ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.1462.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1462/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2004 dovolání, které podal obviněný bývalý npor. PČR J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 381/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 7/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného bývalého npor. PČR J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 3 T 7/2002 byl obviněný npor. PČR J. J. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný npor. PČR J. J. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 381/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek okresního soudu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud učinil nové rozhodnutí. Obviněný npor. PČR J. J. byl uznán vinným, že dne 8. 5. 1999 půjčil B. Z., peníze v hotovosti v celkové částce 220.000,- Kč, ohledně nichž od jmenované obdržel téhož dne dlužní úpis na částku 20.000,- DM s termínem splatnosti do 25. 5. 1999, přičemž v tomto termínu ani později mu dlužnou částku nevrátila, proto obžalovaný od 27. 11. 1999 uváděl B. Z. smyšlené a vědomě nepravdivé informace o tom, že blíže nespecifikovaným osobám musel vrátit finanční částku, kterou jí půjčil, avšak včetně značného sankčního navýšení za její opožděné vrácení těmto osobám s tím, že nyní jde již o částku v celkové výši 1.217.500,- Kč, na tuto částku také vyzval Z. dne 27. 11. 1999 podepsat předem připravenou směnku se splatností do 5. 12. 1999, což poškozená dle jeho požadavku učinila, směnku si pak ponechal, v pozdějším období, zejména v měsíci březnu 2001, požadoval po B. Z. vrácení částky 1.217.500,- Kč navýšené o další smyšlenou sankci v částce 162.232,- Kč, za pomoci uvedených smyšlených a vědomě nepravdivých informací se snažil ke škodě Z. na této vylákat ke svému obohacení částku minim. 1.129.732,- Kč.
Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §47 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest ztráty vojenské hodnosti.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný býv. npor. PČR J. J. (dále bude jméno a příjmení obviněného uváděno bez jeho dřívější hodnosti příslušníka Policie České republiky) prostřednictvím obhájce dovolání, které bylo učiněno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 18. 11. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl výrok o vině, přičemž ho opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný namítá, že ve věci měl jako soud prvního stupně rozhodovat krajský soud a nikoliv okresní soud, neboť obžaloba, která byla podána dne 6. 12. 2001, mu kladla za vinu spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., tedy trestného činu o kterém byl podle §17 tr. ř., platného v době podání obžaloby, příslušný rozhodovat v prvním stupni krajský soud. Jestliže po podání obžaloby Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 9 T 119/2001, věc postoupil podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové, šlo o rozhodnutí účelové odporující nejen v té době platnému trestnímu řádu, ale i článku II, bod 1, přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. Od této námitky obviněný následně odvíjí i další výhrady, a to že v řízení před okresním soudem obžalobu zastupoval nepříslušný státní zástupce. Rovněž obsáhle rozebírá průběh odvolacího řízení v jehož rámci vyzvedává usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 11 To 381/2002, jímž podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil rozhodnutí okresního soudu, aby následně akceptoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. Ntd 251/02, jako soudu nejblíže společně nadřízeného oběma soudům, kterým mu byla věc vrácena k projednání a rozhodnutí. V této souvislosti obviněný vyslovuje přesvědčení o nesprávnosti postupu vrchního soudu. S poukazem na okolnost, že v dalším průběhu řízení před Krajským soudem v Hradci Králové došlo dne 17. 2. 2003 k vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu, měl se nový senát otázkou věcné příslušnosti opětovně zabývat.
Dále obviněný namítá, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v čemž shledává dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ačkoliv v daném případě o uvedený trestný čin nejde, neboť byly naplněny podmínky pro jeho zánik podle §8 odst. 3 tr. zák. Tvrdí, že skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro uznání jeho viny uvedenou trestnou činností. Obviněný připomíná zákonné znění pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Konstatuje, že účinná ochrana zájmů chráněných trestným zákonem vyžaduje, aby jednání, jehož se podle napadeného rozhodnutí měl dopustit, bylo jednáním v úmyslu spáchat trestný čin a bylo trestné,i když ještě nedošlo k jeho následku, neboť pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku. V této souvislosti obviněný uvádí, že došlo také k porušení zásady totožnosti skutku podle §176 odst. 2 tr. ř. spočívající v tom, že podle obžaloby v jednání ustal poté, co předmětné jednání začala šetřit Inspekce ministra vnitra, zatímco ve sdělení obvinění ze dne 24. 4. 2001 bylo pouze uvedeno, že k dokonání záměru nedošlo. Podle jeho názoru je pro posouzení věci rozhodné, že dne 17. 4. 2001, tedy v době kdy proti němu nebyly vedeny žádné procesní úkony, udělil plnou moc k podání občanskoprávní žaloby proti B. Z. na zaplacení částky 387.500,- Kč. Dále obviněný namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, když neměl v úmyslu se ke škodě poškozené B. Z. obohatit. S poukazem na svoji obhajobu, podle které, když poškozená ve stanovené době neplnila svůj závazek v duchu sjednané smluvní pokuty, nechal poškozenou podepsat směnku na částku 1.217.500,- Kč, která představovala dlužnou částku navýšenou o smluvní pokutu. Jeho úmyslem bylo získat zpět svoji pohledávku navýšenou o smluvní pokutu. Podle mínění obviněného by se v daném případě jednalo o tzv. absolutně nezpůsobilý pokus trestného činu, neboť i v případě trestnosti skutku nebylo možné daný trestný čin dokonat. Směnka totiž neměla potřebné náležitosti podle zák. č. 191/1950 Sb., v platném znění, z čehož plynulo právo poškozené namítat její neplatnost.
Závěrem dovolání obviněný zdůrazňuje, že B. Z. neměla v úmyslu svůj dluh uhradit. Vytýká soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou výše způsobené škody, která by spíše odpovídala zapůjčení částky 250.000,- Kč a nikoli 220.000,- Kč, jak uzavřel odvolací soud. Také namítá, že se trestní soud nezabýval skutečností, že rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové dne 20. 5. 2002, sp. zn. 15 Ro 3133/2001, mu byla vůči B. Z. přiznána částka 387.500,- Kč s 12 % úrokem od 9. 5. 1999 do zaplacení. Podle obviněného se soud dostatečně neopřel o provedené důkazy a vzal za prokázaný vznik škody uvedený ve výroku napadeného rozhodnutí, aniž by se v rámci předběžné otázky podle §9 tr. ř. zabýval náležitostmi směnky podle zák. č. 191/1950 Sb. a přiznáním smluvní pokuty obecným soudem ve smyslu §544 a násl. občanského zákoníku, neboť pouze v rámci občanskoprávního sporu je možno určit, zda výše smluvní pokuty je v souladu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 381/2002, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacím námitkám obviněného vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 9 T 119/2001, kterým podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. věc postoupil okresnímu soudu, sice použil též novelizované ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., především však vyslovil právní názor, že žalovaný skutek podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002, a to s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nebyl pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ale jen pokusem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle státního zástupce vzbuzuje takovéto hodnocení společenské nebezpečnosti činu ve stadiu předběžného projednání obžaloby sice pochybnosti, nicméně okresní soud toto rozhodnutí akceptoval. Zdůrazňuje, že v době konání hlavního líčení (zahájení hlavního líčení dne 19. 2. 2002) i odvolacího řízení již právní kvalifikace podle §250 odst. 4 tr. zák. vzhledem k výši způsobené škody v úvahu nepřicházela a obviněný byl uznán vinným trestným činem spadajícím do věcné příslušnosti okresního soudu. Státní zástupce vyslovuje názor, že obviněným zmiňovaný čl. II, bod 1, přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., směřoval výlučně k prosazení procesní ekonomie a měl zabránit tomu, aby docházelo k průtahům v trestním řízení v důsledku „hromadného“ předávání věcí mezi krajskými a okresními soudy. Pokud by toto ustanovení sledovalo zajištění kvality projednání skutkově a právně složitých věcí, bylo by zřejmě na místě, aby přinejmenším u některých kategorií trestných činů uvedených v ustanovení §17 tr. ř. se po 1. 1. 2002 příslušnost soudu k řízení o nich posuzovala podle nové právní úpravy. V předmětné trestní věci – byť v důsledku do jisté míry účelového postupu krajského soudu – okresní soud po 1. 1. 2002 konal řízení o trestném činu, který evidentně nespadal do žádné z kategorií trestných činů uvedených v ustanovení §17 tr. ř., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Proto nedošlo k porušení ustanovení §16 a §17 tr. ř. upravujících věcnou příslušnost soudu, ale nanejvýše k nedodržení přechodných ustanovení, které z důvodů procesní ekonomie ukládaly krajským soudům dokončit řízení i v těch věcech, které by již po 1. 1. 2002 nespadaly do jejich věcné příslušnosti. Podle názoru státního zástupce nedošlo k situaci, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, a proto není dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále státní zástupce uvádí, že převážná část námitek obviněného uplatněná podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Konstatuje, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Zdůrazňuje, že soudy učinily skutkové zjištění, že mezi obviněným a poškozenou smluvní pokuta sjednána nebyla a tvrzení obviněného o opaku (prezentovanému mimo jiné i v odvolání) neuvěřily. Ze skutkových zjištění vyplývá, že při poskytnutí půjčky byl sepsán pouze dlužní úpis na částku 20.000,- DM, přičemž žádné další zajištění závazku sjednáno nebylo; obviněný se následně uváděním smyšlených a nepravdivých informací snažil dosáhnout toho, aby mu poškozená vrátila částku podstatně vyšší. Pokud si v rámci realizace tohoto záměru nechal od poškozené podepsat směnku na částku 1.217.500,- Kč, pak podle státního zástupce nelze hovořit o písemném sjednání smluvní pokuty (§544 odst. 2 obč. zák.). Jestliže obviněný tvrdí, že mezi ním a poškozenou byla sjednána smluvní pokuta a v této souvislosti zpochybňuje též výši způsobené škody, domáhá se podstatné změny skutkového stavu věci a jde proto o námitky, které se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekryjí. Státní zástupce konstatuje, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je irelevantní, zda směnka měla či neměla formální náležitosti. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř., navíc jde o námitku nedůvodnou, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá požadavek naprosté shody skutku v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. přede dnem 1. 1. 2002 záznamu o sdělení obvinění.
Státní zástupce uvádí, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného, kterou se domáhá aplikace §8 odst. 3 tr. zák. /podle jeho mínění dovolatel má zřejmě na mysli variantu pod ustanovením §8 odst. 3 písm. a) tr. zák./. Připomíná, že základní podmínkou zániku trestnosti pokusu podle §8 odst. 3 tr. zák. je, aby pachatel upustil od dalšího jednání dobrovolně. Je skutečností, že ve skutkové větě nejsou výslovně uvedeny okolnosti, které vedly k tomu, že jednání obviněného zůstalo nedokonáno, a že ani do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyla převzata ta část z odůvodnění zrušeného rozsudku okresního soudu (str. 6 rozsudku), kde bylo jasně formulováno, že obviněný svého jednání zanechal proto, že poškozená jeho jednání oznámila orgánům Policie ČR. Podle státního zástupce je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – byť poněkud v jiné souvislosti – zmíněna skutečnost, že již v březnu 1999 byla věc šetřena orgány Policie ČR. Především ale z popisu skutku v tzv. skutkové větě i z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ke vzniku škodlivého následku nedošlo v důsledku chování samotné poškozené, která požadovanou částku obviněnému nevyplatila. Jestliže jednání zůstalo nedokonáno v důsledku překážky, kterou představovalo chování poškozené, a dále v důsledku šetření věci orgány Policie ČR, nelze hovořit o dobrovolném upuštění od dalšího jednání pachatelem. Státní zástupce zdůrazňuje, že je nerozhodné, zda ze strany orgánů Policie ČR šlo o tzv. operativně pátrací činnosti nebo o provádění procesních úkonů přípravného řízení. Proto považuje námitky obviněného týkající se aplikace ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. za zjevně nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, přičemž aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř/, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí ve věci vydal soud, jenž podle ustanovení §16 a §17 tr. ř. nebyl soudem věcně příslušným. Prakticky by šlo o situaci, kdy by ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo soud jemu na roveň postavený, přestože předmětem trestního stíhání by byl trestný čin, o kterém podle §17 odst. 1 tr. ř. měl v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Dále může dovolatel vytýkat, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen; např. rozhodoval samosoudce namísto senátu, senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, ač měl rozhodovat senát složený pouze ze soudců, nebo opačně, dále senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem apod. Ustanovení upravující obsazení soudu jsou obsažena v §27 až §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkumu věci v případech, kdy ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. V posuzované věci však o takový případ nejde.
Podle §16 tr. ř. v řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud.
Podle §17 odst. 1 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech
a) vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, ohrožení utajované skutečnosti, genocidia a trestného činu podle §1 zák. č. 165/1950 Sb., na ochranu míru,
b) spáchaných prostřednictvím směnek, šeků, a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,
c) porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi podle §124a až §124c, porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d až §124f, porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127, zneužívání informací v obchodním styku podle §128, nekalé soutěže podle §149 tr. zák.,
koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Podle §17 odst. 2 tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem podle §37a tr. zák. přichází v tomto řízení v úvahu rozhodnutí o vině některým z trestných činů uvedených v odstavci 1.Z obsahu trestního spisu vyplývá, že na obviněného J. J. byla u Krajského soudu v Hradci Králové podána dne 6. 12. 2001 obžaloba pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (č. l. 233 tr. spisu). Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 9 T 119/2001, věc obviněného podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil Okresnímu soudu v Hradci Králové (č. l. 241 tr. spisu). K tomuto postupu se v odůvodnění usnesení uvádí: „…dle dosud platné právní úpravy škoda v této výši (1.129.732,- Kč) je definována jako škoda velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. K projednávání takovéto trestní věci je nyní věcně příslušný krajský soud tak, jak má na mysli ustanovení §17 tr. ř. Nelze však přehlédnout stanovisko zákonodárce vyjádřené v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., nyní platné novely trestního zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb., která nabývá účinnosti od 1. 1. 2002. Tato novela stanoví hranici škody velkého rozsahu v částce 5 mil. Kč. Podle názoru soudu je již nyní nutno hodnotit společenskou nebezpečnost z hlediska výše způsobené škody. Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný npor. PČR J. J. se svým jednáním v obžalobě popsaným měl pokusit způsobit škodu ve výši 1.129.732,- Kč. Nutno konstatovat, že tato výše zdaleka nedosahuje hranice 5 mil. Kč a navíc se značně blíží již nyní definované hranici škody velkého rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný v minulosti nebyl trestán ani trestně stíhán, nebyl projednáván pro přestupek, rovněž tak nebyl kázeňsky trestán a mnohokráte byl kázeňsky odměněn. Podle názoru soudu výše uvedené skutečnosti nezvyšují stupeň společenské nebezpečnosti takovou měrou, aby jeho jednání bylo možno posoudit podle §250 odst. 4 tr. zák., avšak jde o škodu značnou ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.“ (č. l. 241-242 tr. spisu). Okresní soud v Hradci Králové postup krajského soudu akceptoval, ve věci provedl hlavní líčení a obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b)tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Na základě odvolání obviněného (č. l. 330 tr. spisu) byla trestní věc předložena Krajskému soudu v Hradci Králové, přičemž usnesením tohoto soudu ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 11 To 381/2002, byl podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a současně byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti (č. l. 341 tr. spisu). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. Ntd 251/02, bylo rozhodnuto, že příslušným k pojednání věci je odvolací senát Krajského soudu v Hradci Králové (č. l. 346 tr. spisu), jenž věc následně projednal a rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 11 To 381/2002, učinil rozhodnutí popsané v úvodu tohoto usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 384 tr. spisu).
Ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soud rozhodující v rámci předběžného projednání obžaloby podle §188 tr. ř. (stejně tak soud rozhodující podle §220 tr. ř. projednávající věc v hlavním líčení) není při projednávání věci vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Odchylné právní posouzení skutku není přitom v rozporu s obžalovací zásadou a není rozhodné, zda důvodem odchylného posouzení je chybné posouzení skutku v obžalobě, nebo až skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování v hlavním líčení. Protože obviněný byl okresním soudem uznán vinným mírnějším trestným činem, než pro který byla podána obžaloba, nebylo soudem postupováno ani v rozporu s ustanovením §225 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že v postupu okresního soudu, kterým věc obviněného postoupenou mu krajským soudem přijal, za tehdy účinného trestního řádu v hlavním líčení projednal a uznal obviněného J. J. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neshledal porušení příslušných ustanovení §16 a §17 tr. ř., které upravují věcnou příslušnost soudu. Obviněným zmiňovaný čl. II, bod 1, závěrečných a přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., není ustanovením speciálním, upravujícím otázku věcné příslušnosti soudu odlišně od §16 a §17 tr. ř. Jde o ustanovení jehož smyslem bylo zejména zabránit „masivnímu“ přesunu trestních věcí napadlých ke krajským soudům přede dnem 1. 1. 2002. Proto Nejvyšší soud dospěl k dílčímu závěru, že dovolání obviněného v části, ve které uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomuto závěru jsou další výhrady obviněného uplatněné v rámci zmíněného dovolacího důvodu a týkající toho, že v řízení před okresním soudem obžalobu zastupoval nepříslušný státní zástupce, že rozhodnutí vrchního soudu, který rozhodl o příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové pro odvolací řízení je rozhodnutím vadným a že krajský soud po změně senátu měl opětovně rozhodovat o své příslušnosti, námitkami irelevantními navíc nespadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonem taxativně stanovený dovolací důvod.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného zpochybňující závěry soudu v otázce sepsání či nesepsání smluvní pokuty a její výše, dále týkající se výše způsobené škody a totožnosti skutku spočívající v údajném porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení výtkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, případně výtkami proti procesnímu postupu orgánů přípravného řízení. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, a byť by z nich i následně dovozoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný J. J. však v dovolání rovněž konstatuje, že pokud by i byly dány předpoklady k trestnosti skutku, tak byly splněny podmínky zániku trestnosti podle §8 odst. 3 tr. zák. /dovolatel má zjevně na mysli eventualitu uvedenou pod ustanovením §8 odst. 3 písm. a) tr. zák./. Za rozhodující totiž považuje to, že ještě dříve, než bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, udělil advokátovi plnou moc pro podání žaloby o zaplacení částky 387.500,- Kč (ekvivalentu částky 20.000,- DM navýšenou o úroky z prodlení). V daném případě jde o námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto směru je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Ve stručnosti lze připomenout, že důvodem zániku trestnosti je předně okolnost, že se podstatně snížila nebezpečnost pachatelova činu pro společnost. Dobrovolnost upuštění je dána tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Dobrovolné upuštění od dalšího jednání (nebo oznámení) způsobuje, že pachatel není trestný pro pokus trestného činu, ke kterému směřovalo jeho úmyslné jednání. To však nevylučuje trestnost jednání, které skutečně vykonal a které již naplnilo skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu. Jde o případ tzv. kvalifikovaného pokusu (§8 odst. 4 tr. zák.). V takovém případe je pachatel odpovědný za dokonaný trestný čin.
Při řešení otázky, zda v konkrétním případě šlo o dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, je třeba rozlišovat pokus neukončený a pokus ukončený.
U neukončeného pokusu jde o případ, kdy pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu a tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraní zpravidla současně i nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu.
O pokus ukončený jde tehdy, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla ani nemá reálnou možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. U ukončeného pokusu je dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu možné jen v těch výjimečných případech, kde podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele mezi jeho jednáním a zamýšleným následkem zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech však nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, jako je tomu zpravidla u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo jeho jednáním zájmu chráněnému trestním zákonem. Míru aktivity pachatele při dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, nelze stanovit obecně. Je potřebné ji posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele.
Pro posouzení, zda obviněný J. J. spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině a rozvedený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného uplatněné v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat. Předmětný skutek (viz jeho citace uvedená výše) byl odvolacím soudem důvodně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Dopustil se jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí uvedeným činem značnou škodu. Charakter jednání obviněného plynoucí z výpovědi poškozené B. Z. (na kterou jako na věrohodnou nahlížejí soudy obou stupňů), tj. že dne 27. 11. 1999 s vědomím složitosti situace, v níž se poškozená nacházela, si nechal podepsat směnku na částku 1.217.500,- Kč, následně opakovaně požadoval její vrácení a z tohoto důvodu navštívil i rodiče poškozené, dále počátkem roku 2001 navýšil dlužnou částku, odmítl přijetí 20.000,- DM proti vrácení dlužního úpisu, směnky a dalších dokladů, což svědčí nikoli o pokusu neukončeném, ale o pokusu ukončeném. Obviněný totiž učinil vše, co považoval za potřebné k dokonání činu – pod smyšlenými záminkami opakovaně vyžadoval od poškozené vrácení částky 1.217.500,- Kč a 162.232,- Kč, ačkoliv se zavázala jen k vrácení částky 20.000,- DM. Pokud přesto k realizaci požadavku na vrácení peněz v navýšené částce nedošlo, bylo to ovlivněno nikoliv zanecháním jednání obviněným, ale pouze v důsledku neochoty poškozené podrobit se opakovaným a po delší dobu vznášeným požadavkům J. J. (od listopadu 1999 do března 2001, kdy došlo k pořízení zvukového záznamu rozhovoru mezi poškozenou a obviněným Policií ČR). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného nenaplňuje podmínku dobrovolného upuštění od dalšího jednání ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zcela důvodný a odpovídá skutkovému zjištění ve věci. Správnému posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině uvedená právní věta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. J. odmítl, neboť ho shledal v případě uplatněných dovolacích důvodů zjevně neopodstatněným. Proto nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra