ten byl naplněn pouze ve směru, jímž dovolatel zpochybňuje shodný právní závěr soudů obou stupňů, že jeho jednání bylo vedeno podvodným úmyslem. Takto naplněný dovolací důvod není v daném případě způsobilý zvrátit výrok o dovolatelově vině ve smyslu §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle státní zástupkyně závěry soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu byly vybudovány na pečlivém zkoumání vývoje dovolatelových podnikatelských aktivit od jejich samotného počátku, srovnávána přitom byla i jeho celková finanční situace. Podstatné je, že i přes narůstající dluhy obviněný neustále pokračoval v četných podnikatelských aktivitách, na podkladě kterých na sebe přebíral další a další finanční závazky, kterým v důsledku aktuální finanční situace jeho společnosti nemohl dostát. Na těchto skutečnostech nemohou ničeho změnit ani svědecké výpovědi, z nichž vyplývá, že firmou přímo žil. Obviněný si byl nepochybně vědom toho, že není schopen své závazky plnit, svědčí o tom také způsob odběru zboží na faktury, které se vyznačovaly dlouhou dobou splatnosti. V této souvislosti nemůže obstát ani námitka druhotné platební neschopnosti, protože provedeným dokazováním nebyla potvrzena. Je zřejmé, že plnění svých závazků obviněný oddaloval, když přistupoval na režim splátkových kalendářů a konfrontaci s jinými věřiteli se vyhýbal. Státní zástupkyně je přesvědčena, že tento přístup obviněného k věci rozhodně nevypovídá o tom, že by vážně mínil svým závazkům dostát, neboť své pasivní obchodní bilance si byl vědom po celou rozhodnou dobu. Reálnou naději na změnu tohoto stavu k lepšímu nemohl dovolatel čerpat ani z postupnické smlouvy, která byla uzavřena až ke konci sledovaného období a tedy žádným způsobem nemohla ovlivnit finanční situaci obviněného v inkriminované době. Předepsanou formu zavinění podle názoru státní zástupkyně obviněný naplnil, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že předmětné dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání je možno podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit nejprve otázku, zda obviněným uplatněné námitky naplňují dovolací důvod, jehož existence je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, přestože nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností následně plyne, že Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a vzhledem k tomu, že není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou pak mít takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, či nesprávné hodnocení důkazů. V souvislosti s otázkou zjištění skutkového stavu a následného právního posouzení skutku je vhodné uvést, že proces zjišťování skutkového stavu věci spadá do pravomoci soudu nalézacího, v jehož průběhu musí soud nejprve provést v souladu se zákonem důkazy potřebné pro své rozhodnutí, tyto důkazy pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je pak zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K námitkám, které obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil, lze uvést, že tyto částečně zasahují do oblasti skutkových zjištění, částečně, pokud jimi dovolatel namítá absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Zbývá konstatovat, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, použil také v rámci řízení před odvolacím soudem (potažmo i soudem prvního stupně) a s těmito se soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. To platí nejen v částech, v níž obviněný napadá učiněná skutková zjištění, ale také o námitce, kterou Nejvyšší soud považuje za právně relevantní.
Jestliže obviněný nesouhlasí se závěry znaleckých posudků, je třeba zdůraznit, že otázka objektivnosti těchto důkazů zasahuje do provedeného dokazování. Jedná se tedy o otázku ryze skutkovou, kterou v dovolacím řízení v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat. Totéž lze konstatovat k námitce vztahující se k pravosti podpisů, z ní je zřejmé, že obviněný napadá neúplnost provedeného dokazování. Jak bylo uvedeno výše, takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je totiž výrazem toho, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci. K těmto námitkám proto Nejvyšší soud nepřihlížel.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ovšem zahrnout námitku obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v době od 1. ledna 1995 do poloviny roku 1996 na celém území České republiky jako jednatel a generální ředitel K. B. B. S., s. r. o., se sídlem v T., K. ul. čp., odebíral na faktury zboží a služby, či si zapůjčoval finanční hotovost, ačkoliv věděl, že v daných termínech jejich splatnosti či vrácení nebude moci zaplatit či půjčené peníze vrátit pro nedostatek finančních prostředků, když svým věřitelům způsobil škodu ve výši 38.455.733,80 Kč. Ve dvou případech přijal do komisního prodeje zboží, odebrané zboží prodal a peníze za něj dodavatelům neuhradil. Jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jednak jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., poslední dva případy se škodou ve výši 303.752,-- Kč jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. soudy nižších stupňů vzaly v úvahu veškeré skutečnosti rozhodné pro závěr o formě zavinění. Není bez významu, že za okamžik vědomosti obviněného o celkové finanční situaci byl vzat den 1. 1. 1995. Minimálně od tohoto data musel obviněný jako jednatel a ředitel společnosti K. B. B. S., s. r. o. vědět o tom, že jeho společnost není schopna plnit své závazky, protože věřitelé své pohledávky upomínali a obviněný byl seznamován o hospodaření též ročními uzávěrkami. I přes narůstající dluhy však obviněný v uzavírání smluv pokračoval a zboží nadále odebíral, uváděl tak své dodavatele v omyl ohledně schopnosti hradit své závazky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, na základě jakých důkazů se soudy vypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu podvodu. V tomto směru lze odkázat především na čl. 58 - 62 rozsudku soudu prvního stupně, v němž se mimo jiné také uvádí, že to byl právě obviněný, kdo rozhodoval o tom, jaké zboží se bude odebírat a které faktury se budou platit. Existenci subjektivní stránky podporuje rovněž zjištění, že obviněný účelově odebíral zboží od těch odběratelů, u nichž byla delší doba splatnosti. Příčinou špatné ekonomické situace nebyla druhotná platební neschopnost, nýbrž dlouhodobé přebírání dluhů, které vznikly již v počátcích podnikání, kdy obviněný provozoval živnost pod názvem V. B. Tyto dluhy byly vneseny i do K. B. B. S., s. r. o., která již nebyla schopna vytvořit finanční prostředky vlastní podnikatelskou činností. Výsledkem bylo, že k 31. 12. 1994 byla společnost neodvratně předlužena. Za této situace je zřejmé, že obviněný v době uzavírání smluv jednal v podvodném úmyslu zboží nezaplatit ve smluvené době, tím uváděl věřitele v omyl, jednal tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., aby se ke škodě cizího majetku obohatil. Co se týče zmíněné postupnické smlouvy, jak uvedl soud prvního stupně, tato smlouva nemůže odvrátit trestní odpovědnost obviněného, neboť plnění z ní vyplývá ze směnky, která postrádá formální náležitosti a není dostatečně kryta. I v tomto směru lze tedy pokládat obhajobu obviněného za účelovou.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl.
Obviněný v rámci dovolání požádal o odklad nástupu trestu odnětí svobody. S ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly shledány podmínky pro odklad nástupu výkonu trestu odnětí svobody.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž se musel Nejvyšší soud věcí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. meritorně zabývat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann