ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.240.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 240/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. března 2004 o dovolání obviněného V. H., trvale bytem P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2003, č. j. 5 To 50/2003-499, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 50/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 10. 2002, č. j. 3 T 50/2000-471 byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době řádně vyúčtoval a uhradil způsobenou škodu poškozené organizaci Z. s. r. o. Na náhradě škody je obviněný povinen poškozené organizaci Z. s. r. o., se sídlem P., zaplatit škodu ve výši 661.000,- Kč s úroky z prodlení ode dne následujícího po seznámení s výsledky vyšetřování, tj. ode dne 27. 10. 1999.
K odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro Prahu 8 byl shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č. j. 5 To 50/2003-499, znovu rozhodl tak, že podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně obviněnému odložil na zkušební dobu v trvání pěti let a současně po dobu podmíněného odkladu výkonu trestu nad obviněným vyslovil dohled. Podle §59 odst. 2 tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil povinnost, aby podle svých možností ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu splácel způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu. Tvrdí, že předmětné částky se nezmocnil, ani si ji nepřisvojil. V inkriminované době jednal v dobré víře, že je jednatelem společnosti Z. s. r. o. s tím, že v úvahu je třeba vzít také skutečnost, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o výmazu jeho osoby jako jednatele společnosti nabylo právní moci až dne 16. 10. 1997. O časové posloupnosti jednotlivých úkonů svědčí záznamy rejstříkového soudu, resp. výpisy z obchodního rejstříku. Z toho obviněný dovodil, že v subjektivní stránce absentuje úmyslné zavinění. Namítl, že ačkoliv soudu bylo známo, že fyzicky převážnou část finančních prostředků z banky nevyzvedl osobně, nýbrž jiná osoba, s touto otázkou se soud nikterak nevypořádal. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval vlastním průběhem valné hromady, což obviněný považuje za nezbytné pro objektivní posouzení skutku. Obviněný vyloučil, že by si mohl zálohy, které byly zúčtovány společnosti A. s. r. o. přisvojit, neboť až do svého vyúčtování byly majetkem společnosti Z. s. r. o. Podle §498 občanského zákoníku se na poskytnuté plnění před uzavřením konkrétní smlouvy hledí jako na zálohu. Konkrétní smlouvy byly uzavírány na základě rámcové smlouvy uzavřené mezi společnostmi A. s. r. o. a Z. s. r. o., proto ve světle citovaného ustanovení občanského zákoníku plnění poskytnuté předem je zálohou. Ke znaku „škoda“ skutkové podstaty trestného činu krádeže obviněný uvedl, že společnosti Z. s. r. o. škoda nevznikla. Částka, kterou společnost A. s. r. o. přijala jako zálohu, byla vyúčtována započtením závazků a pohledávek mezi oběma společnostmi. Je-li soudem tvrzeno, že jednostranné započtení bez souhlasu protistrany je nemožné, nemá toto konstatování oporu v hmotném právu. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný upozornil na to, že poškozený nesplnil řádně povinnost podle §43 odst. 3 tr. ř., tedy, že neučinil návrh na náhradu škody nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl a zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu, případně zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně zaujal k dovolání obviněného následující stanovisko. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud vyslovil skutkové zjištění, že předmětné platby neměly žádný právní důvod, tj. že nebyly zálohami a že částku 661.000,- Kč firma Z. s. r. o. firmě A. s. r. o. nedlužila. S ohledem na tato skutková zjištění, která nelze v rámci řízení o dovolání zpochybňovat, se podle státního zástupce námitky ohledně aplikace ustanovení §498 občanského zákoníku a možnosti jednostranného započtení pohledávek, které lze v obecné rovině považovat za námitky hmotně právního charakteru, jeví jako bezpředmětné. Právní domněnka zakotvená v ustanovení §498 občanského zákoníku je domněnkou vyvratitelnou a nelze se jí dovolávat za situace, kdy finanční prostředky byly na společnost A. s. r. o., převedeny bez jakékoliv souvislosti s nějakou konkrétní smlouvou o dodávce zboží. Státní zástupce má za to, že jestliže neexistoval dluh společnosti Z. s. r. o., ve výši 661.000,- Kč vůči společnosti A. s. r. o., pak nepřicházelo v úvahu započtení vzájemných závazků a pohledávek, byť v obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom, že započtení lze provést jednostranným právním úkonem. Přihlédneme-li ke shora uvedeným skutečnostem, do značné míry pozbývají podle názoru státního zástupce na významu námitky týkající se otázky, zda obviněný byl v kritické době jednatelem Z. s. r. o., resp. zda se za něho mohl považovat. Tato otázka (týkající se hmotně právního posouzení podle obchodního práva) by mohla mít totiž význam pouze z hlediska toho, zda má být jednání obviněného posuzováno jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. nebo jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. I kdyby však obviněný H. byl v kritické době jednatelem společnosti Z. s. r. o., vyslovil státního zástupce přesvědčení, že tato skutečnost by sama o sobě nezakládala oprávnění obviněného bez právního důvodu předat finanční prostředky z majetku společnosti do dispozice jiného subjektu. Nicméně uplatněné námitky státní zástupce považuje za nedůvodné, pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí rejstříkového soudu o výmazu jeho osoby jako jednatele mu bylo doručeno až dne 27. 12. 1996, protože lze poukázat na skutkové zjištění soudu prvního stupně v tom směru, že o svém odvolání z funkce jednatele byl obviněný valnou hromadou společnosti informován ústně již dne 22. 2. 1995 a písemně následujícího dne. Z hlediska, zda určitá osoba bude moci vykonávat práva a povinnosti jednatele je usnesení valné hromady rozhodující, což znamená, že ani případné výhrady obviněného, že by bylo usnesení valné hromady následně prohlášeno za neplatné, by nemohly zakládat dobrou víru obviněného v tom směru, že může práva jednatele nadále vykonávat. Námitka, podle které s předmětnými finančními prostředky v převážné míře disponovala jiná osoba, je námitkou výslovně skutkovou a s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nekryje. Ostatně dovolací důvod nepokrývá ani námitka týkající se výroku o náhradě škody. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že výrok o náhradě škody byl učiněn v rozporu s předpisy hmotného práva, nelze však již vznášet námitky týkající se otázky, zda nárok na náhradu škody byl řádně a včas uplatněn z hlediska procesních předpisů. V závěrečném petitu státního zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí udělil státní zástupce Nejvyššímu soudu souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce /§265d odst. 2 tr. ř./, přičemž zákonem stanovená lhůta k podání dovolání byla zachována /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Dovoláním obviněný v podstatě zpochybňuje naplnění jednoho z formálních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, a to znaku „zmocnit se cizí věci. Jde tedy o právně relevantní námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se trestného činu krádeže dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podkladem pro výrok o vině obviněného trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný poté, co byl dne 22. 2. 1995 valnou hromadou Z. s. r. o. odvolán z funkce jednatele, z účtu této společnosti, vedeného u K. b. P., v pobočce v P., postupně ve dnech od 23. 2. 1995 do 21. 4. 1995 vyzvedl finanční částky, které ve svém souhrnu činily 661.000,- Kč, kterou aniž byl k tomu oprávněn použil k úhradě údajných dluhů spol. A. s. r. o., kde je manažerem.
Těžiště námitek obviněný spatřuje v právním posouzení okolností, za nichž byl odvolán z funkce jednatele společnosti Z. s. r. o. a dopadu těchto okolností na trestní odpovědnost obviněného z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu „zmocnit se cizí věci“ a subjektivní stránky trestného činu.
Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně, obviněný byl valné hromadě, na níž došlo dne 22. 2. 1995 k jeho odvolání z funkce, přítomen. Byť jeho podpis není uveden na prezenční listině, nicméně svědci J. K., V. K. a J. K. potvrdili, že ačkoliv obviněný se odmítl do prezenční listiny podepsat, celého jednání valné hromady se účastnil, nevyčkal pouze vyhotovení zápisu z valné hromady a jednací místnost bezprostředně po ukončení jednání bez omluvy opustil.
Teorie i praxe se shodují na tom, že úprava obchodního rejstříku je ovládána principem publicity, ve formálním a materiálním smyslu. Princip materiální publicity bývá též nazývám principem veřejné víry; má dvě stránky – pozitivní a negativní. Z negativní stránky principu publicity v materiálním smyslu vyplývá, že nejsou-li určité skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány být měly, je pro právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti (§27 odst. 2, věta druhá zák. č. 513/1991 Sb., ve znění zák. č. 156/1994 Sb.). Jestliže však třetí osoba věděla, že skutečný stav je jiný než stav zapsaný v obchodním rejstříku, nemůže se této dobré víry dovolávat. Ve světle těchto skutečností je pak logické, že dobré víry se nemůže dovolávat osoba, jíž se skutečnost (odvolání z funkce jednatele společnosti) bezprostředně dotýká. Dobrá víra slouží k ochraně třetích osob. Protože obviněný není osobou, jež by se mohla dobré víry dovolávat, princip dobré víry mu nesvědčí.
S principem publicity souvisí i účinky zápisů v obchodním rejstříku, které podle povahy můžeme dělit na zápisy s konstitutivními účinky nebo zápisy s deklaratorními účinky. Stručně lze uvést, že deklaratorní povaha zápisů znamená, že účinky zapisovaných skutečností nastávají nezávisle na zápisu do obchodního rejstříku. Takovou povahu má i odvolání z funkce jednatele společnosti. Účinek odvolání z funkce jednatele nastal okamžitě, tj. v den konání valné hromady. Neobstojí ani argumentace obviněného, podle níž je nutno vycházet z časové posloupnosti jednotlivých úkonů rejstříkového soudu. Jak bylo uvedeno, v tomto směru zápis v obchodním rejstříku má pouze deklaratorní charakter. I když lze připustit, že v jistém směru odvolací soud ve vztahu k odvolání z funkce jednatele použil v odůvodnění svého rozhodnutí nepřesnou formulaci, na trestní odpovědnosti obviněného se tím nic nemění. Za rozhodné v tomto směru není možno ani považovat to, že obviněnému bylo usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o výmazu jeho osoby jako jednatele společnosti doručeno až dne 27. 12. 1996 a že právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 16. 10. 1997. Zápis této skutečnosti do obchodního rejstříku byl proveden 5. 12. 1996. Domnívá-li se obviněný, že k zápisu v obchodním rejstříku je třeba přihlížet až v návaznosti na právní moc usnesení o provedení výmazu jeho osoby jako jednatele z obchodního rejstříku, s ohledem na deklaratorní účinek tohoto zápisu s tímto tvrzením nelze souhlasit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že okamžikem odvolání z funkce jednatele na valné hromadě konané dne 22. 2. 1995 obviněný byl zbaven jakéhokoliv oprávnění umožňující mu jednat jménem společnosti. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je přitom tato otázka rozhodující. Z tohoto důvodu výběry z účtu, které obviněný činil po tomto datu, je třeba označit za neoprávněné bez ohledu na to, zda se jednalo o zálohy. Tvrzení obviněného ohledně hmotně právního posouzení tzv. záloh, proto považuje dovolací soud ryze za účelové, nemající žádný konkrétní vztah k subjektivní stránce trestného činu. Obviněný totiž věděl, že už jednatelem společnosti Z. s. r. o. není, přesto výběry z účtu provedl, ačkoliv k tomu již nebyl oprávněn. Peněžní prostředky vedené na tomto účtu byly majetkem společnosti, ve vztahu k obviněnému šlo tedy o věci cizí, k nimž odvoláním z funkce jednatele společnosti ztratil dispoziční oprávnění. Lze shrnout, že svým jednáním obviněný odňal finanční prostředky z dispozice společnosti Z. s. r. o. tím, že se jich zmocnil, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 661.000,- Kč. Podle §89 odst. 11 tr. zák. značnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč, přičemž způsobená škoda tuto hranici převyšuje.
K subjektivní stránce trestného činu lze uvést, že provedl-li obviněný předmětné transakce, jak už bylo výše uvedeno, prokazatelně věděl, že jednat za společnost Z. s. r. o. již není oprávněn. Zcela nepochybně se jednalo o záměrnou činnost, vedenou snahou využít dosud nezrušeného dispozičního oprávnění k účtu společnosti. Rovněž i předchozí bohaté manažerské zkušenosti obviněného umožňují spolehlivě vyvrátit skutečnost, že obviněný nevěděl o tom, že s odvoláním z funkce jednatele je spojen zánik veškerých jeho jednatelských oprávnění. Po subjektivní stránce nemá Nejvyšší soud pochyb ani o tom, že obviněný chtěl uvedeným způsobem porušit zájem společnosti chráněný trestní zákonem, a to zájem společnosti na ochraně majetku občanů i organizací.
Ohledně námitky týkající se náhrady škody se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, totiž že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že výrok o náhradě škody nebyl učiněn v souladu s předpisy hmotného práva, tj. dovolávat se však již nelze toho, zda nárok na náhradu škody byl řádně a včas uplatněn z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku odpovídá popisu skutku ve výroku o vině, proto nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann